Petr Mašek

Dneska ráno, když mi zazvonil budík, jsem myslel, že budu vraždit. První, co mě napadlo, bylo to, že toho člověka, který vymyslel časový posun o hodinu, pověsím za koule do průvanu. Hned mě také napadlo, že ten člověk již jistě nežije a nejspíš nesešel přirozenou smrtí. Poté, aby to nebylo málo, jsem zjistil, že jsem nevstal o hodinu dříve, ale o celé dvě hodiny. Nějak jsem se v tom cestování časem zamotal.

Kdo to byl

Jal jsem se proto zjišťovat, komu že to děkujeme za tento idiotský nápad. Dopátrat toho netvora se mi však nepodařilo.

Benjamin Franklin napsal roku 1784 do časopisu Journal of Paris, že by lidé měli vstávat a chodit spát dříve, aby lépe využili čas. Možná to bylo i tím, že Francouzi jsou známi tím, že rádi ráno vyspávají. Nemyslel to ale tak, že by se to zavedlo zákonem, jako se tomu děje dnes, ale aby to lidi dělali sami od sebe.

Londýnský stavitel William Willett roku 1907 ve své eseji The Waste of Daylight poprvé vážně navrhl zavedení letního času, podařilo se mu však přesvědčit pouze jednoho britského poslance, návrh tak vzal za své.

Koho tedy pověsit za koule do průvanu? Jediné jméno, které se mi podařilo dopátrat je William Willett, jenže tomu se návrh prosadit nepodařilo. I když kdoví, jestli si z něj v 1. světové válce představitelé států, kde letní čas zavedli, třeba přeci jen příklad nevzali.

Až teprve roku 1916 byl totiž poprvé zaveden letní čas v řadě evropských států, mimo jiné i v Rakousko-Uhersku, jehož součástí jsme v té době byli. Po 1. světové válce však byl zrušen a u nás znovu zaveden Němci za 2. světové války. Od začátku padesátých let jsme měli klid, než v roce 1979 začalo každoroční měnění času na letní čas, který platil a platí od poslední neděle v březnu, a zpět na standardní čas, někdy mylně nazývaný zimní čas, na nějž se přecházelo poslední neděli v září a od roku 1996 se přechází již dle Evropské unie poslední neděli v říjnu.

Příklad pro nás

Přechod na letní čas a zpět byl donedávna používán ve většině částí světa. Výjimkou byla rovníková Afrika a pár dalších států kolem rovníku. V poslední době však mnoho států zrušilo měnění času a zůstalo pouze u jednoho. Rusko posunulo naposledy čas 27. března 2011 o hodinu dopředu a už u něj zůstalo. Rusko tedy nezůstalo na standardním čase, ale na letním, tedy na tom, kdy je déle vidět. Stejný krok učinilo například Bělorusko a rok později Arménie. V roce 2011 se také přestal měnit čas v Číně. Čas se již nemění ani v Indii, velké části Jižní Ameriky a velké části Austrálie.

Čas se tak mění v Evropské unii a státech, jež do ní chtějí vstoupit, severní Americe a několika málo dalších státech. Následujme příklad států, kde již platí pouze jeden čas! Osobně se přikláním k tomu zůstat již na letním čase, kdy je déle vidět.

Proč?

Důvodem k zavedení letního času byla snaha o úsporu elektrické energie, kvůli tomu, že večer je déle vidět. Mluvčí energetické společnosti ČEZ Ladislav Kříž však v minulých letech opakovaně řekl, že úspora elektrické energie je zanedbatelná a nečiní ani půl procenta.

Změna času naopak přináší řadu nevýhod, jako je rozhození biorytmů obyvatel státu, kde k ní dochází. Trvá prý kolem týdne, než se lidský organizmus opět srovná. Bezprostředně po změně času také dochází více k nehodám a úrazům. A nastávají i problémy ve veřejné dopravě. Přechod z letního času zpět také způsobuje absurdní situace, kdy určitá událost může vypadat, jako by skončila dříve než začala.

Andrej Panin z fakulty geografie Moskevské státní univerzity se vyjádřil na webu Ruské geografické společnosti: „Víc výhod přináší hodina světla večer než hodina světla ráno. Proto je pro dnešní, zejména městskou společnost výhodnější, aby byly hodinky o ony dvě hodiny napřed proti slunečním (standardnímu) času. Za světla se dá lépe pracovat i trávit volný čas a přes den se také více jezdí autem, z hlediska bezpečnosti je lepší jezdit za světla.“

Závěr

Byla doba, naneštěstí příliš dlouhá, kdy jsme vše přebírali ze Sovětského svazu. Přebírali jsme mnoho špatného a to nejhorší, co jsme mohli přebrat, byl komunismus. Teď, když bychom z Ruska mohli přebrat konečně něco dobrého, tak jsme součástí Evropské unie a sami si to opět nemůžeme odhlasovat, ale musíme v tomto být zajedno pro změnu s Bruselem. A jak řekla moje ruštinářka Ruska, tak zatímco v Rusku Putin řekl, že zůstávají na letním čase a již na něm zůstali, u nás bude trvat roky, než návrh o zrušení měnění času projde všemi rozhodovacími úrovněmi Evropské unie. Nevěřím tedy, že bychom se u nás v brzké době dočkali, že budeme po celý rok na jednom čase. Za rok tedy s největší pravděpodobností budu nadávat zas.

Včerejší zápas mezi naším družstvem SK Uhelné sklady Praha E a Sokol Admira Kobylisy C jsme odehráli v Kobylisích. Protihráči měli výhodu domácího prostředí, kterou využili a proměnili v body.

Jako první nastoupila naše hráčka, která hraje teprve druhou sezónu. Jak se jí v předchozím zápase dařilo, tentokrát tomu bylo přesně naopak a na obou drahách se trápila a nakonec, byť těsně, skončila jako čulibrk. Domácímu hráči se naopak dařilo a nahrál 65 kuželek navíc.

V druhé dvojici proti sobě stanuly dvě ženy. Soupeřka měla méně zkušeností než naše hráčka, přesto byla schopna s naší hráčkou, které se oproti minule dařilo, držet krok. Naše hráčka nakonec zvítězila o rovných deset kuželek, čímž snížila nepatrně náskok soupeřícího družstva a připsala nám první dva body.

Jako třetí nastoupil náš kapitán, kterému se dařilo a nakonec z našeho mužstva zahrál nejlepší výkon. Jen o jednu kuželku nepokořil čtyřstovku. Proti němu stanul nejslabší soupeř tohoto zápasu, díky čemuž se našemu hráči podařilo stáhnout náskok soupeřů na pouhou jednu kuželku a připsal našemu družstvu další dva body a nakonec i poslední, jak se ukázalo později.

Jako čtvrtý hráč jsem nastoupil já. Prvních několik hodů jsem se soupeřem držel krok, pak se mi přestalo dařit a soupeř již jen zvyšoval svůj náskok. Na dvojce jsem se vyloženě trápil a výsledek byl nic moc. Na jedničce se mi dařilo lépe a výsledek byl dobrý, celkově jsem však unikl tomu, abych se stal čulibrkem o pouhé tři kuželky a to díky povedenému závěru, kdy jsem dvakrát za sebou trefil a ani jednou v závěru neujel. Také bych chtěl poděkovat Daně, která mně přes sklo posunky ukazovala chyby, které dělám a na co se soustředit, i díky čemuž na druhé dráze (jedničce) došlo ke zlepšení. Náskok soupeřů, který náš předchozí hráč stáhl, jsem tak téměř beze zbytku prohrál já.

