Letní kuželkářská škola 2014

Letní kuželkářská škola v Jihlavě 2014V únoru jsem na stránkách pražského kuželkářského svazu narazil na nabídku účasti na letní kuželkářské škole v Jihlavě. Za 3400 Kč byly slibovány plné čtyři dny tréninků na kuželně s novými čtyřmi drahami, také ubytování od středy do neděle, snídaně, obědy a večeře. A též další volnočasové aktivity, z nichž jsem nakonec využil saunování. Nabídce se nedalo odolat a tak jsem se ihned přihlásil, a nakonec toho rozhodně nelitoval.

Odjezd

Příjezd jsem plánoval ve středu 6. srpna na čtvrtou odpolední. Do práce ten den jsem nešel, čas před odjezdem jsem využil procházkou do lesa s Dastym, kde jsem s podivem zjistil, že má rád borůvky a může se po nich utlouct. A Dasty byl i důvodem, proč se mi odjet vůbec nechtělo, byť jsem původně byl hodně natěšen. Stýskalo se mi po něm, ale nakonec jsem byl rád, že jsem na kuželkářskou školu odjel.

Příjezd

Díky komplikaci na dálnici, z níž jsem naštěstí sjel a objel to, jsem dorazil lehce po čtvrté a hned následoval první zkušební trénink, kdy jsem byl sledován jak hraji. První otázka, kterou jsem dostal, než jsem šel házet, byla, zda jsem předtím dostatečně trénoval, že trénink bude fyzicky náročný a nebylo by to dobré na začátek přehnat. Přiznal jsem, že netrénoval. Důvodem byl Dasty, díky němuž jsem se na trénink od května nedostal. I přesto jsem odházel celou šedesátku s plus deseti hody na rozházení.

Po tréninku následovala večeře, ubytování na nově zrekonstruované studentské ubytovně, která byla opravdu pěkná, a hospoda, kde jsme se měli možnost více poznat. Celkem se sjelo 20 účastníků.

Natáčení

V osm byl sraz na kuželně, kde jsme se nasnídali a následně rozdělili do pěti skupin po čtyřech. Dostali jsme deset hodů na rozházení a následně jsme odehráli třicítku, při níž jsme byli každý několik hodů natáčeni, abychom viděli náš aktuální hrací styl. Za každým hrajícím účastníkem seděli další dva účastníci coby trenéři, kteří si měli dělat poznámky, co hráč dělá za chyby. Další skupina se rozcvičovala a ta, co zrovna odehrála, odpočívala.

Následně účastníci trenéři řekli, co si všimli za chyby na hráči, a pak nám každému bylo zpomaleně puštěno natočené video, kde bylo vše opravdu podrobně rozebráno.

Můj styl byl zhodnocen jako nekuželkářský. Mě nikdo nikdy při trénincích netrénoval, pouze mi občas někdo dal nějakou radu. Často se i lišili, a hlavně mi bylo říkáno, ať to házím přes střed a natahuji ruku a občas zaznělo, ať ji nekroutím a běhám rovně.

Bylo mi sděleno, že to celé překopeme. A to, že proč nevypustím kouli přes střed a nevytahuji ruku, je příčinou špatných kroků, kterých je příčinou už samotný nástup, díky němuž nesynchronizuji ruku s nohama, což je příčinou i toho, že neběhám rovně. Zkrátka a dobře prý na mě bylo vidět, že se trénuji sám a nikdo zkušený za mnou nesedí.

Technika

Odpolední trénink začal upravením techniky účastníků, u mě jejím totálním překopáním.

Při nástupu jsem byl narovnán. Ruku s koulí jsem spustil k tělu. Přesně mi bylo odměřeno místo, odkud jsem se měl rozebíhat. Už samotný nástup tedy najednou vypadal zcela jinak.

Následoval menší krok, při němž ruka s koulí dělala synchronizovaně pohyb dopředu. Při došlapu se koule zastavila v krajní poloze.

Při druhém už delším kroku se koule jako na kyvadle zhoupla za tělo a při došlapu se ocitla v krajní poloze za tělem. Při tomto kroku jsem své těžiště přibližoval dráze.

Následovat třetí nejdelší krok, kdy jsem již v předklonu přesně při došlapu před sebou u nohy vepředu vypouštěl kouli z natažené ruky položením na dráhu. Ruka ještě pokračovala ve směru ke kuželkám za koulí. Mé oči spočívaly celou dobu na místě, kam jsem pokládal kouli.

Čtvrtý krok, stále ve ve stejném směru, nikoli úkrok, kterému přezdívali trenéři kočičák, byl opět krátký, byl to takzvaný dokrok. V tu dobu již koule byla na dráze a blížila se kuželkám.

