Petr Mašek

Je to už rok a několik málo dní, kdy jsem se rozhodl, že každý den ujdu alespoň 10 tisíc kroků. Cílem bylo dokázat to alespoň jeden rok v kuse, což se mi i povedlo. Bylo to hodně procházek se psem v lese, hodně výletů a hodně chození při telefonních hovorech. Procházky mi postupně začaly splývat a já si uvědomil, jak dlouhá doba je ve skutečnosti jeden rok. Takže si nemohu říct, že ten rok zase utekl a ani nevím jak.

Dny jako kroky

Někdy se přistihnu, že někam jdu a ani cestu nevnímám. Jsem zaměstnán svými myšlenkami. Na procházce si cestu ale vychutnávám, dýchám čerstvý vzduch, poslouchám zpěv ptáků, pozoruji lesní zvěř, a že je co pozorovat v lese.

Jsou i dny, kdy se mi na procházku nechce, buď jsem unavený, nebo je ošklivé počasí. Pak se ta procházka vleče a já se těším, až dojdu zpět domů.

To samé jsou i dny a hodiny našeho života. Někdy se na něco těšíme a čas se hrozně vleče. Jako když jsem koupil přítelkyni k narozeninám astronomický dalekohled. Nejraději bych jí ho dal hned, ale musel jsem několik dní čekat. Vleklo se to. Proto jsem se snažil něčím zaměstnat, aby mi ten čas „rychleji“ utíkal.

Jindy naopak čas neskutečně letí. Když se například zaberu do něčeho zajímavého. Nebo naopak, když dělám něco neužitečného, jen prostě plýtvám čas něčím, co mi nic nepřináší. Proto jsem si například stanovil, že zprávy budu sledovat jen dvakrát v týdnu a to ještě jen chvíli večer. To mi překvapivě ušetřilo dost času.

Život jako kroky

Náš život je cestou od narození ke smrti, která nikdy nevíme, kdy přijde. Stejné je to s kroky. Ráno také nevíme, kolik jich, než půjdeme spát, budeme mít ušlých za ten den. Když si však stanovíme minimální počet, budeme se ho snažit dosáhnout a překonat.

Stejné je to se životem. Pokud se chceme dožít ve zdraví vyššího věku, budeme se snažit žít zdravě, chránit si svůj život, nedělat příliš riskantní věci a budeme na sobě pracovat. A když už jsme u těch kroků, tak právě hodně chození nás může dlouho udržet v dobré fyzické kondici, jak jsem psal již v tomto článku.

Životní počty

Pokud si stanovíme cíl, ujít deset tisíc kroků denně a opravdu je ujdeme, zjistíme, že to není málo, ale ani moc. Pokud pravidelně těch deset tisíc kroků každý den ujdeme, tak zjistíme, kolik co trvá kroků. Začneme najednou nejen měřit v minutách a hodinách, ale i v krocích.

Já například každý den chodím se psem do lesa na procházku. Mám několik okruhů a každý vím, kolik je kroků. Jeden má pět, druhý pět a půl, další šest, pak osm a jeden i deset tisíc kroků. A když nestihnu les, jdu se projít po vesnici, to pak má kroků jen čtyři tisíce. Dokonce i vím, kolik jaký úsek procházky má kroků. Za ten více jak rok, kdy pravidelně ujdu každý den přes deset tisíc kroků, jsem se to už naučit. Dokonce i přesněji odhaduji, kolik který nový úsek mi zabere kroků.

Při jedné procházce mě napadlo, že je to jako cesta životem. A tak jsem se zamyslel. Pokud žijeme průměrně 80 let (moje babička nedávno oslavila 94, ale to je spíše výjimka), tak jeden rok je jako 125 kroků z oněch deseti tisíc. To není moc, co?

Prvních několik let si téměř nepamatujeme, to je několik set kroků. Do školy jdeme přibližně v 875 krocích (já v 866 krocích). Základní školu vyjdeme přibližně o 11 set kroků později. A dospělí jsme v 2250 krocích. Od té doby můžeme i řídit. Do důchodu bychom měli jít někde kolem 8 a půl tisíce kroků (a nebo ještě později), pokud si to nezařídíme jinak a nejdeme do důchodu dříve. V důchodu jsme pak jeden a půl tisíce kroků nebo déle a jistě si ty kroky (roky) chceme ještě v dobré kondici užít.

Pokud spíme osm hodin denně, prospíme za život 3333,3… kroků, pokud však spíme jen 7 hodin, tak prospíme jen 2916,6… kroků, díky čemuž prospíme o 3 roky a 4 měsíce času méně. Nestojí to za to, naučit se spát o něco méně a zvládnout toho více?

Pokud pracujeme osm hodin, opět v práci strávíme třetinu života. Do toho započtěme přestávku a cestu do práce a z práce a jsme na přibližně na 4 tisících krocích. Práce z domova nám ušetří čas, ale co nám čas ušetří nejvíce je práce, která nás baví, která je případně i naším koníčkem. Neumím si představit, že bych například dělal celý den za kasou, seděl tam, skenoval zboží a poslouchal to ustavičné pípání.

A teď se dá snadno si to promítnout na jednotlivé úseky procházek, výletů či jiných úseků, kterými chodíme.

Denní počty

Stejně tak si můžeme promítnout na deset tisíc kroků denně náš den. Spánek, hygiena, vaření, jídlo, péče o děti, práce, cestování, atd. Na co pak přijdeme je, že i tak by nám mělo zbývat dost času, i když nezbývá. Kam se tedy ztrácí? Určitě jste se přistihli, že se začtete do zpráv a někdy nejen do zpráv, ale i do komentářů pod jednotlivými zprávami. Ono se to nezdá, ale žere to hodně času.

Leckdy se zase určitě přistihneme, jak bezcílně bloumáme po Youtube a hledáme „zajímavá“ vtipná videa. Na Youtube se dají jistě najít zajímavá videa, díky kterým se něco naučíme, nebo nás k něčemu namotivují, ale ruku na srdce, jakou část z celkového počtu tvoří.

A takovýchto zabijáků času jistě během různých dnů najdeme spoustu. Občas je potřeba jen tak lelkovat, ale nesmí se to přehánět a má to sloužit jen pro odpočinek. Mnoho lidí ale dnes tráví zbytečně mnoho času i například na sociálních sítích.

Závěrem

Zamyslete se, co byste o svém životě chtěli vyprávět na konci své životní cesty, po té co ujdete deset tisíc kroků. Možná vás to donutí některé úseky vaší životní cesty změnit.

Asi si právě říkáte, další článek o té nešťastné události, co nás potkala. Jenže ono se na to dá nahlížet i z té druhé pozitivní strany. Nechci se zamýšlet nad tím, co nám to vzalo, ale co nám to dalo či mohlo dát a jak to ještě využít a to hlavně z mého pohledu. Protože ne vždy je dobré rezignovat, zavřít se doma a čekat až to přejde. Naopak, proč to nevyužít pro vlastní osobní rozvoj a něco nového se naučit.

Již rok

Když se zamyslím nad tím, jak jsem na tom byl před víc jak rokem, bezstarostný, žijící do jisté míry v komfortní zóně, a srovnám to s tím, jak jsem na tom teď, tak se toho zase tolik moc nezměnilo.

Již předtím jsem se snažil stále pracovat na osobním rozvoji a sem tam překonávat svou komfortní zónu. Pořád mě něco nutilo na sobě pracovat a to se nezměnilo ani během posledního roku.

Práce

Sice nyní pracuji již přes rok pouze z domova, ale mám pracovnu, kde se můžu zavřít a soustředit se. Práce z domova je něco, co jsem zjistil, že mi vyhovuje. Nějakou dobu jsem již neměl rád dojíždění. Sice to mám do kanceláře z domova autem 30 minut, ale i přesto každý den, kdy pracuji z domova, je to 1 hodina denně, což za ten víc jak rok již dělá 10 celých dní, které jsem mohl využít jinak.

Fyzička

Místo toho se raději na hodinu projdu každý den na procházku do lesa, který mám kousek od domu. Pročistím plíce, udělám něco pro svůj kardiovaskulární systém a celkově své zdraví. Již od 1. dubna 2020 nebylo dne, kdy bych neušel přes deset tisíc kroků. Takže ještě pár dní a bude to rok v kuse.