Jako pátí proti sobě nastoupili hráči s rýmujícími se a stejně dlouhými příjmeními. Soupeř vůbec nehrál kuželkářským stylem, ale stylem bowlingovým. Zda předtím hrával bowling, netuším. Dost se mu dařilo a stal se nejlepším hráčem celého zápasu. Naopak našemu hráči se vůbec nedařilo a prohrál o 72 kuželek, čímž se náskok soupeřů zvýšil o tolik (123 kuželek), že už šance na zvrácení výsledku zápasu byla téměř nemožné. A to i vzhledem k tomu, že jako poslední nastoupil náš nejnovější přírůstek do družstva.

Náš poslední hráč se také trápil, na dvojce se mu vůbec nedařilo. Naštěstí se mu podařily na jedničce alespoň plné, kdy zahrál opravdu pěkné číslo. Soupeř však byl zdatný déle hrající hráč a jejich náskok tak zvýšil na konečných 164.

Vzhledem k tomu, že pomalu končí letošní sezóna, hraje se o každý bod kvůli pořadí a v našem případě i o záchranu, tedy o to, abychom nesestoupili. Předchozím zápasem jsme se dostali z předposledního místa na čtvrté místo od konce, avšak konec tabulky je velmi těsný a rozhoduje každý bod. Soupeřovo družstvo je o příčku nad námi a tyto dva body jim od sestupu jistě pomůžou. Sestupovat budou poslední dvě družstva. Nás tento týden nejspíš opět někdo přeskočí, protože z tohoto zápasu si neodnášíme žádný bod.

Příští týden naštěstí hrajeme rovnou dva zápasy, tedy větší šance na body. Oba zápasy hrajeme doma, jen v prvním zápase však budeme mít výhodu domácího prostředí. Druhý zápas je odložený a jedná se o derby, tedy budeme hrát s naším Déčkem, kteří jsou poslední v tabulce a budou bojovat o záchranu zuby nehty.

A na závěr bych si chtěl postěžovat na chování svých spoluhráčů – během toho, co jsem hrál, se domlouvali, že mi ustřihnou culík. Po zápase jsem se však nedal.

Tabulka výsledků zápasu:

Mnoho se teď mluvilo o Ukrajině a o připojení Krymu k Rusku. V Čechách je mnoho nesouhlasných názorů, čemuž se ani nelze divit, vzhledem ke zkušenostem z minulosti se Sovětským svazem. Moje babička dodnes nemůže Němcům zapomenout první i druhou světovou válkou a dodnes je nemá ráda a nevěří jim. U mých rodičů je tomu již jinak a já na Němce už koukám úplně jinýma očima. Generace mých rodičů zase nenávidí Rusy. Za komunismus a rok 1968. Jenže dnešní Rusové jsou jiní, stejně jako jsou jiní dnešní Němci.

Vzhledem k debatám, co jsem na toto téma vedl, jsem se rozhodl sepsat svůj komentář k této situaci a vyjádřit tak svůj názor na věc.

Referendum

Výsledky na Krymu možná někoho překvapily, daly se však očekávat. Vzhledem k tomu, že na Krymu žije ruská většina (nikoli menšina) a Tataři se rozhodli referendum bojkotovat tím, že se ho nezúčastnili, byť ne všichni, a zbytek obyvatel víceméně sympatizuje s Ruskem. Většina obyvatel se navíc za Rusy považuje a dokonce mnozí mají již delší čas i ruské občanství.

Neoficiální referendum začalo i ve stejný den, kdy bylo referendum na Krymu, v Benátsku. To trvalo až do pátku. I přesto, že šlo o neoficiální referendum, zúčastnily se ho tři čtvrtiny oprávněných voličů Benátska  a 89% z nich hlasovalo pro odtržení od Itálie a vytvoření samostatného státu. To by v Itálii nikdo nečekal a výsledek byl naprosto překvapující. A na základě toho chtějí podnikat další kroky pro odtržení.

I z tohoto důvodu ani nevidím nic překvapujícího na výsledku referenda na Krymu.

K referendu o odtržení má dojít na podzim i ve Skotsku ve Velké Británii, která tomu nikterak není nakloněna, poněvadž problémy se severním Irskem přetrvávají. V tu dobu má probíhat i referendum o odtržení v Katalánsku  ve Španělsku, kde jsou šance pro odtržení mnohem vyšší.

Stejně tak jsou snahy i ve Vlámsku v Belgii pro vytvoření samostatného státu, které sahají až k počátkům vzniku Belgie. Pokud by k tomu došlo, frankofonní Valonsko by se snažilo stát součástí Francie. Stejně tak jako nevydržel společný stát Čechů a Slováků a došlo k rozpadu na dvě republiky. A to samé i v bývalé Jugoslávii.

Historie

Krym se stal součástí Ruska za carevny Kateřiny Veliké  roku 1783. Předtím Krym ovládal Krymský chanát, kdy Tataři v období od 15. do 18. století odvlekli do otroctví až tři milióny lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků. Téhož roku, kdy se stal Krym ruskou součástí, došlo k založení města Sevastopol a byl zde vytvořen vojenský přístav.

Dále byla v letech 1853 až 1856 na poloostrově vedena Krymská válka  mezi Ruskem a koalicí, kterou tvořily Spojené království, Francie, Osmanská říše a Království Sardinie. Rusové si Krym udrželi.

V průběhu ruské občanské války, která proběhla v letech 1918 až 1925, byl Krym střediskem protibolševických sil (stále však byl ruský), než byl v roce 1920 dobyt Rudou armádou. A 18. října 1921 byl připojen k Ruské sovětské federativní socialistické republice.

Kniha Ostrov Krym, kterou roku 1979 napsal ruský autor Vasilij Aksjonov, a která byla v SSSR zakázána cenzurou, je z žánru alternativní historie. V knize nedošlo k dobytí Krymu Rudou armádou a z Krymu se stal samostatný stát a SSSR spíše připomínal moderní Rusko než komunistické SSSR. Vlivný krymský politik snil o připojení Krymu k historické vlasti a na základě domluvy zahájila sovětská armáda akci na připojení Krymu k Rusku. Na Krymu propukla krvavá válka – to se naštěstí v našem světě nestalo a k připojení došlo referendem a bez prolití krve.

19. února 1954 byl z iniciativy Chruščova, který se narodil v Kalinovce u ukrajinských hranic, Krym vyňat z Ruské SFSR a administrativně přičleněn k Ukrajinské SSR. To se stalo u příležitosti třístého výročí příklonu Ukrajiny k Ruské říši. I nadále však byl Krym pod vládou Moskvy a pro běžné lidi se prakticky nic nezměnilo.