Konečně to byla technika, konečně jsem přesně věděl, jak se rozebíhat. O synchronizaci ruky a nohou jsem zatím neměl páru. Spoustu kuželkářů jsem viděl dělat tu chybu, že se při nástupu předkloní a kouli tím přiblíží dráze, já do této doby dělal to samé. Tím, že jsem si správně nastoupil a synchronizoval rozeběh, zmizelo vybíhání. Samo od sebe. Tím se i z velké části odstranilo kroucení koule a hlavně zmizel kočičák, který u mě byl opravdu extrémní.

Konečně jsem prý začal hrát jako kuželkář. Nyní přišlo tvrdé trénování této techniky po celou dobu kuželkářské školy.

Přednášky

Na kuželně proběhly dvě přednášky, jedna, která byla obecně o kuželkách, jak se hraje, a jak trénovat a druhá o hraní dorážky. A na ubytovně proběhla přednáška a diskuze o trénování s Robinem Parkanem.

Bylo tam pro mě mnoho podnětných informací, z nichž jsem si rozhodně neodnesl všechno, neboť toho na mě bylo hodně.

Líbila se mi myšlenka, že polovinu hodů se hraje do plných, tedy pořád na jednu a tu samou ulici. Dorážka se otevírá tou samou ulicí. A po sražení všech kuželek v dorážce, se opět hraje na tuto ulici. Odpovídá to tedy cca 70% hodů na jednu a tu samou ulici. Proto je potřeba věnovat v tréninku nejvíce času hraní právě na tuto ulici.

Při správném otevření v dorážce zůstane většinou pár kuželek na druhé straně, které se dají většinou dorazit hraním na malou ulici, té je proto se potřeba v tréninku věnovat hned po hlavní ulici.

Trénink na samostatné kuželky prý nemá cenu, lepší je trénovat ulice. Strefit samotnou kuželku je mnohem snazší, než zahrát ulici. Samotnou kuželku mohu trefit přímo, nebo ji líznout z jedné či druhé strany, nebo někde mezitím, mám tedy relativně velký prostor, kam mohu kouli poslat. Naopak hraní na ulici je o přesném poslání koule, kdy hraji do prostoru mnohonásobně menšího. Kdo zahraje jakoukoli ulici, zahraje naprosto s přehledem i samotnou kuželku. Přesto většina hráčů se bojí právě samostatné kuželky.

Trénovat jenom dorážku je velká chyba, neboť každým hodem se hraje jinam. Je potřeba zvládnout mnohokrát po sobě poslat kouli přesně na to samé místo, a to je potřeba trénovat. V dorážce je to pak už jen o nástupu. Když hraji nalevo, ukročím si při nástupu doprava, a obráceně. Při hraní na malou ulici o necelou šířku boty. Jinak je to zas ten samý hod. Při tréninku je tedy potřeba trénovat posílat kouli pořád stejně. Ne pořád měnit nástup při dorážce.

Také jsem se dověděl, jak je důležité se před tréninkem a hlavně zápasem protáhnout a jak to dělat. Každé ráno po snídani jsme měli protahování venku na hřišti.

Závěrečné natáčení

V sobotu odpoledne jsme byli opět natočeni, abychom se viděli, jaký na nás kuželkářská škola zanechala vliv. Můj styl byl konečně kuželkářský, je však nyní potřeba techniku zažít mnoha tréninky.

Trenéři nám nabídli, že když budeme mít cestu kolem, můžeme se jim ozvat, a pokud budou na kuželně, přijít si s nimi zatrénovat. Případně si můžeme trénink natočit a zaslat jim to a oni nám k tomu napíší, co děláme stále špatně, co a jak je potřeba zlepšit. Čehož jistě využiji.

Zhodnocení

Byť to bylo celé jak fyzicky tak i psychicky náročné, neboť jsem se musel na každý hod i na každý bod v rozeběhu soustředit, náramně jsem si to užil a vůbec by mi nevadilo, kdyby to celé bylo delší. Příští rok jistě pojedu zas a už teď se na to těším.

Můžete sledovat odpovědi k tomuto článku prostřednictvím RSS 2.0 zdroje.
Můžete zanechat vzkaz, or trackback z Vašich vlastních stránek.

Jedna odpověď do“Letní kuželkářská škola 2014”

  1. chossé66 napsal:

    Jenom musím potvrdit to co jsi zde napsal.Já jsem LKŠ spolu s pár lidma od nás absolvoval dvakrát po s sobě a hnedle jsou ty kuželky vo něčem jiném.Už to není dřina bolest ale radost a pohoda hlavně pak přicházejí výsledky.Nebýt to tak daleko a v lepším termínu tak to jistě zopakuju už jenom pro to dobré pivo co točí v radničním sklípku…
    Pepa

Zanechte vzkaz.