Moje fyzička se tak i díky hodně nachozeným krokům zlepšila. Mimo to jsem opět v létě vytáhl kolo a začal posilovat. Zařídil jsem si jednu místnost jako posilovnu. Sice jsem teď polevil, ale opět se do toho obouvám. Pravdou je, že se cítím za poslední roky v nejlepší fyzické kondici (jak je vidět z úvodního obrázku:-D). Jediné co mě mrzí, že si nemohu jít zaplavat a do sauny. I když plány na vlastní saunu již jsou.

Vzdělávání

Do toho všeho jsem si ještě zvládl udělat průkaz vůdce malého plavidla a momentálně se chystám si udělat zkoušku radiooperátora OFP a OFV kvůli lodím. Momentálně ještě dělám investiční kurz zakončený certifikátem, který již z části mám hotový a učím se každý den alespoň chvíli rusky.

Také jsem začal číst knihy. Něco o investování, něco o psech, a pak také knihu Budoucnost lidstva. Další knihy už jsou v plánu.

Co mě mrzí je, že nemohu chodit na střelnici a zdokonalovat se ve střelbě. Také bych v budoucnu rád absolvoval nějaké střelecké kurzy zaměřené na obranu.

Přítelkyně

S přítelkyní jsme téměř neustále, ale alespoň jsme zjistili, že to jde a plánuje další společnou budoucnost. Přítelkyně navíc změnila v létě práci, dokonce i obor a dala se na testování a učí se programovat, takže jí s tím občas pomáhám.

Zhodnocení

Když mám celkově hodnotit toto období, tak sice jsem přišel o nějakou pěknou dovolenou, ale jinak se spíše vše změnilo k lepšímu a já se posunul, jak jsem chtěl, i když jsem se určitě mohl posunout více. Proto jsem si během tohoto období dal závazek, že až toto období skončí, tak budu moci říct, že jsem ho nepromrhal, zlepšil se v mnoha oblastech a celkově jsem se v osobním rozvoji posunul.

Proto jsem začal plánovat, co dál, v čem se posunout a na čem zapracovat. Chci, aby toto období bylo obdobím mého největšího posunu. Mnoho lidí toto období považuje za omezující a třeba i za ztrátu času, ale právě toto mě naopak pohání, což mi dodává motivaci.

Proto bych chtěl všechny vybídnout, aby toto období považovali za příležitost na sobě zapracovat, něco se naučit a nějak se zlepšit. Když to takto pojmeme, svět bude lepším místem k žití.

Znáte to, lidé si každoročně dávají na Nový rok předsevzetí. „Tenhle rok už opravdu přestanu kouřit.“ „Shodím několik kilo.“ „Začnu běhat.“ A skončí to tak, že nejpozději v únoru ta předsevzetí vezmou za své. A takto se to opakuje rok co rok. A nakonec to skončí tak, že ti lidé se nikdy nezmění. Tedy většina z nich. Přesto si je dává každoročně velké množství lidí. Má tedy cenu si vůbec dávat novoroční předsevzetí?

Ledňáčci

Setkali jste se už se slovem ledňáčci v souvislosti s novoročními předsevzetími? Ledňáčci jsou lidé, kteří v lednu zaplňují posilovny, cesty v parcích, plní svá předsevzetí, ale v únoru už po nich není ani vidu ani slechu. Jejich novoroční předsevzetí vydrží pouze ten leden. U některých malinko déle. Jak je možné, že to ti lidé tak rychle vzdávají? Jednoduše proto, že buď si za svými předsevzetími nestojí, nebo jim nevěří, nebo proto, že si sice předsevzetí dají, ale nemají jasný cíl a plán, jak ho dosáhnout.

Cíle místo předsevzetí

Mnohem lepší je si stanovit cíle na daný rok, ideálně si to ještě rozkouskovat do měsíců, případně i týdnů. Vědět, čeho chci v daném úseku roku dosáhnout. Cíl musí být konkrétní a jasný. A na základě toho pak vypracovat plán, jak toho dosáhnout. Navíc není dobré se do všeho pustit hned na začátku roku, aby se člověk nepřetížil a neztratil chuť.

Jak takový cíl může vypadat

Například já jsem si dal cíl naučit se rusky. Co to ale znamená naučit se rusky? Cílem musí být dosažení určité úrovně. Mým cílem je se dostat na moji současnou úroveň angličtiny. Tedy být schopen číst ruské články a knihy a chápat je, být schopen psát a být schopen se domluvit s rodilými mluvčími.

Dále je potřeba si stanovit, do kdy chci daného cíle dosáhnout. V mém případě jsem si na to dal celý rok. Na konci tohoto roku bude cíl splněn. Důležité slovo je bude. Žádné by měl být, ale bude. To znamená, že si dávám závazek, že toho dosáhnu, že jsem o tom dokonce přesvědčen. Nikoliv předsevzetí. Závazek je mnohem více než předsevzetí.

Plán k dosažení cíle

Samozřejmě je potřeba mít plán, jak jasně definovaného cíle dosáhnout. Můžu si vzít knížku pro samouky a začít se učit, mohu použít online kurzy, nebo použít dunějakou mobilní aplikaci, časem pak konverzace s učitelem, ideálně rodilým mluvčím, a to buď vzdáleně, nebo osobně. Já našel na konci prosince aplikaci Duolingo, stáhl si ji do telefonu a každý den si udělám několik lekcí. Na začátek je to výborná věc. Podmínkou, kterou jsem si dal, je nevynechat jediný den, i kdyby to měla být jen jediná lekce na pár minut. Postupně přidám i samostatné studium gramatiky během každého týdne a to již v únoru. Během jara se přidají konverzace a to alespoň jednou týdně.

Mám tedy jasný plán, jak konkrétního cíle dosáhnout. Nyní na začátku února musím říct, že se mi opravdu daří každý den se s Duolingem učit a nejen pár minut. Vzhledem k tomu, že v aplikaci se sbírají body zkušenosti a žák soupeří s dalšími žáky a případně i přáteli, tak je motivován se tomu více věnovat a propadnout tomu jako hře, což pomáhá k snadnějšímu dosažení cíle.

Motivace

Dalším mým cílem je posilování. Mám výhodu, že jsem už nějaký čas posiloval, a ne jednou, takže vím, že jsem toho cíle schopen dosáhnout a držet se ho delší dobu. Jenže také vím, že se dá snadno polevit a nakonec úplně přestat. Proto přemýšlím, jak se lépe motivovat. U ruštiny díky sbírání bodů zkušenosti a soupeření s ostatními žáky a přáteli je to snadnější. Je zjevné, že soupeřivost to okořeňuje.

Proto jsem si vypracoval tabulku tréninků a cviků v nich a píši si tam své výkony, soupeřím tak sám se sebou a vidím díky tomu, jak se zlepšuji. Dále mám před sebou obrázek toho, jak jsem byl vypracovaný, když jsem posiloval v minulosti, takže vím, čeho minimálně dokážu dosáhnout. Dobré je si nejen vést statistiky, ale také se i fotit a tím sledovat svůj vývoj také vizuálně.

Dobrou motivací jsou i videa lidí a celebrit, kteří si prošli transformací těla (tzv. body transfomation). Tohle je silná motivace, ale je potřeba se na ty videa dívat opakovaně, hlavně když motivace mizí.

Někomu může pomoci i podepsat sám se sebou závazek, napsat si smlouvu, vytisknout, tu podepsat a dát si ji někam na oči. A nebo alespoň někomu o svém cíli říct, i když to může být dvousečná zbraň, neboť když se nedaří, může to být naopak demotivující, že v očích toho člověka, jemuž jsem o svém cíli řekl, selhávám.

Malé a velké cíle

Dobré je začít malými cíli a postupovat k těm velkým. S každým dosaženým cílem roste sebevědomí a vůle dosahovat dalších a těžších cílů. Člověk ví, že je schopen dosahovat cílů a tak zvládá další cíle snáze.

Má to smysl?

Možná vám přijde, že se rozvíjíte a stáváte se lepšími i bez stanovování cílů. Ale ruku na srdce, nebyli byste mnohem dál se stanovenými cíli?

Já si roky chtěl udělat zbrojní průkaz, ale bylo to pouhé přání, neměl jsem stanoven konkrétní cíl, neměl jsem stanoveno, do kdy si ho chci udělat, jak ho chci udělat, pouze jsem věděl, že jednou si ho chci udělat. Rozhoupal jsem se až díky bývalému kolegovi, jak jsem psal v tomto mém článku. Kdybych si cíl stanovil hned, měl bych ho o několik let dříve.