Díky tomu však vyvstaly problémy v roce 1991 po rozpadu SSSR, kdy Krym zůstal součástí Ukrajiny, i přesto, že většina obyvatel si přála stát se opět součástí Ruska. Ukrajina Krymu na základě toho a referenda 12. února 1991 přiznala vysokou míru autonomie, díky čemuž si Krym zachoval část suverenity. Toto se stalo součástí ukrajinské ústavy z roku 1992. I přesto na Krymu i nadále přetrvávaly separatistické tendence. S každou další ukrajinskou ústavou byla autonomie Krymu snižována a rostlo napětí a separatistické tendence sílily. To a to, že nyní Ukrajina chtěla ruštinu na Ukrajině omezit, nakonec vedlo k tomu, že Krym vyhlásil referendum, v němž lidé měli hlasovat mezi tím, zda se chtějí stát součástí Ruska, nebo zda chtějí být i nadále součástí Ukrajiny, ale za původních podmínek z první ukrajinské ústavy, která přiznávala Krymu velká autonomní práva.

Nyní je již rozhodnuto a Krym je součástí Ruska, Ukrajina vyklízí pozice a smiřuje se s tím, ostatní mohou protestovat, ale to je asi jediné, co s tím nadělají.

Srovnání se Sudety

Mnoho lidí situaci na Krymu srovnávalo se Sudety v Čechách. Toto srovnání však silně kulhá, neboť Sudety vždy byly součástí českého území a nikdy německého. Naopak Krym byl dlouhá desetiletí součástí Ruska a pod Ukrajinu byl pouze přičleněn v rámci SSSR. Separatismus byl na Krymu od samého počátku vzniku samostatné Ukrajiny.

Stejně tak Krym nelze srovnávat ani s Kosovem. Kosovo bylo po dlouhá staletí součástí Srbska, stejně tak jako Sudety součástí Čech. Na území Kosova postupně přicházeli Albánci, stejně jako do Sudet přicházeli Němci. Srbové se s odtržením Kosova nesmířili dodnes, stejně jako my Češi se nesmířili s odtržením Sudet. My Češi nakonec vyřešili otázku Sudet vysídlením Němců, Srbové o Kosovo přišli.

Ve světě se měří dvojím metrem. Kosovo, které mělo mnohem menší právo na samostatnost, se stalo samostatné za podpory mnoha států, kdežto Krym na zvolenou cestu právo nemá? V Kosovu je druhá největší vojenská základna USA v Evropě, navíc ji mají na neomezeně dlouhou dobu a bezplatně. Naopak Krym je základnou ruské černomořské flotily více jak dvě století.

Záruky

Hodně se mluví o tom, že Rusko dalo Ukrajině záruky na její územní celistvost výměnou za to, že se Ukrajina vzdá jaderných zbraní. Záruky však dalo i NATO při rozpadu východního bloku Gorbačovovi , který byl prvním a zároveň posledním prezidentem SSSR, že se nerozšíří dále na východ a nepřiblíží ruským hranicím. Což ani náhodou NATO nedodrželo a Rusko se nyní cítí ohroženo.

Nacionalismus na Ukrajině

Mnohá česká média bagatelizovala problém s nacionalismem na Ukrajině, mnohdy jsem slyšel i názor, že je to výmysl ruských médií. Zajímavé je, že před několika lety se i u nás v tisku psalo o případech, kdy v Kyjevě lidi vyhodili z MHD člověka jen proto, že mluvil rusky a ne ukrajinsky a na chodníku ho surově zkopali. Tenkrát se o nacionalismu na Ukrajině u nás psalo. V Kyjevě se překládaly názvy ulic i stanic do ukrajinštiny a všechny nápisy ve městě se měnily na ukrajinské.

Když jsem v roce 2008 letěl pracovně do Kyjeva, o nacionalismu na Ukrajině jsem věděl z českého tisku. Pobýval jsem tam dva měsíce a líbilo se mi tam, hlavně ženy – kam se na ně Češky hrabou.

Nacionalismus jsem v Kyjevě viděl přímo v kanceláři, kde jsem pracoval. V kanceláři s námi dělal místní Ukrajinec a dočasně jako externisté i dva programátoři z východní části Ukrajiny, kteří mluvili rusky. Místní Ukrajinec pln nenávisti na ně křičel, že jim nerozumí, že jsou Ukrajinci, ať na něj mluví Ukrajinsky. To je to samé, jako kdybych já křičel na Slováka za Československa, co by přijel dočasně externě pracovat do Prahy, ať na mě mluví Česky, že mu nerozumím. Tenkrát mě to dost překvapilo a východním a jižním oblastem, kde se mluví převážně rusky, se nedivím, že se chtějí trhnout. Separatismus těchto oblastí trvá již řadu let, dokonce se dá například v Oděse sehnat novorossijský pas, tedy pas neexistujícího státu. Existují i hranice, kde by se měl nacházet. Kdysi na tomto území stát Новороссия (Novorossija) existoval a nikdy k Ukrajině nepatřil.

Demokracie

Co dosud nechápu je to, že může mít vůbec stávající ukrajinská vláda podporu v zahraničí. Převratem byla svržena demokraticky zvolená vláda a prezident, kteří vzešli z voleb. Přitom, než došlo k převratu Janukovyč se domluvil, že na Ukrajině na jaře proběhnou předčasné volby. Proč nemohli počkat do voleb? Proč převrat? A jak je možné, že dočasná popřevratová nikým nezvolená vláda může podepsat asociační dohodu s EU? To se s podpisem nedá počkat na vládu, která vzejde z nových voleb? Ve světle tohoto pak nechápu, co je nedemokratického na referendu na Krymu.

Pokud člověk něco řekne na podporu Ruska, je hned nazýván komunistou a bolševikem. Tu souvislost nechápu, ti lidé očividně nebyli v Rusku, kde je kapitalismus podstatně tvrdší než v EU či USA. Já sám jsem hodně pravicově orientovaný a jsem pro co nejméně regulovaný trh.

Vůči Rusku u nás stále existují předsudky. Když jsem v práci kolegovi, co byl v Rusku v osmdesátých letech, ukazoval fotky z Ruska, kde jsem byl před čtyřmi roky, pronesl, že to není to Rusko, co zná. Rusko je rozvíjející se ekonomika, ale je tam vidět, že se rozvíjí opravdu rychle, stejně tak se Rusko teprve učí demokracii a dělá v tom postupné kroky.

Závěr

Osobně si nemyslím, že by Rusko nesledovalo své zištné cíle, naopak jim jde určitě o jejich černomořskou základnu a získání Krymu je tak pro ně velmi výhodné. Využili jen situace, které by využil kterýkoli stát. Navíc bez boje. Jako nejlepší variantu bych Krym viděl jako samostatnou suverénní republiku. Ne jako součást Ruska, ne jako součást Ukrajiny, kam nikdy ve skutečnosti Krym nepatřil. Obyvatelé Krymu si však vybrali být součástí Ruska, tak jejich přání respektujme, mají na to právo.

Odchod Izraelitů z Egypta patří mezi významné okamžiky izraelského národa. První kapitoly knihy Exodus vypráví o tom, jak Mojžíš seslal na Egypt deset ran a vyvedl Izraelity (několik miliónů lidí) z Egypta do Sinajské pouště skrz Rudé moře, v němž utonula egyptská armáda i s faraonem.

Co o tom víme z historie? Mohlo k tomu dojít tak, jak líčí Bible?