Díky tomu, že jsem tohoto cíle dosáhl, jsem začal přemýšlet, jaká že mám ještě přání. Jedno velké přání byl lodní průkaz na říční rekreační lodě. Opět jsem věděl, že jednou si ho chci udělat, ale neměl jsem stanoveno kdy a jak. Zbrojní průkaz jsem si udělal na konci roku 2019, takže jsem se hned rozhodl, že lodní průkaz si udělám někdy v roce 2020, díky čemuž jsem od podzimu 2020 hrdým majitelem lodního průkazu, jak popisuji opět ve svém článku zde. A nyní už začínám plánovat na letošek (2021) na jaro udělání si radiotelegrafického průkazu OFV a OFP kvůli lodním radiostanicím. A samozřejmě už plánuji dále do budoucnosti, co si udělám pak.

Odpovědí na otázku, zda to má smysl, je jednoznačné ano. Možná svých cílů či spíše přání časem dosáhnete, ale bude vám to trvat mnohem déle, jako mně zbrojní průkaz. A pokud cíle dosáhnete mnohem dříve, budete se moci hned zaměřit na cíl další a snáze ho pak i naplánujete, jako v mém případě lodní průkaz.

Není rok jako rok

Lidé si dávají novoroční předsevzetí vždy na právě přicházející rok. Jak už jsem zmínil, většina novoročních předsevzetí vezme za své, což může být demotivující znalost. Cíle jsou hmatatelnější, ale stále někdo může mít v podvědomí, že je to spojeno s novým rokem a tudíž novoročními předsevzetími. Není však třeba si tyto cíle stanovovat na kalendářní rok, ale můžete si je stavit i na jeden váš rok od vašich narozenin do následujících narozenin. Ono je to možná i lepší, protože můžete plánovat i na více let dopředu a víte tak, že až vám bude tolik a tolik let, tak dosáhnete toho a toho. Víte tak, čeho například dosáhnete do 30, 40, 50 a tak dále. Možná vás to pak i bude více motivovat dosáhnout svých cílů rychleji.

Závazek

Doufám, že jsem tímto článkem alespoň někoho motivoval ke stanovování si cílů a rozvíjení sama sebe. Mě tento článek motivoval k novému cíli, napsat na tento blog alespoň jeden článek měsíčně. Nyní je únor, takže nejpozději v březnu zde bude můj nový článek. A jaký? Já už vím, vy se nechte překvapit.

Poprvé jsem o lodním průkazu začal uvažovat, když jsem před pár lety navštívil výstavu lodí v pražských Letňanech. Původně jsem se tam šel podívat na karavany, ale místo toho mě tam uchvátily lodě a byl jsem jak Alenka v říší divů. Od té doby jsem začal snít o tom, že si udělám lodní průkaz a budu se plavit po řekách a mořích. Moje žádost po lodním průkazu rostla o to více, když si rodičů soused pořídil pěknou říční jachtu, a když si udělal kapitánský průkaz na moře nejprve jeden kamarád a hned po něm druhý kamarád.

Úvahy

Vzhledem k tomu, že jsem se mezitím pustil do stavby rodinného domu, myšlenky na dělání lodního průkazu se trochu upozadily. Přesto jsem sem tam listoval katalogy jachet. Když jsem si koncem roku 2019 udělal zbrojní průkaz, uvažoval jsem, že hned následující rok bych si mohl udělat onen vytoužený lodní průkaz. Vzhledem k tomu, co se začalo dít v roce 2020, myšlenky na lodní průkaz šly opět do pozadí. Dělat si průkaz na mořskou jachtu jsem pustil úplně z hlavy vzhledem na problémy s cestováním v tomto roce. Více mě přesto lákaly říční jachty, protože ty je snazší si častěji půjčit, není potřeba kvůli nim cestovat daleko, a pokud bych se jednou rozhodl pro svoji vlastní, jsou i dostupnější. Proto jsem začal uvažovat, že začnu s lodním průkazem na říční lodě.

V září jsem začal řešit, za co utratím Sodexo body, kterých se mi za rok 2020 nastřádalo hodně. Zjistil jsem, že se dají utratit i na Slevomatu. Začal jsem listovat Slevomatem a narazil na lodní kurz na motorové lodě zakončený praktickou zkouškou od Lodní školy za 4.500 Kč. Kurz jsem ihned zakoupil, zarezervoval si termín v říjnu a začal se těšit na kurz.

Příprava

Hned jak jsem zakoupil kurz, začal jsem s teoretickou přípravou. Našel jsem pěkně zpracované testovací otázky i s možností si dělat testy. Nabízí k tomu i mobilní aplikaci, kterou jsem si stáhl do telefonu, protože to pro mě bylo pohodlnější. Za testy se v mobilní aplikaci platí jednorázový ale zcela zanedbatelný poplatek (na iOS, na Androidu netuším).

Kategie Vůdce malého plavidla M má 408 otázek, všechny jsem si je postupně prošel a začal si zkoušet dělat testy. Na kurzu jsem si pak ještě připlatil za 900 Kč kategorii Vůdce malého plavidla C, kde je 215 otázek, ale je výhoda, že některé otázky se dají odvodit dle kategorii M.

Otázky pro kategorii M se týkají plavebního provozu, noční a denní signalizace, zvukových signálů, signalizace pro řízení plavby na vodní cestě, vytyčení vodních cest, základů konstrukce plavidel a základní první pomoci. U testu je 35 otázek a je potřeba jich zodopovědět správně alespoň 30 otázek.

Otázky pro kategorii C se týkají mezinárodního námořního práva a předpisů, základů navigace a značení mořských vodních cest, základů meteorologie a základů bezpečnosti a záchrany života na moři. U testu je 28 otázek a je potřeba jich zodopovědět správně alespoň 24 otázek.

S kategorií M mohu plout na řekách a to jak u nás v ČR, tak i v zahraničí. S kategorií C mohu plout na moři do 1 námořní míle (1852 metrů) od pobřeží. Mohu tedy z Prahy doplout na moře a podél pobřeží se plavit dále (pokud  je na to plavidlo stavěné).

Kurz

Trochu jsem měl strach, zda kurz vůbec proběhne vzhledem k epidemiologické situaci, nakonec proběhl, ale v trochu upravené formě. Rozdělili nás do více skupinek po dvou, chybělo i občerstvení, ale to mi nevadilo.

Na kurz jsem se dostavil do Holešovického přístavu, kde jsem na lodi byl pouze já, instruktor a druhý student. Odvázali jsme loď a vypluli. Nejprve jsem kormidloval já. Plul jsem proti proudu ke Štvanici, kde jsem se proplavil plavebním průplavem. O kus dál za jedním Štefánikovým mostem jsem loď otočil a kormidlování převzal druhý kolega. Instruktor se nás cestou ptal na pravidla a hlavně na značení. Druhý student doplul za most Barikádníků, kde jsme se učili přistávat u břehu. Tam k nám přistoupil další instruktor, který měl na starosti, zda dostaneme potvrzení o praktické zkoušce či nikoli. Chtěl vidět, jak umíme manipulovat s lodí a hlavně přistávat u břehu.

Pak jsem s lodí doplul zpět do Holešovického přístavu, kde jsme dostali potvrzení o praktické zkoušce a vyplnili žádost k teoretické zkoušce na plavební úřad.

Zkouška

Byl jsem přihlášen k teoretické zkoušce na 8.12.2020 na plavební úřadu v Praze Holešovicích. Epidemiologická situace v ČR se však začala zhoršovat, takže došlo ke zrušení termínů v listopadu. Trnul jsem, aby nezrušili i můj prosincový termín, který byl tento rok poslední. Naštěstí termín zrušen nebyl, pouze mi posunuli čas, aby tam nebylo ve stejnou dobu moc lidí.

Nejprve si mě zkontrolovali, vyfotili na lodní průkaz a následně byl usazen k počítači, kde jsem začal s testem na kategorii M. Pokud bych v tomto testu neuspěl, testem na kategorii C už bych nepokračoval. Test jsem udělal bez jediné chyby, takže jsem pokračoval kategorií C, který jsem též udělal bez jediné chyby. Následně mi na počkání byl vystaven lodní průkaz.  Přesněji se jedná o Mezinárodní průkaz vůdce rekreačního plavidla, současně platí pro ČR jako Průkaz vůdce malého plavidla.

Zhodnocení

Celkově mi nepřijde nijak složité získat lodní průkaz. Praktická zkouška je velmi jednoduchá při srovnání s řidičským oprávněním nebo dokonce se zbrojním průkazem, kde například zkouška z manipulace se zbraní je naopak velmi obtížná a mnoho lidí v ní neuspěje.