Datace

Tradiční datování odchodu Izraelitů z Egypta vychází z veršů 1. Královské. Některé zdroje uvádějí pak jako rok vyjití z Egypta rok 1448 př. n. l., jiné pak 1446 př. n. l. Někteří bibličtí badatelé naopak sečetli délku života významných biblických postav a došli k roku 1519 př. n. l. Další datum pak uvádí encyklopedie Hlubší pochopení písma a to rok 1513 př. n. l. Všechna tato datování vychází z biblické knihy Exodus (2. Mojžíšova), v knize Exodus 1:11 je však zmínka, že Izraelité pracovali jako otroci na městech Pitom a Raamses. Město Pitom však bylo založena až za vlády faraóna Sethiho I. (1294 – 1279 př. n. l.) a stavěno převážně za vlády faraóna Ramesse II. (1279 – 1213 př. n. l.), který vládl úctyhodně dlouho. Ramesse II. založil město Raamses (Piramesse, zvané též tyrkysové město). Před vládou Ramesse II. tato města tedy neexistovala a dataci exodu je proto nutné posunout až do období vlády Ramesse II. či jeho nástupce Merenptaha (1213 – 1203 př. n. l.) nebo do ještě pozdějšího období.

Anachronismy

Při svém putování pouští byli Izraelci napadeni kanaánským králem Aradu (Numeri 21:1), podle archeologických nálezů však město Arad bylo osídleno zhruba v rozmezí let 3500 až 2200 př. n. l., pak zpustlo a znovu osídleno bylo až po roce 1150 př. n. l. V biblické knize Numeri (4. Mojžíšova) 21:23-25 se píše o bojích s emorejským králem Síchonem (Sihon) a obsazení města Chešbon. Chešbon však byl osídlen až od roku 1200 př. n. l. a to pouze jako malá vesnice. Prosperujícím městem se stal od 8. či 7. století př. n. l. Dále v biblické knize Numeri 21:29-31 se píše o obsazení emorejského města Dibon. Město však v letech 2000 až 1200 př. n. l. nebylo obýváno. Ani území Edonu, o němž píše biblická kniha Numeri 20:21, v té době neexistovalo, o němž jsem psal již v článku Období patriarchů.

Historie mlčí

Žádný archeologický nález nepotvrdil existenci většího počtu Izraelitů v Egyptě. Z Egypta uprchlo 600.000 mužů mimo starců a dětí. Uprchly i ženy. Celkově něco kolem 2 až 3 miliónů Izraelitů. Nikde v egyptských záznamech, ani v záznamech sousedních národů, o tomto nenalézáme žádnou zmínku. Dnes již máme mnoho informací o obraně východní egyptské hranice. Egypt v té době byl světovou velmocí s velmi propracovanou obranou, spoustou obraných pevností na hranici a mnoha pouštními stanovišti, kolem kterých musel Izrael putovat. Takto obrovský průlom by nebyl bez povšimnutí. Nejen že chybí archeologické nálezy potvrzující osídlení Egypta početnou Izraelskou skupinou (byly nalezeny pouze nálezy svědčící maximálně o stovkách protoizraelců), ale chybí též archeologické nálezy svědčící o masivním odchodu lidí z Egypta. Chybí též archeologické důkazy svědčící o přesunu několika miliónů lidí po dobu 40 let po Sinajské poušti. Archeologové dnes dokáží zmapovat pohyb po Sinajské poušti podstatně menších skupin, po putujících Izraelitech se však nenašla ani stopa.

Dobové pozadí

Mladší doba egyptská (1560 – 1080 př. n. l.) se vyznačuje především novou egyptskou iniciativou vytvořit si novou vyspělou a vojensky zpevněnou zemi. Nejprve v čele stojí Ahmós I., který vyhání z Egypta Hyksóse a svá území rozšiřuje do Núbie a Sýrie. Bojuje i v Palestině a střetává se se státem Churritů Mitanni. Největšího rozmachu v celé své dlouhé historii dosahuje Egypt za Thutmose III. (1490 – 1438 př. n. l.), který je označován veliký. Thutmose III. měl nejen vynikající armádu, ale současně moc upevňoval také významnými diplomatickými jednáními a chytrou sňatkovou politikou. Tehdy začal Egypt sílit i ekonomicky, a to nejev v zemědělství, ale přišel s prvními výrobními programy v oblasti metalurgie. Za vlády Thutmose III. dosáhl Egypt takového územního rozmachu, jaký už žádný z jeho následovníků nedokázal zopakovat. Egyptská říše sahala od 4. nilského kataraktu až k Eufratu v Malé Asii. Thutmose III. musel podniknout celkem 17 vojenských tažení, než se mu podařilo v oblasti Předního východu nastolit pořádek (tedy v době, kdy podle biblické knihy Jozue mělo docházet k dobývání země Kanaán). Nejprve se zmocnil Sýrie a Palestiny a po tři roky tam reorganizoval státní správu. Poté zaměřil své úsilí na několik foinických přístavů, aby získal bezpečnou námořní základnu a vyhnul se tak dlouhé cestě po souši, která by z velké části vedla i pouští. Po tomto zajištění zahájil osmým tažením ofenzívu proti mitannskému království. Přešel Sýrii, dostal se k Eufratu a nakonec porazil nepřítele v bitvě u Megidda (na území dnešního Izraele). Toto vítězství bylo tak přesvědčivé, že ostatní nepřátelé (Chetité, Babyloňané a Asyřané) se Egyptu podrobili raději dobrovolně. V době vlády Amenhotepa III. (1390 – 1352 př.n.l.) byl Egypt na vrcholu své moci a udržel si svá území získaná za Thutmose III. Za vlády Amenhotep IV (1352 – 1336 př. n. l.) začal Egypt postupně ztrácet získaná území v severní Sýrii. Faraon Tutanchamon (1336 – 1327 př. n. l.) se pokusil zajistit si v Sýrii autoritu, ale jeho velitel Haremheb nebyl příliš úspěšný. V roce Tutanchamonovy smrti bylo egyptské vojsko poraženo Chetity u Amky nedaleko města Kadeš. Kadeš bylo strategické město v Sýrii a ohraničovalo hranici mezi dvěma velmocemi. Po krátkém panování faraona Aje (1327 – 1323 př. n. l.) získal trůn Haremheb (1323 – 1295 př. n. l.), ale egyptské říši se nepodařilo Kadeš dobýt zpět. To se podařilo až v prvním roce své vlády Sethimu I. (1294 – 1279 př. n. l.) Na první výpravu se vydal s 20 000 muži a dobyl některá města v jižní Palestině. Při druhé výpravě získal pod kontrolu město Kadeš a vládce Amurru se stal opět vazalem Egypta. Ale při dalším pokračování války tato území postupně znovu získali Chetité zpět. Nástupce Sethiho I., Ramesse II. (1279 – 1213 př. n. l.) přestěhoval hlavní město do Piramesse, které leželo ve východní části nilské delty, blízko syrských provincií. Nechal vyzbrojit armádu, vybavit ji válečnými vozy a vycvičit ji. Ve čtvrtém roce svého panování se vydal s vojenskou výpravou do Kanaánu s cílem připojit území Amurru zpět k Egyptu. Po tomto útoku vyslal chetitský král Muvatalliš vojsko. Tato vojska se setkala u města Kadeš. Žádná strana v této bitvě nedosáhla rozhodujícího vítězství a obě strany měly těžké ztráty. Egyptská sféra vlivu v Asii byla nyní omezena na Kanaán. Dokonce i toto území bylo na nějaký čas ohroženo a Ramesse II. byl nucen se pustit do série tažení v Kanaánu (v té době měl již být obýván Izraelity, což nebyl), aby upevnil své postavení předtím, než mohl znovu zaútočit. Poté Egypťané útočili proti Chetitům, ale kromě malých úspěchů nedosáhli významnějšího vítězství. V roce 1258 př. n. l. bylo uzavřeno spojenectví mezi těmito národy. Další útok proti Chetitům neúspěšně podniká faraón Merenptah (1213 – 1203 př. n. l.). Po návratu z válečné výpravy nechal Merenptah vztyčit stélu, kde je poprvé mimobiblická zmínka o Izraeli: „Izrael je zpustošen a nemá plody“. Izrael byl v té době roztroušené obyvatelstvo v Kanaánu žijící vedle městských států ovládaných jinými národy.

Závěr

Pokud někdo z Egypta odešel, tak to byla pouze malá skupinka lidí, kteří poté vytvořili s kmeny již obývajícími Kanaán a přišlými z horských oblastí obyvatelstvo nazývané Izrael. Skupinka přišlá z Egypta si sebou přinesla kult vzývající boha Jahva. Odchod z Egypta však nebyl proveden přes odpor a pronásledování faraónovo, ale pravděpodobně umožněn celkovou krizí Egyptské říše po vpádu mořských národů, pod kterým se zhroutila celá Chetitská říše a Egypt se ubránil jen s největším vypětím za cenu ztráty všech držav v Malé Asii. Další informace o dobovém pozadí z této doby uvedu ještě u připravovaného článku Dobytí Kanaánu.

Ve čtvrtek jsem se opět zúčastnil pravidelného setkání Toastmasters klubu Amplion. Setkání se tentokrát zúčastnil pouze jeden host, který s námi šel po setkání do palačinkárny, kam chodíme po každém setkání pravidelně. Programem tentokrát provázel Lukáš Veselý, který nezklamal a opět jako vždy měl na hlavě svou oblíbenou čepici. Vidět ho bez čepice je téměř to samé, jako zahlédnout v pohoří Himalájí yettiho.

10.000

První proslov jsem přednesl já, byl to proslov číslo 4 ze základního manuálu. V tomto proslovu jsem vyšel ze zde nedávno publikovaného článku 10.000 kroků.

V proslovu jsem zmínil i svůj dosavadní rekord v počtu ušlých kroků (37.026) od doby, co jsem si krokoměr pořídil. Tuto sobotu jsem se vypravil na zříceninu hradu Valdek, rekord se však kvůli odpolední nepřízni počasí nepodařilo překonat. I přesto jsem ušel 30.335 kroků.

TBA

Se svým prvním proslovem tak zvaným otvírákem vystoupil Radek Bartman, který nám řekl něco o sobě a představil nám své tři ženy v jeho životě. Od sestry po jeho manželku.

Také se s námi podělil o zajímavé informace z doby, kdy trávil hodně času po diskotékách. S kamarádem totiž přišli na to, že když na diskotéce hodně pijí, spoustu si toho nepamatují. Vzhledem k tomu, že alkoholu se vzdát nechtěli, rozhodli se to řešit jinak, pořídili si sešit a přímo na diskotéce si své zážitky zapisovali. Zjistili pak, že jsou tam jak zážitky, které si pamatují, tak i ty, co si nepamatují. Měli radost, jak na to vyzráli, až do doby, kdy se viděli ve zprávách, kde moderátor mluvil o hluku z místní diskotéky. Viděli tam něco, co si nepamatovali a co si ani nezapsali. Tím tato metoda vzala za své.

Jeho proslov končil právě seznámením s jeho nynější manželkou.

Škola života

Václav Sekvard, který stejně jako já dělal proslov číslo 4 ze základního manuálu, nás ve svém proslovu zavedl do Anglie. A mluvil o tom, jak se z bankovního úředníka stal v Anglii kuchačem ryb. Dělal i další podřadná zaměstnání, která v Anglii místní odmítají dělat a dělají je tam lidé převážně z Polska, s nimiž byl házen do jednoho pytle. To vedlo k tomu, že si svého stávajícího zaměstnání váží.

V Anglii také zjistil, že jak člověk nezná místní jazyk je považován za podřadného člověka. Pobyt v Anglii se mu tak stal školou života.

Zlatá Praha

Jako hostující řečník vystoupila Silvana Wasitová, která je napůl Češka a napůl Indonézanka. V Čechách žila do svých čtyř let, poté žila v Jakartě, která má téměř deset miliónů obyvatel. V dospělosti pak žila v několika dalších zemích a do Prahy přišla před 18 měsíci ze Švýcarska, kam se bude brzy vracet.

Sdělila nám, co ji do Prahy táhlo a jak se sem těšila. Mimo jiné se těšila na dršťkovou polévku, vánoční pečivo a překvapivě na pražské metro, i když jak sdělila, bydlí poblíž místa, kde pracuje, takže chodí do práce pěšky.

 Improvizace

Improvizací se ujala poněkud netradičně Dominika Radana Morkovinová, kdy hned na začátku vybrala sedm lidí a ty poslala za dveře. Na pult položila tašku tak, aby nešlo vidět z hlediště, co v ní je. Pak postupně volala jednoho řečníka po druhém z těch, co byli za dveřmi. Ti nám pak měli popsat, co v tašce je.

První řečnice nám popsalo cosi chlupatého a hebkého s šesti končetinami.

Naopak druhá řečnice začala popisovat obsah papírové tašky stylem, jestli může být jídlo baleno v papíru a jestli může v papíru být zabaleno pití, čímž nás o obsahu tašku naprosto zmátla.

Třetí řečník nám pro změnu začal popisovat dámské prádélko. A ukončil to tím, že pokud se odkryje, jsou ženě vidět oči. Zde některým z nás již došlo, co se v tašce skrývá.

Čtvrtý řečník nám vylíčil, že na tuto věc musíme mít dobrou náladu, abychom ji chtěli, nebo si ji koupili. Stejně tak ji nemůžeme ani dostat, pokud máme špatnou náladu. Jinak zůstal řečník tajemný.

Pátý řečník vynadal moderátorce improvizací, že mu sebrala věc, že to je jeho, a že ji již od dětství má rád, byť už se začíná rozpadat. Moderátorka se bránila, že to je její věc.

Šestý řečník nás zavedl i do světa hvězdných válek. Všem již jistě bylo jasné, co v tašce je, byť nás řečník vodil za nos.

Poslední řečník krásně vyjádřil, co v tašce je a vytvořil krásnou českou větu: Věc která tu byla, když tu nic nebylo, a věc, která tu bude, až tu nic nebude.

Improvizace posledního řečníka se mi líbila právě hraním si se slovy a vyjádřením toho, co v tašce skutečně bylo, tedy nic. Jak řekla posléze moderátorka improvizací, byla tam představivost a záleželo na každém řečníkovi, jak se jí nechá vést a co nám představí.

Improvizace se mi líbila jejím nápadem, jen mi bylo líto posledního řečníka, že neviděl všechny předchozí improvizace, stejně i řečníci před ním, kteří neviděli improvizace před nimi. Poslední řečník má výhodu, že se stará o natáčení celého programu a improvizace tak uvidí ze záznamu, ti ostatní však nikoli.