Co se týče testovacích otázek, tak na ty je potřeba se prostě naučit, jako kdekoli jinde. Některé věci je prostě potřeba se naučit, některé věci jsou logické, a dají se snadno odvodit a zapamatovat, a jiné se prolínají všemi testy, což jsou otázky týkající se například zdravotní pomoci. Pokud se však někdo zvládne naučit otázky na řidičský, zbrojní či jiný průkaz, zvládne se naučit i tyto.

Co dál

Uděláním lodního průkazu to ale nekončí, neboť nemám všechny kategorie. Určitě si rád, pravděpodobně v roce 2021, přidělám ještě kategorii Vůdce malého plavidla S, což jsou malé plachetnice. Tu je možno opět získat pouze po udělání kurzu zakončeného praktickou zkouškou. Časem si chci ještě udělat kapitánský průkaz na kategorii Kapitán C, což mi umožní plout na mořích do vzdálenosti 20 námořních mil od pobřeží. Tu lze rozšířit na kategorii B a následně A, ale na to je potřeba mít něco nejprve odpluto s kategorií C.

Co si však plánuji co nejdříve udělat, je průkaz na lodní vysílačky. Nejprve pro kategorie OFV a OFP a časem i na kategorii SRC. Je to dobré k tomu, že budu moci poslouchat jiné lodě a komunikovat s nimi, a že budu moci komunikovat s plavebními komorami. Pro získání průkazu je opět potřeba absolvovat kurz a udělat zkoušku na ČTÚ. A vzhledem k tomu, že průkaz je mezinárodní, je potřeba alespoň základní znalost angličtiny, s čímž problém mít nebudu.

A jednou, doufám, si pořídím svoji vlastní jachtu, s níž půjde plout nejen po řekách ale i po moři.

Když si před několika lety kamarád udělal zbrojní průkaz, začal jsem uvažovat, že bych si také mohl zbrojní průkaz udělat. Do té doby jsem pistoli držel jen kdysi v devadesátých letech, kdy jsem chodil na střední, a to tak, že jsem si ji vzal na pár vteřin jen do ruky. Pak jsem si jako dítě ještě vystřelil ze vzduchovky, pokud se to jako zbraň dá počítat, neboť na vzduchovku není potřeba zbrojní průkaz. Zbraněmi jsem byl tedy nepolíben, čiže to byly pouhé úvahy, že bych si mohl někdy v budoucnu udělat také zbrojní průkaz jako můj kamarád.

Úvahy

Když jsem pracoval na softwarovém projektu v Praze na Florenci, věděl jsem, že se tam nalézá střelnice. Začal jsem uvažovat, že když už ji mám u nosu, mohl bych si tam zajít na přípravný kurz. V té době však zůstalo jen u úvah. Když jsem odešel na jiný projekt do jiné části Prahy, úvahy na zbrojní průkaz mě přešly. Když jsem se však vrátil na Florenc na jiný projekt, úvahy se opět vynořily. Ani jednou jsem však úvahy nezrealizoval. Možná i proto, že v té době jsem se začal věnovat hodně kuželkám a dalším záležitostem. Uvažovat o zbrojním průkazu jsem však nepřestal.

Když jsem přešel do nového (a zatím posledního) zaměstnání, tak jsem měl v práci šéfa, který nejenže zbrojní průkaz měl, ale zbraně má jako koníček a zbraň nosí neustále sebou. Začali jsme se o tom více bavit, naposílal mi odkazy, stáhl jsem si mobilní aplikaci s testy a začal jsem se učit.

Příprava

Ze začátku mi testy vůbec nešly. Dělal jsem spoustu chyb, ale procházel jsem si otázky a každý den si udělal alespoň jeden test. Kolega se mnou jednoho dne udělal rozborku a sborku a napáskování zásobníku a následně mě vzal i na střelnici do Prahy Suchodole, kde jsem si poprvé zastřílel z pistole – z Glocka. Ze začátku jsem strhával, ale pak už mi to šlo.

Dále jsem se učil otázky a poté jsem k tomu přidal i nauku o zbraních a nábojích. To jsem se učil z perfektně zpracovaných stránek zbranekvalitne.cz. Když už jsem se cítil jistý a otázky dělal bez jediné chyby či výjimečně s jednou chybou, tak jsem se rozhodl přihlásit se ke zkoušce z odborné způsobilosti a opět jsem se domluvil s kolegou, že zajdeme potrénovat střelby. Při zkoušce je potřeba se trefit do terče alespoň čtyřmi ranami z pěti. Není potřeba se trefit do černého, ale do kruhů, tedy kamkoli. Navíc se střílí z deseti metrů, takže to zase tak těžké není, ale příprava je určitě potřeba.

Víkend před zkouškou jsem si ještě zaplatil individuální kurz manipulace se zbraní a druhý den i hromadný kurz na střelnici na Černém Mostě, na níž jsem posléze ve středu dělal zkoušky. Kurz byl výborně zpracovaný, instruktor v tom měl očividně dlouhou praxi, takže mě výborně připravil. Po individuálním kurzu v sobotu jsem si stále některými věcmi nebyl jist, proto jsem dorazil i v neděli na hromadný kurz, kde nás bylo pět, a bez něhož si myslím, že bych to neudělal, že bych nebyl dostatečně připraven.

Zkouška

Na zkoušku jsem dorazil na devátou hodinu, na střelnici již čekala většina účastníků, co dělali zkoušku napoprvé. Celkem nás zkoušku dělalo napoprvé 13 a navíc 5 lidí, kteří neudělali napoprvé manipulaci, opakovalo manipulaci. My, co jsme dělali zkoušku napoprvé, jsme museli dělat písemnou zkoušku, přičemž jsme uspěli všichni. Jak jsem se dověděl, všichni se učili ze stejných stánek jako já. Pokud by někdo neuspěl, dostal by stopku na 3 měsíce a musel by si znovu dělat zdravotní prohlídku, která platí jen 3 měsíce, a znovu podávat přihlášku ke zkoušce odborné způsobilosti.

Pak následovala druhá část zkoušky a to manipulace se zbraní. Do ní patří jak samotná manipulace se zbraní, tak i odstraňování závad, tak i rozborka a sborka. Dělá se buď s krátkou zbraní nebo (i) s dlouho zbraní případně i brokovnicí. Záleží na skupinách, o které uchazeč žádá. Já žádal o skupiny B (sport) a E (obrana).

Nejprve šli ti, co zkoušku opakovali podruhé. Byl jsem rád, že nejdu první, byl bych asi dost nervózní. Byli to čtyři ženy a jeden muž. Udělala jen jediná žena z nich. Neměla však ještě vyhráno, musela čekat na třetí a poslední část a to na střelby. Pak přišla řada na nás, kdo jsme to dělali poprvé. První muž šel, neudělal, druhý šel, neudělal a tak to to pokračoval. Každý tam byl kolem čtvrt hodiny. Po poledni už nás tam nezbývala ani polovina a úspěšnost byla děsivá, nikdo z těch, co to dělali poprvé, to zatím neudělal.

Pak měla být přestávka na oběd s tím, že ještě vezmou jednoho člověka. Šla tam jedna holka, co dělá u policie, a kde ji i připravovali. Ta to dala. Konečně někdo. Po obědě už nás tam čekalo jen 6. První šel a neudělal, druhý to samé, opět to vypadalo děsivě. Já šel nakonec až jako poslední. Do té doby byla statistika taková, že to udělala jen jedna žena, co šla podruhé a jedna holka, co šla poprvé. Z nás, co jsme to dělali poprvé, jsme byli všichni muži, až na jednu holku. Pak konečně přišla řada na mě.

Nejprve jsem byl nervózní, abych nebyl výjimka, co to neudělá, pak jsem se zklidnil, když někteří neudělali, pak jsem opět znervózněl, když byla vysoká neúspěšnost, ale rozhodl jsem se tomu nepoddat a udělat vše pro úspěšné dokončení zkoušky, věděl jsem, že přípravě jsem dal, co jsem mohl, a tak jsem se zklidnil, než jsem šel na řadu. Byl jsem rozhodnut, že já uspěji.