Hodnotitelé

Následovala část, která je zajímavá hlavně pro řečníky připravených projevů i improvizacích, kde se doví, co udělali dobře a co by měli zlepšit. Já byl ze začátku svého projevu trochu nervózní, takže mi gesta rukama neseděla k projevu, posléze se to zlepšilo. Potěšilo mě, že téma mého projevu zaujalo.

Mezi hodnotiteli, jichž bylo pět, nakonec drtivou většinou hlasů vyhrál jako nejlepší hodnotitel Petr Pelčík, který hodnotil improvizované projevy, a pro něhož jsem hlasoval i já.

Závěr setkání

Následovaly další role. Nejzábavnější byla role moderátor kvízu, kdy jsme soutěžili, kdo si co ze setkání zapamatoval a tedy nejvíce si odnesl. Já opět byl ve skupině, která získala méně bodů. Nejnudnější naopak byla role časoměřič, která je čistě jen o čase, který kdo potřeboval na svůj proslov či hodnocení. Já svůj čas využil téměř bezezbytku, tedy bez pár vteřin sedm minut.

Celkově se setkání vyvedlo a už se těším na další, které bude 3.4.2014, kdy si navíc poprvé vyzkouším moderovat celý program.

Včerejší zápas mezi naším družstvem SK Uhelné sklady Praha E a KK Slavia Praha D jsme hráli na domácím kuželníku. Měli jsme tedy výhodu domácího prostředí, kterou jsme dobře využili.

Jako první hráč nastoupil náš hráč, který nás minule zachránil od potupného kanára. A opět vítězství uhájil a přinesl našemu družstvu hned na začátek cenné dva body a náskok 19 kuželek.

Naší druhou nasazenou hráčkou byla letitá hráčka, která jeden čas hrávala ligu za Slavii. Příliš se ji nedařilo, se svým soupeřem prohrála a náš náskok se snížil na pouhých 5 kuželek a dva body putovaly k soupeřům.

To však naší třetí hráčce, která hraje teprve druhou sezónu, vůbec nevadilo, naopak ji to motivovalo dostat ze sebe co nejvíce, vše co se zatím naučila, dařilo se ji nad míru dobře a podruhé ve své kuželkářské kariéře se dostala přes čtyři sta shozených kuželek. Což náležitě oslavila spolu s družstvem panáky. Další dva body putovaly k nám a náš náskok se zvýšil na 39 kuželek.

Čtvrté dvojici se vůbec nedařilo, ani našemu hráči, jenž hraje teprve od září, ani soupeřovi. Oba hráči se na drahách vyloženě trápili a až do konce se přetahovali o to, kdo získá dva body. Tři hody před koncem měli oba hráči na kuželku stejně a stejnou sestavu – oběma dvěma zůstali stát oba sedláci, takže minimálně dva hody na doražení sestavy. Šlo o to, kdo z nich má pevnější nervy a trefí. Prvním hodem netrefil ani jeden z nich. Rozhodovali už jen poslední dva hody a nikdo z nich již nemohl shodit víc jak dvě kuželky. Soupeřovi se podařilo dorazit sestavu, našemu hráči se nepodařilo srazit ani jednu a prohrál tak o pouhé dvě kuželky. Dva body putovaly soupeřovi, který měl pevnější nervy a přesnější ruku v závěru. Oba dva nakonec byli čulibrky. Náš náskok však zůstal stále slušných 37 kuželek, ale na klidné dohrání a jasné vítězství to stále nestačilo.

Již pátá dvojice prakticky rozhodla o našem vítězství, hráči Slávie mohli ještě malinko doufat v obrat, ale náš pátý hráč zvýšil náš náskok na 102 kuželek a připsal nám další dva cenné body. A to by se musel stát prakticky zázrak, aby zvrátili jejich již téměř jistou porážku.

Jako šestý nastoupil náš hráč, který je v žebříčky Pražského přeboru 3 na krásném 14. místě (z našeho družstva je na nejlepší místě). Hraje dobře a vyrovnaně, ví se, co se od něj dá očekávat. Proti němu sice nastoupil hráč Slávie, který je též na pěkném 19. místě, ale tento den se mu příliš nedařilo a náš hráč nad ním vyhrál o 52 kuželek.

Já tentokrát přihlížel jako divák a pouze fandil.

Vítězství, kterého naše družstvo dosáhlo tak bylo plně zasloužené a všem nám udělalo radost.

Tabulka výsledků zápasu:

Harvardský biolog Marc Hauser prováděl statistické průzkumy a psychologické experimenty, při nichž zkoumal mravní smysl skutečných lidí. Zajívamé je, že většina lidí dospěje ke shodným rozhodnutím a tato shoda je výrazně větší, než schopnost svá rozhodnutí vysvětlit. O jaká morální dilema šlo? A zkuste se u toho zamyslet, jak byste reagovali vy.

Nejprve si představme, že po trati se řítí splašená drezína. Vy stojíte u výhybky. Jejím přehozením můžete zachránit život pěti lidem, kteří uvízli na hlavní trati. Naneštěstí jeden člověk uvízl i na vedlejší koleji. Otázka zní, zda přehodit výhybku a zachránit tak pět životů na úkor jednoho.

Naprostá většina lidí se rozhodne pro přehození výhybky. Už si ale nepoloží otázku, zda tím člověk není někdo blízký, například rodič či partner. Stejně tak je možné, že těch pět lidí na trati, jsou bezdomovci, kteří za tratí již několik let bydlí v krabicích, zatímco tím člověk je nějaký známý slavný vědec, například objevitel léku na rakovinu. Pokud by dostatečně dopředu lidé tuto informaci měli, jak by se rozhodli?

Je to ošidný morální hlavolam. Pokud osoby na trati neznáme, s rozhodováním problém nemáme a podle devadesáti procent lidí je morální výhybku přehodit.

Harvardský biolog Marc Hauser však tyto myšlenkové experimenty rozvíjí dále.

Co když je možné drezínu zastavit tak, že shodíme z mostu velký náklad před drezínu. Ale co když je tím velkým nákladem tlustý muž, který se na mostě kochá západem slunce? Téměř všichni se shodnou, že toto je jiná situace než ta s výhybkou, a že shození muže z mostu je nemorální. Mezi těmito situacemi je pro nás zásadní rozdíl.

Hauser se dále zamýšlím nad další situací. Představme si, že v nemocnici leží pět lidí. Všichni umřou, pokud nedostanou náhradní orgán. Každý z nich čeká na jiný orgán, než ti ostatní. Naneštěstí žádný dárce k dispozici není. V čekárně však čeká jeden člověk na banální vyšetření. Všech pět orgánů, které jsou potřeba pro ony pacienty, má zdravé a vhodné k transplantaci. Nikoho však nenapadne, že bychom onoho muže v čekárně měli zabít, abychom zachránili oněch pět pacientů. Devadesát sedm procent lidí se shodlo, že je nemorální toho člověka zabít.

Všichni z nás tuší, že by se nevinný člověk bez jeho souhlasu neměl do takovéto situace zatahovat, stejně jako u situace s mostem, třebaže by to bylo ku prospěchu ostatních.