Manipulace

Manipulaci jsem dělal jen s pistolí CZ 75. Dostal jsem příkaz nabít a připravit ke střelbě. Na stole ležel již nabitý zásobník. Věděl jsem, že bych zásobník měl nabíjet sám, abych věděl, zda je v pořádku. Proto jsem oznámil, že si zásobník nejprve vybiji, abych si ověřil, že je v pořádku. Pak jsem zásobník znovu nabil. Následně jsem provedl kontrolu zbraně: kontrola, že ve zbrani není zásobní, kontrola komory hlavně, kontrola zásobníkové šachty, nabití a mířená rána jistoty. Následně jsem nabil zásobník, dorazil ho a zkontroloval, zda je tam pevně. Nabil jsem zbraň a zkontroloval si, že je v komoře připraven náboj a dorazil závěr. Následně jsem zahlásil, že jsem připraven ke střelbě.

Dostal jsem příkaz vybít. Vyndal jsem tedy zásobník, vyhodil náboj a opět provedl kontrolu zbraně. Začínala opět tím, že jsem zespodu sáhl prstem do zásobníkové šachty, že tam není zásobník, byť už jsem ho vyndal. A dokončil kontrolu jako předtím, provedl mířenou ránu jistoty a odložil zbraň na střeleckou pozici a vybil zásobník. Celou dobu jsem mířil pouze do bezpečného prostoru a prst se spouště dotkl jen při mířených ránách jistoty. Pokud bych něco z toho udělal jinak, dostal bych stopku na dva týdny až dva měsíce, abych manipulaci mohl opakovat, přičemž opakovat bych mohl jen jednou, pak bych musel znovu na zdravotní prohlídku a znovu podávat přihlášku.

Opět jsem dostal rozkaz nabít a připravit ke střelbě. Opět jsem provedl to samé, jako předtím. Nyní jsem dostal příkaz vystřelit. Celou dobu se pracuje se slepými náboji. Zmáčkl jsem spoušť. Komisař zahlásil, zádržka. Na mě bylo předvést, jak bych to řešil. Vyndal jsem zásobník, vyhodil jsem náboj z komory a opět provedl tu samou kontrolu zbraně, provedl mířenou ránu jistoty a odložil zbraň na střeleckou pozici.

Opět jsme dostal stejný rozkaz a nyní řešil selhač. Při selhači je nejprve nutno čekat alespoň 30 vteřin, jestli rána ještě dodatečně nevyjde, neudělat to, opět to znamená neúspěch ve zkoušce. Následně se pokračuje standardně, vyndání zásobníku, kontrola zbraně, mířená rána jistoty a odložení zbraně na střeleckou pozici.

A zase ten stejný rozkaz. Nyní to byla slabá rána. Tady se může ale i nemusí čekat 30 vteřin, záleží spíše na komisaři, proto jsem pro jistotu řekl, že budu čekat 30 vteřin, tím člověk nic nezkazí. Pak následovalo opět vyndání zásobníku, úplně stejná kontrola jako předtím, ale nyní nenásledovala mířená rána jistoty, a ani nesmí následovat, ale následovala rozborka zbraně a kontrola hlavně, že tam není náboj. I při rozborce a kontrole hlavně je nutné celou dobu mířit do bezpečného prostoru.

Pak následoval rozkaz složit zbraň. Vzal jsem hlaveň a provedl kontrolu, že v ní není náboj. Už od této doby je opět nutné mířit do bezpečného prostoru. Složil jsem zbraň, jen zásobník zůstal odložen na stole. Pak jsem provedl úplně stejnou kontrolu jako předtím. I přesto, že jsem nevložil zásobník do zbraně, začal jsem tím, že jsem si prstem zespodu zkontroloval, že ve zbrani není zásobník. Provedl jsem mířenou ránu jistoty. Tím to ale nekončilo, zajistil jsem pojistku, zkontroloval, že závěr drží a nejde stisknout spoušť, následně jsem odjistil pojistku a odložil zbraň na střeleckou pozici.

Při rozborce mi při vyndavání vypadl závěr na stůl, neřešil jsem ho a nechal ho tam ležet. I kdyby spadl na zem, je potřeba nejprve dokončit rozborku a až poté ho sebrat, ale dobré je se komisaře nejprve zeptat. To samé je s náboji. Při manipulaci se závěrem náboj může vyletět na zem. Je potřeba vše nejprve dokončit, pak se zeptat komisaře, zda ho mohu sebrat a až pak ho sebrat, očistit a odložit.

Při nabíjení zásobníku je naopak potřeba si poklepat zásobníkem o dlaň, aby se v něm srovnaly náboje.

Double feed jsem již nedostal, ale to by se řešilo jako zádržka. Zkouška z manipulace skončila a mně bylo oznámeno, že úspěšně. Následně mě pochválili, jak jsem to měl pěkné a ptali se, kde jsem se učil. Zmínil jsem onu střelnici a kolegu z práce.

Celou dobu při zkoušce jsem ústně nahlas komentoval, co právě dělám. To mi pomohlo zpomalit a uvědomovat si, co opravdu dělám, čímž mi to pomohlo nezapomenout na nějaký krok. Jednou se mi stalo, že před přípravou na střelbu jsem si nenatáhl závěr, ale tím, že jsem kontroloval, zda-li je náboj v komoře, jsem to zjistil a nabil, přičemž hned na to jsem opět zkontroloval, zda už náboj v komoře je. Závěr je pak rukou ještě potřeba dorazit.

Na zkoušku z manipulace není žádný časový limit, takže není potřeba pospíchat. Důležité je opravdu vše dělat s rozmyslem. Jeden kluk prý byl výborný, ale dělal to rychle a úplně na konci zapomněl jeden krok a tím se vyřadil ze zkoušky. To s tím, abych nahlas komentoval, co dělám, mi poradil kolega, a opravdu to pomohlo (díky Jirko!).

Manipulaci, tím že jsem neměl skupinu C (lov), dělal jen z pistolí. Na skupinu C bych dělal i manipulaci s malorážkou a brokovnicí. To jsem měl však také natrénováno z kurzů.

Komisař

Komisař i přihlížející policisté byli naprosto v pohodě, nesnažili se zkoušené nijak nachytat nebo něco vymyslet, čímž by nás při zkoušce dostali. Někteří komisaři prý například strčí do hlavně papírek, nebo otočí zbraň, aby nemířila do bezpečného prostoru, pak takovou zbraň není možné přebrat, ale musí se komisaři říct, aby ji on natočil do bezpečného prostoru. Tento komisař nic takového nedělal a nechtěl nic navíc, ani nekladl doplňující otázky. Účastníci se opravdu vyřadili sami.

Na druhou stranu komisař ani nepřimhouřil oko. On ani nemůže, neboť přihlíží dva policisté a celá zkouška od začátku až do konce je nahrávána na kameru a záznam následně pět let uchováván pro případnou pozdější kontrolu. Jsou natáčeny všechny tři části zkoušky – písemné testy, manipulace i střelby a je natáčeno i to, co komisař vysvětluje.

Střelby

Pokračovalo se střelbami. Tentokrát jsem nešel jako poslední ale naopak jako první, protože jsem střílel jen z pistole a na 10 metrů (ta holka od policie střílela na 15 metrů a ta žena dělala skupinu C, takže střílela z malorážky a brokovnice).

Komisař se mě zeptal, zda chci tři nástřelné rány. Hodí se to na zklidnění, obě ženy si je daly. Já o tom přemýšlel už pár dní před zkouškou. Kolega radil, abych nástřelné rány nedělal, instruktor naopak radil je využít kvůli zklidnění. Já nakonec došel k názoru je nevyužít, protože bych musel dělat o jedno nabíjení a dvě manipulace navíc a tím bych se vystavoval dalšímu riziku chyby při manipulaci. To mi říkal právě i kolega. I u střeleb je potřeba opět provést napáskování zásobníku, kontrolu zbraně, mířenou ránu jistoty, nabití, pak střílet, pak vyndání zásobníku, kontrolu zbraně, mířenou ránu jistoty a odložit na střeleckou pozici a opět celou dobu mířit do bezpečného prostoru, kterým je terč, a opět se dotýkat prstem spouště jen při mačkání spouště. To celé jsem se nakonec rozhodl absolvovat jen jednou, abych eliminoval chybu, proto jsem to udělal bez nástřelných ran.

V manipulaci jsem opět neudělal chybu, při střelbách jsem byl nervózní, ale tři rány šly do černého, jedna do terče, ale jednu jsem strhl. První jsem dal do černého, druhou pod černé do terče, byla lehce stržená, a třetí jsem strhl úplně. Naštěstí jsem si tu chybu uvědomil, v klidu se nadechl a opět se soustředil na pomalé a klidné provedení. Zbylé dvě rány už šly do terče navíc do černého. Stačilo nastřílet čtyři, což jsem splnil a tudíž jsem uspěl.