Rozdíl mezi těmito dvěma situacemi a první uvedenou je ten, že v první situaci byla jako prostředek použita kolej, kdežto v následujících dvou situacích byl použit jako prostředek člověk. Proč v tom ale děláme rozdíl? Podle Imanuela Kanta je to obecně platné morální pravidlo. Podle Hausera nám ho do mozku zabudovala evoluce.

Hauser se dále zamýšlí nad dvěma téměř totožnými situacemi. Rozlišuje je tím, že v první vystupuje Ned a v druhé Oskar. V obou situacích máme opět hlavní trať a výhybku. Výhybka však drezínu pouze odkloní na boční smyčku, která se na hlavní trať opět napojí před pěti lidmi. Na boční smyčce je však velmi tlustý muž, který svým tělem může drezínu zastavit. Ned se tak musí rozhodnout, zda přehodí výhybku a použije tlustého muže k zastavení drezíny a zachrání tak pět lidí. Většina lidí se shodne, že je nemorální tlustého muže bez jeho vědomí použít k zastavení drezíny. Vidí v tom stejně jako Kant morální problém.

Druhá situace s Oskarem se liší v tom, že na boční smyčce se nachází velké železné závaží, které drezínu může zastavit. S rozhodováním, zda výhybku přehodit by tedy problém být neměl. Naneštěstí po trati před závažím jde turista. Stejně jako Hauser i většina účastníků jeho experimentu si myslí, že Oskar smí výhybku přehodit, kdežto Ned z první situace ne.

Rozdíl je opět v tom, že Ned by jako prostředek k zastavení drezíny použil člověka, kdežto Oskar železné závaží a turista by byl pouze vedlejší ztrátou.

Hauser svůj experiment rozšířil a zkoumal, kolik procent lidí by zachránilo topící se dítě i přesto, že by si zničilo kalhoty. Je zarážející, že tři procenta lidí by dítě obětovala.

Z Hauserovi studie vyplynulo i zjištění, že ateisté a věřící se v tomto od sebe nijak statisticky neliší. Proto jeho experiment rozšířil i na členy středoamerického kmene Kuna, který má jen málo kontaktů s civilizací. Experiment byl samozřejmě pozměněn a uzpůsoben podmínkám kmene. Nebyla tedy použita drezína, ale kánoe a krokodýli. Výsledky byly až na odpovídající menší rozdíly stejné. Morálka je podle Hausera naším silným evolučním dědictvím.

Včerejší zápas mezi naším družstvem SK Uhelné sklady Praha E a TJ Praga Praha B začal pro nás velmi příznivě, kdy náš hráč, kterému se minule vůbec nedařilo, zahrál krásných 397, což byl nakonec celkově nejlepší výsledek celého zápasu, a nad svým soupeřem zvítězil o celých 48 kuželek.

Naší druhé hráčce se však vůbec nedařilo a trápila se až do konce. S výkonem pouhých 314 kuželek prohrála o 38 kuželek a zůstal nám pouze náskok 10 kuželek.

Třetím naším hráčem byl letošní nováček, který bojoval až do konce, co mu síly stačily. I přesto, že výsledek byl velmi vyrovnaný, prohrál s výkonem 347 poražených kuželek o pouhé 2 kuželky.

Čtvrtým hráčem byl náš kapitán, který kuželky hraje už velmi dlouho. Bojoval až do konce. Udržoval si lehký náskok a skončil s 364 poraženými kuželkami. Soupeři nakonec pomohla devítka ke konci druhé dorážky, díky které zvítězil o pouhou 1 kuželku.

Pátým naším hráčem byl náš dobrý hráč, který kuželky též hraje již dlouho. I přesto že usilovně bojoval a zahrál velmi pěkné číslo, na vítězství to nestačilo a s 374 poraženými kuželkami prohrál o 11 kuželek.

Jako poslední hráč jsem nastoupil já. Tím, že hraji krátce, jsem ještě neměl čest na tomto kuželníku hrát a byla to zde moje premiéra. Když jsem viděl, jak se naši hráči na drhách trápí, vstupoval jsem tam lehce vyděšen. Výsledek nedopadl nijak oslnivě, přesto jsem si úplnou ostudu neudělal. Jednička mě velmi potrápila, hlavně boule na konci rozběžiště. S výkonem 311 kuželek jsem prohrál.

Jen díky našemu prvnímu hráči jsme si nakonec neodnesli kanára a výsledek skončil 14:2 v náš neprospěch.

Zároveň jsem se dověděl, že to nejspíš byl nejen můj první zápas na tomto kuželníku, ale nejspíše i poslední, neboť by se kuželník měl bourat. Jsem přesvědčen, že kdyby se kuželník opravil a na zahrádce udělalo sezení, mnoho studentů z blízkých škol by rádo vyrazilo posedět a třeba by i zkusili, jaké to je hrát kuželky místo bowlingu. Naneštěstí někdo chce pozemek využít ke stavbě čehosi jiného.

Tabulka výsledků zápasu:

„Choďte denně deset tisíc kroků.“ Slova, která již možná někteří slyšeli. Mnoho lidí, a já k nim donedávna taky patřil, však netuší, že by zdravý dospělý člověk měl denně ujít minimálně 10.000 kroků. Chůze je totiž nejpřirozenějším lidským pohybem. V době, kdy byl člověk lovcem a sběračem, toho člověk nachodil opravdu hodně, aby vůbec přežil. Dnes je chůze nezbytná pro udržení zdraví, kondice, předcházení rizikům kardiovaskulárním onemocněním a dobrá jako prostředek hubnutí, je mnohem efektivnější než všechny „zázračné“ diety.

Kolik kroků skutečně uděláte?

Většina dospělých v dnešní přetechnizované společnosti při sedavém způsobu života zvládne sotva polovinu. Zaměstnaná žena středního věku ujde za den přibližně pět až šest tisíc kroků. Mnoho dospělých lidí dokonce denně ujde jen kolem 1500 kroků, což je opravdu málo. Dostatek pohybu má pouze 10 % obyvatel vyspělých zemí.

Chůzí k lepšímu zdraví

Chůze tělu prospívá, je to pro člověka přirozený pohyb, který nepoškozuje klouby či vazy a pomáhá posilovat stabilizační svalstvo. Chůzí se zapojují velké svalové skupiny celého těla. Výrazně prospívá zdraví, zvyšuje náš energetický výdej, snižuje hladinu glykémie, cholesterolu, snižuje tlak krve a zvyšuje odolnost proti stresu.

Pokud chodíte pro zdraví, ujděte alespoň 10.000 kroků každý den. Jestli je však vašim cílem zhubnout, pak ujděte denně něco mezi 12.000 a 15.000 kroky. Shazuje především tuk a naopak zvyšujete podíl aktivní tělesné hmoty. Ujitím 10.000 kroků spálíte až 450 kcal.

Krokoměr

Abyste zjistili, kolik kroků za den ujdete, budete si muset pořídit něco na měření kroků. Nejjednodušší je stáhnout si aplikaci do telefonu. Abyste však zaznamenali každý ušlý krok, budete muset telefon nosit neustále sebou. Mnohem lepší je pořídit si krokoměr, který můžete nosit na ruce místo hodinek či náramku, nebo jako já za pasem.

Krokoměrů je celá řada, já sáhl po krokoměru Withings Pulse, který umí zobrazit historii za posledních deset dní a je synchronizován s telefonem a výsledky neustále ukládá na internet, kde si mohu zobrazit celou svou historii, a vidět tak pokroky a plnění cíle. Zároveň mě to motivuje chodit více a překonávat sám sebe. Tento víkend jsem si udělal jak v sobotu tak i neděli procházku a ušel 17.512 a 16.019 kroků. Schválně jsem udělal větší okruh.

Zatím jsem od listopadu 2013 ušel nejvíce 37.026 a to, když jsem si udělal jeden den výlet na Sněžku. Motivuje mě to, co nejdříve toto číslo překonat a dostat se přes čtyřicet tisíc.

Způsoby dosažení cíle

Zatím se mi nedaří každý den ujít 10.000 kroků. Když jsem začínal, měl jsem problém ujít 6.000 kroků za den. Je to dané mou prací a tím, že jezdím do práce autem. Postupně to zvedám, nyní už zvládám každý den ujít minimálně 7.500 kroků. Jak tedy cíle dosáhnout?

Já začal v práci chodit po schodech, místo abych jel výtahem. Je to 7 pater, takže se mi ze začátku do toho nechtělo. Naštěstí jsem měl v práci kolegu, který to chodil pěšky též, takže jsem se jen přidal a už u toho zůstal. Nyní rovnou mířím na schody. Od začátku roku chodím jen po schodech.

Dříve jsem se snažil zaparkovat co nejblíže práce či domu, nyní raději zaparkuji dál, když to jde, a zbytek dojdu.

Za kolegou v práci raději zajdu osobně, než abych mu psal. Nejen, že se to nakonec vyřídí rychleji, ale ještě se projdu.

Když telefonuji, tak u toho chodí, jeden by nevěřil, kolik se toho dá za několik minut hovoru nachodit.

Nevadí mi vynášet odpadky a používat delší trasy. Nechodím nikde přes trávu a vždy to obejdu po chodníku či pěšině.

O víkendu se snažím chodit na delší procházky, pokud možno do lesa, nebo si udělat výlet.

Aktivnost

Zatím se s počtem kroků řadím mezi středně aktivní. A jak jste na tom vy?

Závěr

Chůze je nepřirozenější pohyb, je cestou ke zdraví a lze ji provádět všude a v každém ročním období. Tak udělejte první krok – začněte chodit a zkuste zvládnout 10.000 kroků každý den.

Období patriarchů spadá do doby krátce po potopě světa, o níž jsem psal v minulém článku. Doba patriarchů od Abrahama (později Abrama), přes Jákoba až po Josefa je datována do období kolem roku 2000 př. n. l. Datace vychází z Bible, kde se píše, že k exodu Izraelitů z Egypt došlo 480 let předtím, než se začalo se stavbou Šalamounova chrámu (1. Královská 6:1) a dále, že předtím trpěli Izraelité 430 let v egyptském otroctví (2. Mojžíšova 12:40).

V jednotlivých příbězích se vyskytují i místopisné informace. Co o nich víme?

Pelištejci

V 1. Mojžíšově 26:1 čteme o setkání Izáka s Abimelekem pelištejským (filištínským) králem v Geraru. Pelištejci (starším českým názvem Filištíni) přišli z egejské nebo východní středozemské oblasti a usadili se v kanaánské pobřežní nížině teprve po roce 1200 př. n. l. V 11. a 10. století př. n. l. jejich města vzkvétala a až do asyrského období byla významným mocenským faktorem v této oblasti. V tomto raném období však Gerar (dnešní Tel Haror) byla pouhá vesnice a až teprve na konci 8. století a v 7. století př. n. l. zde stála mocná, silně opevněná pevnost, která sloužila jako jižní správní centrum asyrské říše.

Velbloudi

V příbězích o patriarších je často zmínka o stádech velbloudů. Stejně tak, když byl Josef prodán do otroctví v Egyptě, odvedla ho sebou karavana Išmaelitů z Gileadu s velbloudy. (1. Mojžíšova 37:25). V tomto příběhu byli tito velbloudi používáni jako soumaři.

Nejrozšířenějším dopravním zvířetem v té době však byl osel, velbloud coby soumar se začal používat až okolo roku 1000 př. n. l. Na předním východě se běžně velbloudi jako soumaři začali používat teprve dlouho po roce 1000 př. n. l. Analýzy starých zvířecích kostí v příslušných oblastech ukazují, že velbloudi začali být k transportu užíváni až po roce 1000 př. n. l. a to i přesto, že velbloud byl domestikován již dlouho předtím (kolem roku 5000 př. n. l.). Velbloud se dlouho choval pro mléko a maso. Stejně tak jako kůň, který byl k transportu používán až dlouho poté, co byl domestikován. V příbězích o patriarších jsou však velbloudi používáni coby soumaři.

Velbloudi nesli ladanum, mastix a masti tedy kadidlo (některé překlady ponechávají ladánum), balzám a myrhu (pryskyřičnou kůru), což byly hlavní výrobky výnosného arabského obchodu, který pod dohledem asyrské říše vzkvétal v 8. a 7. století př. n. l. Přesně v tomto období se v asyrských pramenech objevují zmínky o tom, že se velbloudi používají jako soumaři v karavanách.

Aramejci

V příběhu o Jákobově sňatku s Leou a Ráchel a vztahu se strýcem Lábanem se často vyskytují Aramejci. Aramejci jako národnostní skupina se však v textech předního východu před rokem 1100 př. n. l. vůbec nevyskytují. V 9. století př. n. l. na severní izraelské hranici začala vznikat řada aramejských království a ovlivňovat Izraelity. Království Aram-Damašek podobně jako izraelské království usilovalo o bohaté zemědělské oblasti. Občas spolu bojovaly a občas uzavíraly spojenectví. Příběh z 1. Mojžíšovi 31:44-54 popisuje napětí mezi Jákobem a Labanem a vztyčení hraničního sloupu z kamení. Tento příběh odráží rozdělení území mezi Aramem a Izraelem, ke kterému došlo v 9. a 8. století př.n.l.

Edóm

Stejně tak je tomu i u Edómu. Z asyrských pramenů víme, že v Edómu před koncem 8. století př. n. l. žádní králové nebyli a ani žádný stát. Jako samostatný celek se Edóm objevuje až po dobytí oblasti Asýrií. První velká vlna osídlení začala již na konci 8. století př. n. l. Doprovázel ji vznik velkých osad a pevností. Vrcholu však dosáhla v 7. a na počátku 6. století př. n. l. Předtím bylo v oblasti jen řídké osídlení. Hlavní město Edómu Bozra se stalo velkým městem až v asyrském období.

Dále je v 1. Mojžíšově 14. kapitole popsána velká válka. Obsahuje však geografické informace, které platily pouze v 7. století př. n. l. Problém je i s dalšími místy a národy.

Závěr

Zmínky o Pelištejcích (Filištínech), Geraru, arabském obchodu, velbloudech coby soumarech, místech a národech svědčí o tom, že příběhy musely být napsány později. V žádném z období kolem letopočtu naznačeném v Bibli totiž neexistovalo prostředí, ve kterém by se biblické příběhy mohly skutečně odehrát. Naopak zdánlivá podobnost mezi zákony a zvyklostmi v 2. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a tím co je popsáno v příbězích o patriarších bylo tak obecné, že by to mohlo platit téměř v jakémkoli období starověké historie Předního východu.