Závěr zkoušky

Pak už jsem čekal, až dostřílí ony dvě ženy, splnily také, a pak už nám jen vyhotovili doklad o úspěšném absolvování zkoušky odborné způsobilosti. S tím jsem hned následující týden zašel na krajské ředitelství policie a tam mi vystavili do pěti dnů zbrojní průkaz. Při vyzvedávání zbrojního průkazu jsem si rovnou zažádal o nákupní povolení na pistoli samonabíjecí, které bych měl dostat příští týden a už teď si vybírám, co si koupím. O tom třeba někdy příště.

Písemné testy je vidět, že není problém udělat, úspěšnost při mé zkoušce byla 100%, střelby jsme také udělali všichni tři, tedy opět 100%, co je potřeba nepodcenit je manipulace, na té pohoří hodně lidí, v tomto případě byla úspěšnost u těch, co to dělali podruhé, 20%, u těch, co to dělali poprvé dokonce jen 15,38%, celková úspěšnost byla jen 16,67%.

Před víc jak rokem jsem začal hrát na telefonu online strategickou hru Empire: Four kingdoms jako Mr.Slider. Měl jsem v tu dobu před chirurgickým zákrokem a problémy s močovými cestami. Chtěl jsem prostě přijít na jiné myšlenky a tohle vypadalo na dobrý relax.

Hru jsem začal hrát jako neznalý, vše pro mě bylo nové. Bylo se co učit. Server byl plný hráčů a kolem mě byla spousta cizích hradů. Náhodně jsem se přidal do nově vznikluvší aliance. Byli tam začínající hráči jako já. Hned na začátku jsem pochopil, že jako nováček rozhodně nemám útočit na hráče na úrovni 70, v té době nejvyšší možná dosažitelná úroveň. V tu dobu jsem ani zdaleka netušil, jaké možnosti takový hráč může, pokud je opravdu dobrý, mít. A čím déle jsem ve hře a potkávám se s novými hráči, kterým se snažím něco předat, zjišťuji, že i oni mají velmi mlhavou představu o možnostech hráčů na legendárních úrovních, k nimž patřím i já. Co je však horší, mnoho legendárních hráčů ani netuší, kam až jejich možnosti sahají.

Aliance

Hru jsem začal přestěhováním hradu blíže k alianci. V tu dobu na nás dost útočila jedna rumunská aliance. Útočili opakovaně na naše hráče a ti nestíhali opravovat a verbovat obranu. Když šel útok na mě, pochopil jsem, že s podporou nemohu počítat, protože naše aliance byla zdevastovaná a před rozpadem, a že já jsem bez šance. Jenže to bych nebyl já, kdybych složil ruce do klína. Okamžitě jsem se vyptával a zjišťoval, jak zlepšit obranu. Než vojsko nepřítele dorazilo, má obrana se zlepšila víc jak třínásobně, jen díky tomu jsem se ubránil a díky tomu mi dali Rumuni na chvíli pokoj.

Naše aliance se však rozpadla a zanikla a já s jednou její částí se připojil k jiné alianci, která již také neexistuje. Byli tam hráči na o něco vyšší úrovni a zdálo se, že mají velmi dobrého a znalého vůdce, který byl ostatním hráčům učitelem. Pod jeho rukama se aliance rozrůstala. Já patřil k hráčům, co nevyčníval, nebyl vidět a nebyl brán vážně. Nejvíce tam vyčnívala jedna hráčka, ta dnes patří k těm lepším hráčů na serveru a byla součástí silné aliance.

Když jsem si začal zabírat základny, zabral jsem dřevěnou a kamennou. Na každé se dalo produkovat i jídlo ale ne tolik jako na jídelní. Brzy jsem pochopil, že pokud chci mít silnou obranu a živit velké vojsko, potřebuji základny jídelní a ideálně prémiové, které jídla dávají ještě více. V okolí ale žádné volné nebyly. Rozhodl jsem se podruhé, tentokrát však už za rubíny, přestěhovat. Chtěl jsem blíže k mé nové alianci, ale tam to se základnami bylo také špatné.

Odstěhoval jsem se za základnami, ne za aliancí, rozhodnut založit vlastní, místo toho jsem však vstoupil do malé aliance s hráči vedle mě. Jaké bylo moje zděšení, že aliance umírá, vůdce nehraje a jeho hrad se stává ruinou. Aliance byla ve válce s jednou silnější aliancí v okolí. Pakty s ní nikdo nechtěl mít, jak byla malá. Pokud jsem chtěl obstát, bylo potřeba nejen zamakat na svém hradě a základnách ale hodně posílit alianci. Začal jsem přetahovat z mrňavých aliancí o jednom až pár lidech hráče, rozrůstali jsme se. Pohltili malé aliance a nakonec jsme pohltili i větší alianci. Aliance s níž jsme měli válku a žebronili u ní o mír, nakonec žádala nás o pakt, o který mi už neměli v té době zájem. Nakonec se úplně rozpadla a zanikla.

Naše aliance zesílila natolik, že si nás začali všímat silné aliance na serveru, přišlo těžké rozhodování, zda se od nás silní hráči přesunou do silné aliance a slabí se budou školit u nás. Nakonec jsme se stali akademií aliance, která se pohybuje kolem desátého místa na serveru a já přešel do této aliance. Do své staré aliance, v níž jsem víc jak rok působil, jsem pak byl několikrát na výpomoc. Z naší bývalé aliance jsme přešli tři hráči.

Je to o jídle

Ze začátku hráč ve hře potřebuje hodně dřeva a kamene, aby mohl vylepšovat stavby, plnit úkoly a postupovat vpřed. Proto hodně hráčů ze začátku upřednostňuje kombinaci jedné dřevěné, jedné kamenné a jedné jídelní základny. Dle mého je lepší rovnou od začátku budovat základny jídelní a ideálně mít všechny tři prémiové, jako mám já. Dřevo a kámen se dají narabovat, a když ho zrovna není dost, prostě se nestaví, kdežto vojáci jedí stále, dostatek jídla je tedy nezbytnou podmínkou, aby vám vojsko nedezertovalo.

V každém ze zbylých třech království je proto dobré co nejdříve získat všechny jídelní vesnice, neboť to dost zvedne produkci jídla na tamních hradech.

Ze začátku jsem si plnil všechny úkoly, stavěl, vylepšoval a hlavně makal na svých základnách. Stavěl jsem farmy a okrasné prvky kvůli veřejnému pořádku. Stavěl jsem i měšťanské domy a to i na základnách kvůli zlaťákům, chtěl jsem dosáhnout výběru tisíce zlaťáků za deset minut. Jeden hráč se chlubil, že v počítačové verzi této hry vybírá dokonce dva tisíce. Já nikdy nedosáhl ani poloviny mé stanové částky. A nikdy nedosáhnu. Domy jsem postupně všechny zboural a daně přestal vybírat úplně. Domy jen kazí veřejný pořádek a zabírají místo dekoracím, které ho naopak vylepšují a čím větší veřejný pořádek je, tím více se produkuje jídla. Vše je o jídle. A zlaťáky? Ty si opatřuji od loupeživých baronů, z věží a od nomádů a mám jich víc, než bych kdy vybral z daní.

Dobrá výbava

Hodně ale také záleží na výbavě kapitána. Čím lépe je vybaven, tím silnější vojsko je a tím menší ztráty ve vojsku jsou. Díky tomu se dá narabovat více surovin a jídla. A útoky jsou levnější, není potřeba léčit tolik raněných. Proto mohu ignorovat výběr daní.

Základen jsou i silní kasteláni na hradech, hlavně na hlavním hradu, kam jde nejvíc útoků, tam totiž neútočí jen hráči, ale i samurojové a cízí lordové. Dobré je co nejdříve získat aspoň pro jednoho kastelána výbavu od nomádů, pokud se vylepší dostatečně u Technikuse, je z toho velmi slušný kastelán. Mám takové tři.

S novými prvky ve hře jako je síň slávy nebo drahokamy se dají tito ještě slušně vylepšit. Je však potřeba drahokamy a vybavení získávat, kovat a dobré kousky vylepšovat. Proto je potřeba jezdít hodně na loupeživé barony a věže. A z toho jsou i ty zlaťáky.

Já tomu říkám spirála, lepší velitel, méně léčení, více útoků, více výbavy, více lepších kousků… Prostě jdete rychleji a rychleji kupředu.

Armáda

Když jsem byl tak na úrovni dvacet a dověděl se o cizím lordovi, kde bylo tři tisíce vojáků, nechápal jsem, chtěl jsem toho dosáhnout a trvalo to hodně úrovní. A dnes? Jenom v hlavním království jsem mám jen obránců více jak 12 tisíc a minimálně dva tisíce útočníků a leckdy i více. V každém ze zbylých království mám vojáků téměř tři tisíce. To, co hráčům na nízkých úrovních přijde jako nemožné, já považuji za něco naprosto normálního.

Nikdy asi nepochopím, jak hráč na úrovni 15 může zaútočit na hráče na legendární úrovni s necelou stovkou slabých vojáků se slabým kapitánem. Když se mi to stalo, nechtěl jsem tomu věřit. Na hradě na něj čekalo kolem pěti a půl tisíce velmi silných obránců podpořených silným kastelánem. Systém je naštěstí nastaven tak, že když začínající hráč zaútočí na příliš silného hráče, otočí mu před hradbami vojsko a k bitvě vůbec nedojde. Pak už jen mu napsat, že je debil a poslat mu tam sabotéry, on si to příště rozmyslí.

Dekorace

Časem jsem zjistil, že je nejen dobré zbourat měšťanské domy, ale i výrobny na kámen a dřevo na základnách a postavit místo nich dekorace, protože se tím zvyšuje produkce jídla. Proto jsem i základny přeuspořádal, aby se tam vešlo co nejvíce zámeckých zahrad. Ty jsou to nejlepší, co můžete postavit. Ve hře však existují mnohem lepší dekorace. Snadno získatelné jsou například Terakotova armáda, nebo dekorace z pobřeží čepelí. Hůře získatelné mají ještě větší veřejný pořádek.

Dekorace z pobřeží čepelí je jen a jen samostatný boj, naopak Terakotova armáda se dá snadněji získat díky zázemí silné aliance. Silná aliance během nomádské invaze udělá hodně bodů a za ně jsou odměny ve formě truhel na desky i desek samotných. Díky tomu se dá přijít ke třem Terakotovým armádám jen díky aliančním bodům. Slabé aliance na to nikdy nedosáhnou. To byl i důvod, proč jsem se nakonec rozhodl opustit mou starou alianci a přidat se k silné alianci, jen v ní se dá opravdu zesílit a proměnit ve velmi dobrého hráče. Dobrých hráčů je v malých a středních aliancích škoda.

Síla hráče

Síla hráče se pozná podle mnoha věcí. Silný hráč nemá měšťanské domy, má po hradech a základnách dekorace z nomádské invaze a pobřeží čepelí, vlastní prémiové jídelní základny a má je vylepšené na maximu. Pokud tam má jen sýpky a mlýn, tak navíc má přísun kamene a dřeva z rabování, což svědčí o jeho větší síle. Ve zbylých královstvích má takový hráč všechny jídelní vesnice. Má vysoký titul, který jasně značí, že hodně bojuje, a případně čestné body. Silný hráč má i dobře chráněné hrady proti špionážím a sabotážím. Pokud i přesto se vám ho povede vyšpehovat, tak tam většinou má tisíce obránců a silné kastelány. Silný hráč vlastní i monument, přes něj si může předávat nástroje od jiných hráčů, dá se očekávat, že bude mít opravdu dobré obranné a útočné nástroje.

Silný hráč má i všechny pekárny na maximalná možné úrovni, má i vylepšené stáje za rubíny, má na slušné úrovni nemocnice. To vše stojí rubíny, takže buď takový hráč rubíny nakupuje za peníze, nebo točí věže a pevnosti z nichž je rubínů dost.

Silný hráč má také splněny všechny nezbytné výzkumy, aktivovaného dozorce na jídlo a zapnuté všechny lovecké chaty, to vše mu přidává dost k produkci jídla.

A co ti úplně nejsilnější hráči? Vlastní města, věže a metropole pro celou velkou alianci. Nemají výrobny kamene a dřeva, tudíž si ho opatřují jen rabováním. Na základnách mají víceméně jen budovy, které jsou nutné a sýpky s mlýnem, a pak už jen dekorace.

Rabování

Často jsem se zmiňoval o rabování, to je opravdu nezbytné, i přes velmi vysokou produkci jídla ho stejně budete produkovat méně než spotřebovávat, bude ho tedy nutné doplňovat rabováním a to ve všech královstvích, s tím se rabuje i dřevo a kámen a případně exotické suroviny. Na legendárních úrovních se nedostává hlavně exotických surovin, ty se dají dobře rabovat od samurajů a cizích lordů. I podle toho, jak rychle hráč stoupá po legendárních úrovních se pozná, jak moc rabuje, protože tím získává exotické suroviny na vylepšování budov a body slávy za tyto útoky, a tím stoupá.

Další možností jak získávat exotické suroviny je mít rabovací hrad alespoň na 70. úrovni. To je hrad hráče, který přestal hrát, vy k němu máte přístup a navážíte mu na základny exosuroviny. Navíc ten hrad je v alianci, s níž je vaše aliance ve válce. Pak se totiž uplatní válečný bonus, který v dobrých aliancích mají na 100%. Když se započtou všechny bonusy, tak získáte víc jak dvakrát více surovin, než kolik jste jich do základny navezli. Tomu se říká vytváření surovin z ničeho.

Závěrem

Pokud nehrajete, hru vyzkoušíte a zaujme, neváhejte mě kontaktovat a já zařídím vaše přijetí do naší akademie, kde budete moci čerpat znalosti od zkušených hráčů. Co já bych za to dal mít tuto možnost na začátku.

Dovětek

Článek jsem téměř celý napsal již v červenci, nyní jsem ho editoval. Mezitím se akademie vyklidila a její sláva již zašla. Pokud se ji povede oživit, to se ještě uvidí. Já dnes udělal rozhodnutí, že pokud s hrou neskončím úplně, alespoň silně omezím svou působnost v ní. Proto jsem i opustil svou alianci a zatím přešel do akademie. Hra mě už začala vyčerpávat a brala hodně času, proto přišlo po dlouhém zvažování mé rozhodnutí. Ještě nejsem na 100% rozhodnut, zda skončím úplně, nebo jen hrad na chvíli nechám odpočívat a jen lehce budu udržovat.

„Haló, je tu někdo? Stará se tu o to někdo?“ Souhlasím, že od poloviny listopadu se tu nic neudálo, byť v mém životě se toho událo dost. Přinejmenším bylo odehráno několik zápasů v kuželkách. Jen jsem na psaní neměl příliš náladu a ani čas. A že se toho událo dost, se chystám shrnout hned v následujícím článku. Ono je občas dobré se zastavit a tak nějak si odpočinout. Od všeho toho shonu a pachtění se.

V úterý jsme odehráli doma náš další zápas s TJ Astra Zahradní Město B. Už před začátkem zápasu se dal tušit výsledek, neboť jsme hráli proti družstvu, které zatím nezískalo ani jeden bod, kdežto nám se letos docela daří a na kontě jsme měli před začátkem tohoto zápasu 10 bodů neboli 5 vítězství. Nám se tentokrát opravdu dařilo. Hned na začátku jsme se dostali do vedení a to si udrželi až do závěru zápasu a dokonce zvítězili s velikým náskokem.

Čulibrk

Náš první hráč nezahrál špatné číslo, přesto, byť si to určitě až téměř do konce zápasu nepomyslel, skončil jako čulibrk. Hráč, proti němuž hrál, však podal horší výkon a my se tak hned v začátku dostali do vedení o deset kuželek.

 Pěkný výkon

Jako další nastoupila naše hráčka, která si letos téměř nezahrála a několik posledních zápasů vynechala kvůli problémům s třísly. I přesto zahrála velmi pěkný výkon, svého soupeře porazila a přidala k dobru dalších 24 kuželek.

Propad

Naše další hráčka nezahrála špatně, o jednu kuželku přehodila našeho čulibrka, přesto prohrála, neboť proti ní nastoupil hráč, který podal nejlepší výkon svého družstva. Ten téměř smazal náš náskok, který se smrskl na pouhých 7 kuželek. A naposledy ještě možná soupeři zadoufali v otočení zápasu.

Únik

Další náš hráč předvedl, že čtyřstovky pro něj nejsou problém, podal krásný výkon a vzhledem k tomu, že hrál proti nejslabšímu soupeři, zvedl náš náskok na 63 kuželek. Nyní se dalo tušit, že bychom již prohrát neměli.

Další hráč se opravdu pochlapil, přehodil hráče před ním, svého slabého hráče také hodně přehrál a náš náskok před poslední dvojicí vzrostl na 116 kuželek. Nyní už naše vítězství bylo téměř jisté.

Dotahovák

Jako poslední jsem nastoupil já a proti mě vybrali opravdu silného hráče, skutečného dotahováka. Ze začátku byl ve vedení on, po první dráze jsem však vedl o 10 kuželek já, jemu se však velmi dařilo na druhé dráze, kdežto já zkazil konec, nedokázal jsem se již ke konci plně soustředit a dělal jsem chyby. Díky tomu mě nakonec přehrál o 13 kuželek, přesto jsme celkově zvítězili o 103 kuželek.

Závěr

Zápas se nám vyvedl, nikdo z našeho družstva nezahrál vyloženě špatně, kdybychom byli lépe postaveni, dali bychom klidně soupeři i kanára. Já zahrál můj nový osobní zápasový rekord a dokázal bych v tomto zápase porazit rovnou čtyři soupeře, naneštěstí jsem hrál proti jednomu z těch dvou, jež bych neporazil.

Tentokrát se nás sešlo dost, a tak nás náš čulibrk z minulého zápasu pouze sledoval jako divák. Podporoval nás však dost hlasitě.

Tabulka výsledků zápasu:

Po dvoutýdenní přestávce, osmý zápas jsme měli hrát o státním svátku, ale vzhledem k tomu, že bychom se nesešli, byl odložen, jsme odehráli zápas na Zahradním Městě s TJ Astra Zahradní Město C. Jak už se stalo zvykem, sešlo se nás jen tak tak šest. První polovina se pro nás vyvíjela příznivě, byť počet shozených kuželek nebyl nijak závratný. Domácím se však dařilo ze začátku ještě hůře. Až od poloviny nás začali soupeři dotahovat.

Příznivý začátek

Soupeři na začátek nasadili své horší hráče. Našemu prvnímu hráči se sice také příliš nedařilo, přesto zvítězil o 24 kuželek a tím nás dostal hned do vedení.

Jediné dvě ženy zápasu stanuly proti sobě. Od nás nastoupila naše kapitánka, také se na tomto kuželníku trápila, hrála však proti nejslabší hráčce celého zápasu, která shodila pouhých 290 kuželek, díky čemuž hodně zvedla náš náskok. Čímž jsme vedli o 85 kuželek.

Náš další a dlouholetý hráč a náš bývalý kapitán se zde také trápil. Začalo se mu více dařit až ke konci za vydatné podpory týmu z hlediště. Náš náskok se naposledy v tomto zápase zvýšil a to na neuvěřitelných 129. Nálada našeho týmu byla hodně dobrá, u soupeřů to bylo právě naopak. Přesto stále věřili, že výsledek mohou otočit.

Ztrácíme

V další dvojici se utkali nejlepší hráči zápasu. Náš hráč statně držel krok se soupeřem, přesto nakonec prohrál o pouhé 4 kuželky, čímž náš náskok nikterak neohrozil.

Zato našemu dalšímu hráči se vůbec nedařilo, zahrál nejhorší výsledek z našeho družstva a náš náskok se snížil o dalších 23 kuželek na 102.

Dotahovák

I přesto, že jsem měl tři stehy na ruce, po pátečním vyndavání pih, jsem nastoupil jako poslední. V závěru zápasu jsem cítil štípání na ruce v místě stehů, přesto mě ke konci spíše zradila psychika. Proti mě nastoupil domácí hráč, který tu posledně zahrál 426 a jako jediný hodil přes čtyři sta, a i přes náš velký náskok v něj soupeři vkládali důvěru. Ze začátku se mu dařilo, ale mně příliš ne. V dorážce jsem ho naopak začal dotahovat a po výměně drah se mi vedlo lépe. Byli jsme tedy velmi vyrovnaní a já měl šanci na vítězství, ale selhala mi psychiku, díky čemuž jsem těsně prohrál, ale celkové vítězství zůstalo nám.

Závěr

Domácí se příliš nepředvedli a nikdo z nás nezahrál vyloženě špatně, díky čemuž jsme vyhráli. Já sice zahrál svůj nehorší výkon sezóny, který jsem zahrál již jednou na Slávii, přesto to hlavně souviselo s psychikou na konci, na které musím teď zapracovat. Nebýt té, mohl jsem soupeře, který se tentokrát příliš nepředvedl, porazit.

V žebříčku 13 družstev jsme nyní šestí s 10 získanými body. Máme však jeden domácí zápas odložený, což by nám v případě, že ho vyhrajeme, ještě pomohlo k lepšímu umístění.

Tabulka výsledků zápasu:

Na sedmém zápase se nás sešlo opět jen šest. Jeden hráč je o berlích, další hráčka má problém s třísly. Bylo tedy vůbec štěstím, že se nás šest sešlo. Nastoupili jsme proti KK Dopravní podniky Praha B u nich na kuželníku, kde to podle mnoha hráčů nepadá a je to kuželník, kterému je prý lepší se vyhnout. Oni měli výhodu domácího prostředí, my sice mohli vybírat, koho proti komu nasadíme, ale vždy nastupujeme tak, jak se sejdeme, takže tato výhoda je nám k ničemu. Zápas se i přesto pro nás vyvíjel od začátku příznivě.

Souboj čulibrků

Začátek zápasu dával tušit, že na řečech o kvalitě kuželníku bude něco pravdy. Jak domácí hráč, tak i naše hráčka, se na kuželníku trápili. Hra byla vyrovnaná a skončila rozdílem pouhých tří kuželek v neprospěch naší hráčky. Naštěstí se výsledky po této dvojici zlepšily a oba hráči tak zůstali čulibrky.

Úspěšné tažení

Náš následující hráč ukázal, že na řeči o špatném kuželníku nedá, a zahrál nejlepší a pěkný výsledek zápasu. Nejenže smazal těsný náskok soupeře, navíc nás dostal do vedení o 36 kuželek.

Našemu dalšímu hráči se už tak pěkně nedařilo, přesto dokázal i tak nad svým soupeřem zvítězit o 12 kuželek.

Náš čtvrtý hráč hrál proti hráčce, která předvedla nejlepší výkon svého družstva, na našeho hráče však ani zdaleka nestačila a prohrála o 32 kuželek. Náš náskok se tím zvedl na 80 kuželek.

Psychika je prevít

Našemu hráči, který hraje velmi slušně, se zde ze začátku vůbec nedařilo. Pracovala u něj i psychika, že to je ten kuželník, kde to nepadá. A začátek mu to dával na vědomí. Naštěstí dva naši hráči před ním ukázali, že i zde se dá slušně zahrát, zapracovaly výkřiky o tom a povzbuzování. Náš hráč se zlepšil a nakonec, byť těsně o sedm kuželek svého soupeře porazil.

Dotahováci

Dalo se tušit, že s náskokem 87 kuželek a skórem 8:2 již nemůžeme prohrát. I když nikdy neříkej nikdy.

Jako poslední jsem nastoupil já. Začátek se mi také příliš nevyvedl, soupeř nade mnou v plných vyhrával a dalo se čekat, že v dorážce náskok ještě zvýší, přesto se stal pravý opak a já po první dráze nad svým soupeřem o kuželku vyhrával (181 vs 180). Soupeř znejistěl, já však ještě více. Myšlenka na to, že to musím udržet a vyhraji, mi rozklepala ruce a nohy.

Začátek druhé dráhy se mi tak vůbec nedařil. Když jsem se srovnal, soupeř měl opravdu velký náskok. Díky tomu jsem však dohrával v klidu. Na konci jsem zjistil, že soupeře dotahuji, a pokud dorazím, ještě mohu zvítězit, což vedlo jen k tomu, že se vrátila nervozita a já to na konci zkazil, díky čemuž jsem prohrál, ale o pouhých deset kuželek.

Závěr

Někteří naši hráči nakonec ukázali, že i na tomto kuželníku se dá zahrát slušný výsledek. Naopak domácí se příliš nepředvedli. Vítězství tak zaslouženě patřilo nám.

Já zahrál zatím svůj nejlepší výkon venku, navíc na dráze, o níž se tvrdí, že to na ní nepadá. Našeho čulibrka jsem přehrál o 15 kuželek, na dalšího našeho hráče mi chyběli 4 kuželky a na dalšího 6 kuželek. Nebýt nervozity, výsledek mohl být ještě lepší. Z domácího družstva bych svým výsledkem porazil hned 3 hráče.

Tabulka výsledků zápasu: