Petr Mašek

Je to už rok a několik málo dní, kdy jsem se rozhodl, že každý den ujdu alespoň 10 tisíc kroků. Cílem bylo dokázat to alespoň jeden rok v kuse, což se mi i povedlo. Bylo to hodně procházek se psem v lese, hodně výletů a hodně chození při telefonních hovorech. Procházky mi postupně začaly splývat a já si uvědomil, jak dlouhá doba je ve skutečnosti jeden rok. Takže si nemohu říct, že ten rok zase utekl a ani nevím jak.

Dny jako kroky

Někdy se přistihnu, že někam jdu a ani cestu nevnímám. Jsem zaměstnán svými myšlenkami. Na procházce si cestu ale vychutnávám, dýchám čerstvý vzduch, poslouchám zpěv ptáků, pozoruji lesní zvěř, a že je co pozorovat v lese.

Jsou i dny, kdy se mi na procházku nechce, buď jsem unavený, nebo je ošklivé počasí. Pak se ta procházka vleče a já se těším, až dojdu zpět domů.

To samé jsou i dny a hodiny našeho života. Někdy se na něco těšíme a čas se hrozně vleče. Jako když jsem koupil přítelkyni k narozeninám astronomický dalekohled. Nejraději bych jí ho dal hned, ale musel jsem několik dní čekat. Vleklo se to. Proto jsem se snažil něčím zaměstnat, aby mi ten čas „rychleji“ utíkal.

Jindy naopak čas neskutečně letí. Když se například zaberu do něčeho zajímavého. Nebo naopak, když dělám něco neužitečného, jen prostě plýtvám čas něčím, co mi nic nepřináší. Proto jsem si například stanovil, že zprávy budu sledovat jen dvakrát v týdnu a to ještě jen chvíli večer. To mi překvapivě ušetřilo dost času.

Život jako kroky

Náš život je cestou od narození ke smrti, která nikdy nevíme, kdy přijde. Stejné je to s kroky. Ráno také nevíme, kolik jich, než půjdeme spát, budeme mít ušlých za ten den. Když si však stanovíme minimální počet, budeme se ho snažit dosáhnout a překonat.

Stejné je to se životem. Pokud se chceme dožít ve zdraví vyššího věku, budeme se snažit žít zdravě, chránit si svůj život, nedělat příliš riskantní věci a budeme na sobě pracovat. A když už jsme u těch kroků, tak právě hodně chození nás může dlouho udržet v dobré fyzické kondici, jak jsem psal již v tomto článku.

Životní počty

Pokud si stanovíme cíl, ujít deset tisíc kroků denně a opravdu je ujdeme, zjistíme, že to není málo, ale ani moc. Pokud pravidelně těch deset tisíc kroků každý den ujdeme, tak zjistíme, kolik co trvá kroků. Začneme najednou nejen měřit v minutách a hodinách, ale i v krocích.

Já například každý den chodím se psem do lesa na procházku. Mám několik okruhů a každý vím, kolik je kroků. Jeden má pět, druhý pět a půl, další šest, pak osm a jeden i deset tisíc kroků. A když nestihnu les, jdu se projít po vesnici, to pak má kroků jen čtyři tisíce. Dokonce i vím, kolik jaký úsek procházky má kroků. Za ten více jak rok, kdy pravidelně ujdu každý den přes deset tisíc kroků, jsem se to už naučit. Dokonce i přesněji odhaduji, kolik který nový úsek mi zabere kroků.

Při jedné procházce mě napadlo, že je to jako cesta životem. A tak jsem se zamyslel. Pokud žijeme průměrně 80 let (moje babička nedávno oslavila 94, ale to je spíše výjimka), tak jeden rok je jako 125 kroků z oněch deseti tisíc. To není moc, co?

Prvních několik let si téměř nepamatujeme, to je několik set kroků. Do školy jdeme přibližně v 875 krocích (já v 866 krocích). Základní školu vyjdeme přibližně o 11 set kroků později. A dospělí jsme v 2250 krocích. Od té doby můžeme i řídit. Do důchodu bychom měli jít někde kolem 8 a půl tisíce kroků (a nebo ještě později), pokud si to nezařídíme jinak a nejdeme do důchodu dříve. V důchodu jsme pak jeden a půl tisíce kroků nebo déle a jistě si ty kroky (roky) chceme ještě v dobré kondici užít.

Pokud spíme osm hodin denně, prospíme za život 3333,3… kroků, pokud však spíme jen 7 hodin, tak prospíme jen 2916,6… kroků, díky čemuž prospíme o 3 roky a 4 měsíce času méně. Nestojí to za to, naučit se spát o něco méně a zvládnout toho více?

Pokud pracujeme osm hodin, opět v práci strávíme třetinu života. Do toho započtěme přestávku a cestu do práce a z práce a jsme na přibližně na 4 tisících krocích. Práce z domova nám ušetří čas, ale co nám čas ušetří nejvíce je práce, která nás baví, která je případně i naším koníčkem. Neumím si představit, že bych například dělal celý den za kasou, seděl tam, skenoval zboží a poslouchal to ustavičné pípání.

A teď se dá snadno si to promítnout na jednotlivé úseky procházek, výletů či jiných úseků, kterými chodíme.

Denní počty

Stejně tak si můžeme promítnout na deset tisíc kroků denně náš den. Spánek, hygiena, vaření, jídlo, péče o děti, práce, cestování, atd. Na co pak přijdeme je, že i tak by nám mělo zbývat dost času, i když nezbývá. Kam se tedy ztrácí? Určitě jste se přistihli, že se začtete do zpráv a někdy nejen do zpráv, ale i do komentářů pod jednotlivými zprávami. Ono se to nezdá, ale žere to hodně času.

Leckdy se zase určitě přistihneme, jak bezcílně bloumáme po Youtube a hledáme „zajímavá“ vtipná videa. Na Youtube se dají jistě najít zajímavá videa, díky kterým se něco naučíme, nebo nás k něčemu namotivují, ale ruku na srdce, jakou část z celkového počtu tvoří.

A takovýchto zabijáků času jistě během různých dnů najdeme spoustu. Občas je potřeba jen tak lelkovat, ale nesmí se to přehánět a má to sloužit jen pro odpočinek. Mnoho lidí ale dnes tráví zbytečně mnoho času i například na sociálních sítích.

Závěrem

Zamyslete se, co byste o svém životě chtěli vyprávět na konci své životní cesty, po té co ujdete deset tisíc kroků. Možná vás to donutí některé úseky vaší životní cesty změnit.

Asi si právě říkáte, další článek o té nešťastné události, co nás potkala. Jenže ono se na to dá nahlížet i z té druhé pozitivní strany. Nechci se zamýšlet nad tím, co nám to vzalo, ale co nám to dalo či mohlo dát a jak to ještě využít a to hlavně z mého pohledu. Protože ne vždy je dobré rezignovat, zavřít se doma a čekat až to přejde. Naopak, proč to nevyužít pro vlastní osobní rozvoj a něco nového se naučit.

Již rok

Když se zamyslím nad tím, jak jsem na tom byl před víc jak rokem, bezstarostný, žijící do jisté míry v komfortní zóně, a srovnám to s tím, jak jsem na tom teď, tak se toho zase tolik moc nezměnilo.

Již předtím jsem se snažil stále pracovat na osobním rozvoji a sem tam překonávat svou komfortní zónu. Pořád mě něco nutilo na sobě pracovat a to se nezměnilo ani během posledního roku.

Práce

Sice nyní pracuji již přes rok pouze z domova, ale mám pracovnu, kde se můžu zavřít a soustředit se. Práce z domova je něco, co jsem zjistil, že mi vyhovuje. Nějakou dobu jsem již neměl rád dojíždění. Sice to mám do kanceláře z domova autem 30 minut, ale i přesto každý den, kdy pracuji z domova, je to 1 hodina denně, což za ten víc jak rok již dělá 10 celých dní, které jsem mohl využít jinak.

Fyzička

Místo toho se raději na hodinu projdu každý den na procházku do lesa, který mám kousek od domu. Pročistím plíce, udělám něco pro svůj kardiovaskulární systém a celkově své zdraví. Již od 1. dubna 2020 nebylo dne, kdy bych neušel přes deset tisíc kroků. Takže ještě pár dní a bude to rok v kuse.

Moje fyzička se tak i díky hodně nachozeným krokům zlepšila. Mimo to jsem opět v létě vytáhl kolo a začal posilovat. Zařídil jsem si jednu místnost jako posilovnu. Sice jsem teď polevil, ale opět se do toho obouvám. Pravdou je, že se cítím za poslední roky v nejlepší fyzické kondici (jak je vidět z úvodního obrázku:-D). Jediné co mě mrzí, že si nemohu jít zaplavat a do sauny. I když plány na vlastní saunu již jsou.

Vzdělávání

Do toho všeho jsem si ještě zvládl udělat průkaz vůdce malého plavidla a momentálně se chystám si udělat zkoušku radiooperátora OFP a OFV kvůli lodím. Momentálně ještě dělám investiční kurz zakončený certifikátem, který již z části mám hotový a učím se každý den alespoň chvíli rusky.

Také jsem začal číst knihy. Něco o investování, něco o psech, a pak také knihu Budoucnost lidstva. Další knihy už jsou v plánu.

Co mě mrzí je, že nemohu chodit na střelnici a zdokonalovat se ve střelbě. Také bych v budoucnu rád absolvoval nějaké střelecké kurzy zaměřené na obranu.

Přítelkyně

S přítelkyní jsme téměř neustále, ale alespoň jsme zjistili, že to jde a plánuje další společnou budoucnost. Přítelkyně navíc změnila v létě práci, dokonce i obor a dala se na testování a učí se programovat, takže jí s tím občas pomáhám.

Zhodnocení

Když mám celkově hodnotit toto období, tak sice jsem přišel o nějakou pěknou dovolenou, ale jinak se spíše vše změnilo k lepšímu a já se posunul, jak jsem chtěl, i když jsem se určitě mohl posunout více. Proto jsem si během tohoto období dal závazek, že až toto období skončí, tak budu moci říct, že jsem ho nepromrhal, zlepšil se v mnoha oblastech a celkově jsem se v osobním rozvoji posunul.

Proto jsem začal plánovat, co dál, v čem se posunout a na čem zapracovat. Chci, aby toto období bylo obdobím mého největšího posunu. Mnoho lidí toto období považuje za omezující a třeba i za ztrátu času, ale právě toto mě naopak pohání, což mi dodává motivaci.

Proto bych chtěl všechny vybídnout, aby toto období považovali za příležitost na sobě zapracovat, něco se naučit a nějak se zlepšit. Když to takto pojmeme, svět bude lepším místem k žití.

Znáte to, lidé si každoročně dávají na Nový rok předsevzetí. „Tenhle rok už opravdu přestanu kouřit.“ „Shodím několik kilo.“ „Začnu běhat.“ A skončí to tak, že nejpozději v únoru ta předsevzetí vezmou za své. A takto se to opakuje rok co rok. A nakonec to skončí tak, že ti lidé se nikdy nezmění. Tedy většina z nich. Přesto si je dává každoročně velké množství lidí. Má tedy cenu si vůbec dávat novoroční předsevzetí?

Ledňáčci

Setkali jste se už se slovem ledňáčci v souvislosti s novoročními předsevzetími? Ledňáčci jsou lidé, kteří v lednu zaplňují posilovny, cesty v parcích, plní svá předsevzetí, ale v únoru už po nich není ani vidu ani slechu. Jejich novoroční předsevzetí vydrží pouze ten leden. U některých malinko déle. Jak je možné, že to ti lidé tak rychle vzdávají? Jednoduše proto, že buď si za svými předsevzetími nestojí, nebo jim nevěří, nebo proto, že si sice předsevzetí dají, ale nemají jasný cíl a plán, jak ho dosáhnout.

Cíle místo předsevzetí

Mnohem lepší je si stanovit cíle na daný rok, ideálně si to ještě rozkouskovat do měsíců, případně i týdnů. Vědět, čeho chci v daném úseku roku dosáhnout. Cíl musí být konkrétní a jasný. A na základě toho pak vypracovat plán, jak toho dosáhnout. Navíc není dobré se do všeho pustit hned na začátku roku, aby se člověk nepřetížil a neztratil chuť.

Jak takový cíl může vypadat

Například já jsem si dal cíl naučit se rusky. Co to ale znamená naučit se rusky? Cílem musí být dosažení určité úrovně. Mým cílem je se dostat na moji současnou úroveň angličtiny. Tedy být schopen číst ruské články a knihy a chápat je, být schopen psát a být schopen se domluvit s rodilými mluvčími.

Dále je potřeba si stanovit, do kdy chci daného cíle dosáhnout. V mém případě jsem si na to dal celý rok. Na konci tohoto roku bude cíl splněn. Důležité slovo je bude. Žádné by měl být, ale bude. To znamená, že si dávám závazek, že toho dosáhnu, že jsem o tom dokonce přesvědčen. Nikoliv předsevzetí. Závazek je mnohem více než předsevzetí.

Plán k dosažení cíle

Samozřejmě je potřeba mít plán, jak jasně definovaného cíle dosáhnout. Můžu si vzít knížku pro samouky a začít se učit, mohu použít online kurzy, nebo použít dunějakou mobilní aplikaci, časem pak konverzace s učitelem, ideálně rodilým mluvčím, a to buď vzdáleně, nebo osobně. Já našel na konci prosince aplikaci Duolingo, stáhl si ji do telefonu a každý den si udělám několik lekcí. Na začátek je to výborná věc. Podmínkou, kterou jsem si dal, je nevynechat jediný den, i kdyby to měla být jen jediná lekce na pár minut. Postupně přidám i samostatné studium gramatiky během každého týdne a to již v únoru. Během jara se přidají konverzace a to alespoň jednou týdně.

Mám tedy jasný plán, jak konkrétního cíle dosáhnout. Nyní na začátku února musím říct, že se mi opravdu daří každý den se s Duolingem učit a nejen pár minut. Vzhledem k tomu, že v aplikaci se sbírají body zkušenosti a žák soupeří s dalšími žáky a případně i přáteli, tak je motivován se tomu více věnovat a propadnout tomu jako hře, což pomáhá k snadnějšímu dosažení cíle.

Motivace

Dalším mým cílem je posilování. Mám výhodu, že jsem už nějaký čas posiloval, a ne jednou, takže vím, že jsem toho cíle schopen dosáhnout a držet se ho delší dobu. Jenže také vím, že se dá snadno polevit a nakonec úplně přestat. Proto přemýšlím, jak se lépe motivovat. U ruštiny díky sbírání bodů zkušenosti a soupeření s ostatními žáky a přáteli je to snadnější. Je zjevné, že soupeřivost to okořeňuje.

Proto jsem si vypracoval tabulku tréninků a cviků v nich a píši si tam své výkony, soupeřím tak sám se sebou a vidím díky tomu, jak se zlepšuji. Dále mám před sebou obrázek toho, jak jsem byl vypracovaný, když jsem posiloval v minulosti, takže vím, čeho minimálně dokážu dosáhnout. Dobré je si nejen vést statistiky, ale také se i fotit a tím sledovat svůj vývoj také vizuálně.

Dobrou motivací jsou i videa lidí a celebrit, kteří si prošli transformací těla (tzv. body transfomation). Tohle je silná motivace, ale je potřeba se na ty videa dívat opakovaně, hlavně když motivace mizí.

Někomu může pomoci i podepsat sám se sebou závazek, napsat si smlouvu, vytisknout, tu podepsat a dát si ji někam na oči. A nebo alespoň někomu o svém cíli říct, i když to může být dvousečná zbraň, neboť když se nedaří, může to být naopak demotivující, že v očích toho člověka, jemuž jsem o svém cíli řekl, selhávám.

Malé a velké cíle

Dobré je začít malými cíli a postupovat k těm velkým. S každým dosaženým cílem roste sebevědomí a vůle dosahovat dalších a těžších cílů. Člověk ví, že je schopen dosahovat cílů a tak zvládá další cíle snáze.

Má to smysl?

Možná vám přijde, že se rozvíjíte a stáváte se lepšími i bez stanovování cílů. Ale ruku na srdce, nebyli byste mnohem dál se stanovenými cíli?

Já si roky chtěl udělat zbrojní průkaz, ale bylo to pouhé přání, neměl jsem stanoven konkrétní cíl, neměl jsem stanoveno, do kdy si ho chci udělat, jak ho chci udělat, pouze jsem věděl, že jednou si ho chci udělat. Rozhoupal jsem se až díky bývalému kolegovi, jak jsem psal v tomto mém článku. Kdybych si cíl stanovil hned, měl bych ho o několik let dříve.

Díky tomu, že jsem tohoto cíle dosáhl, jsem začal přemýšlet, jaká že mám ještě přání. Jedno velké přání byl lodní průkaz na říční rekreační lodě. Opět jsem věděl, že jednou si ho chci udělat, ale neměl jsem stanoveno kdy a jak. Zbrojní průkaz jsem si udělal na konci roku 2019, takže jsem se hned rozhodl, že lodní průkaz si udělám někdy v roce 2020, díky čemuž jsem od podzimu 2020 hrdým majitelem lodního průkazu, jak popisuji opět ve svém článku zde. A nyní už začínám plánovat na letošek (2021) na jaro udělání si radiotelegrafického průkazu OFV a OFP kvůli lodním radiostanicím. A samozřejmě už plánuji dále do budoucnosti, co si udělám pak.

Odpovědí na otázku, zda to má smysl, je jednoznačné ano. Možná svých cílů či spíše přání časem dosáhnete, ale bude vám to trvat mnohem déle, jako mně zbrojní průkaz. A pokud cíle dosáhnete mnohem dříve, budete se moci hned zaměřit na cíl další a snáze ho pak i naplánujete, jako v mém případě lodní průkaz.

Není rok jako rok

Lidé si dávají novoroční předsevzetí vždy na právě přicházející rok. Jak už jsem zmínil, většina novoročních předsevzetí vezme za své, což může být demotivující znalost. Cíle jsou hmatatelnější, ale stále někdo může mít v podvědomí, že je to spojeno s novým rokem a tudíž novoročními předsevzetími. Není však třeba si tyto cíle stanovovat na kalendářní rok, ale můžete si je stavit i na jeden váš rok od vašich narozenin do následujících narozenin. Ono je to možná i lepší, protože můžete plánovat i na více let dopředu a víte tak, že až vám bude tolik a tolik let, tak dosáhnete toho a toho. Víte tak, čeho například dosáhnete do 30, 40, 50 a tak dále. Možná vás to pak i bude více motivovat dosáhnout svých cílů rychleji.

Závazek

Doufám, že jsem tímto článkem alespoň někoho motivoval ke stanovování si cílů a rozvíjení sama sebe. Mě tento článek motivoval k novému cíli, napsat na tento blog alespoň jeden článek měsíčně. Nyní je únor, takže nejpozději v březnu zde bude můj nový článek. A jaký? Já už vím, vy se nechte překvapit.

Nedávno mě v reklamním letáku Kauflandu mimo slevy na čokoládu Studentská pečeť zaujal i test s deseti otázkami na téma Domácí mazlíčci a vy. A vzhledem k tomu, že od 7. června se mnou bydlí můj psí kamarád Dasty, nedalo mi to a otázky jsem si prošel a pro sebe okomentoval. A když už si vedu blog, proč si to nechávat pro sebe a se svými názory se nepodělit. Zde jsou tedy mé myšlenkové pochody.

Oblečky v zimě

Dasty je dost chlupatý, má hustou a dlouhou srst, která ho hřeje. V posteli nikdy neleze pod peřinu kvůli teplu. Zkoušel jsem ho tam i dát, ale hned lezl ven. U rodičů se ani nevyhřívá u krbových kamen, jako to dělá rodičů jezevčík Charlie. Ten je pro změnu teplomil a v posteli hned zalézá pod peřinu. Má ale kratší srst a venku je mu více zima.

Dasty teď v neděli, kdy bylo mezi pěti a deseti stupni, ležel víc jak hodinu na zahradě na sluníčku. Charlie byl raději zalezlý doma pěkně v teloučku u krbových kamen. Když už šel ven, jen na chvíli. Odpolední hodinovou procházku si ale užili oba dva.

Ani Charlie však nikdy obleček neměl, pravdou je, že některým psům může přijít vhod. Hlavně těm zchoulostivělým. Pro Dastyho nepřichází v úvahu. I při teplotě kolem nuly mu je teplo. Pokud udeří velké mrazy, veterináři stejně dlouhé venčení nedoporučují, je to pak na rychlé vyčůrání a vykakání. Na tu chvilku je obleček zbytečný.

Já kvůli Dastymu ještě do minulého týdne v noci větral.

Kastrace

S kastrací zásadně nesouhlasím. V této otázce mám jasno. Přijde mi to jako něco nepřirozeného, proti přírodě. Fena či samice jiného zvířecího druhu se dá na dobu hárání ohlídat, pes, pokud je vycvičený, se dá odvolat, i od hárající feny.

Dastyho už jsem od hárající fenky odvolával a odvolat se, i přesto že je to velký erotoman, nechal.

Operace starého psa

Kdyby Dastymu bylo devět let, jak se píše v otázce, operaci za deset tisíc bych mu zaplatil, kdyby mu to mělo pomoci.

Že bych čekal, zda se mu udělá lépe, si nedovedu představit, stejně tak, že bych ho nechal utratit. Pokud by nebylo zbytí a měl by se již jen trápit, pak bych ho nechal s těžkým srdcem odejít, stejně jako bych si to přál v takovém případě i pro sebe. Jenže my lidi takovou možnost nemáme. Eutanázie není povolena. Eutanázie by však vydalo na samostatný článek.

V článku je ale odpověď postavena tak, že bych si musel půjčit, protože bych ty peníze neměl. Já se však nikdy nechci dostat do stavu, že bych neměl deset tisíc. Vždy si udržuji určitou rezervu na nenadálé výdaje. Proto bych si ty peníze půjčovat nemusel. A i kdyby přesto tato pro mě velmi nepravděpodobná situace nastala, peníze bych někde na to sehnal.

Jídlo

Pes by nikdy neměl jíst u stolu. Na klín u stolu si Dastyho beru, ale nedovoluji mu lézt na stůl, nebo z něj něco brát. Dasty má své místo v kuchyni, kde jím i já. Když ráno snídám, jí on se mnou, když večeřím, jí i on. Vždy dostane první. Jíme tedy společně. On ze své misky na podlaze, já ze svého talíře na stole. Když dojí, neloudí, ví, že to nesmí.

Granule

Ze tří odpovědí jsem si nevybral ani jednu.

Ekonomické a výhodné – Výhodné je to pro páníčky, neboť to psovi stačí nasypat, odpadá příprava. Pro psa mi to výhodné nepřijde. Pořád jí to samé, žádná pestrost ve stravě a chuti.

Krutým a neobvyklým trestem – Dastymu sem tam výjimečně granule dám. Chutnají mu, tak proč mu je odepírat. A na dojedení, pokud má ještě hlad, což se stává opravdu výjimečně, neboť je špatný jedlík a spíše nedojídá, než dojídá, jsou dobré.

V pořádku, pokud je doplněno konzervovaným krmením nebo zbytky od stolu – Jak jsem právě zmínil, granule jsou výjimečným doplňkem ke stravě. Zbytky od stolu mu nedávám, dávám mu buď konzervovanou stravu, nebo vařenou s přílohou – rýží, zeleninkou. Chci aby měl pestrou stravu a nejedl pořád to samé. Střídám mu to. Je s tím více práce, ale aspoň je to pro něj dobré. Taky každý chválí, jak má nádherně lesklou srst a každý se ptá, čím ho krmím.

Loudění

Pes, který loudí není rozhodně roztomilý, je nevychovaný a není to hezké. Dastymu občas něco dám, ale nesmí loudit. Rychle pochopil a už neloudí.

Zvířata v koupelně

Nechápu, proč by měla být zvířata zavřena v koupelně, když je majitel mimo byt. Pes má byt v době nepřítomnosti páníčka hlídat. Má tedy mít přístup ke vchodovým dveřím. I v noci by měl být pes buď s páníčkem v místnosti, nebo v místnosti mezi ním a vchodem. Pes hlídá byt a v prvé řadě páníčka.

Navíc já mám v koupelně pořádné vedro a zůstat tam zavřený celý den by Dasty nepřežil.

Artistické kousky

Opět jsem si nevybral ani jednu odpověď. Nemít jezevčíka, pravděpodobně vyberu to, že by to měla zvířata dělat jen, pokud se to líbí jim samotným. U jezevčíka je však potřeba být opatrný na jeho dlouhou páteř, nemůže proto dělat spoustu artistických kousků, ani kdyby chtěl.

Rozhodně by pes neměl být předmětem smíchu, pokud se mu to nelíbí, jak zní jedna z odpovědí, nebo to dělat jen pro finanční zisk, jak zní další odpověď. A určitě neplatí, že je to zábava pro tupá individua.

Trestání

Nejdřív by dle mého mělo přijít slovní napomenutí. „Fuj, tohle nesmíš.“ „Zlobíš.“ A vysvětlit proč. Zvířata jsou chápavá. Když nepomůže domluva, tak plácnutí, ale ne rukou. Třeba, jak uvádí jedna odpověď, novinami. Vybral jsem tedy rovnou ze dvou odpovědí. Trestat izolací je dle mého špatné a schození ze schodu snad nevybere nikdo.

Ulovení večeře

Ano, zvíře, které si uloví svou večeři, je zajímavé. Ovšem musí to být něco dobrého. Dasty ještě nic neulovil, Charlieho jsem viděl na poli, jak vyhrabal myš. Sníst jsem mu ji však nenechal. Stejně tak jeho táta Cedrik, ten rovnou vyhrabal celé myší hnízdo. Myši jen létali do vzduchu. Sníst je však nesměl.

Kdyby však ulovil zajíce, či zvěřinu, to bych si dal uvařené s ním.

Závěr

Někdy test odpověď, kterou bych si vybral nenabídl, každopádně byl zajímavý a já si aspoň utřídil myšlenky.

Na konci června a teď na začátku července jsem se několikrát dopravoval do práce a z práce ne po vlastní ose ale městskou hromadnou dopravou. První jízdu jsem tím sice nadšen nebyl, ale považoval jsem to za dobrý způsob dopravy. S dalšími jízdami jsem však objevil několik nevýhod a začal uvažovat, který způsob dopravy je lepší. Zda je výhodnější jet autem nebo raději volit hromadnou dopravu.

Metro

Už po několika prvních jízdách metrem mně začal vadit průvan, který mě provázel při vstupu do metra. Na eskalátorech a na nástupišti, který s přijíždějícím vlakem zesiloval. Z vedra vlézám do průvanu a z něj pak opět vylézám do vedra. Od té doby pšíkám. Mám chladovou alergii, která se projevuje právě pšíkáním při prudkých změnách teplot. Táhne to po krku a mám teď zatuhlý krk. A za toto nepohodlí ještě platím 24 korun za čtvrt hodiny jízdy.

Pohodlí v autě

Auto mi vždy stojí před barákem. Doma nemám večer, když se vracím z práce nebo odjinud, problém zaparkovat. Takže ráno nasednu před barákem rovnou do auta. Nemusím nikam pospíchat, nemusím hlídat jízdní řád a řešit, zda tam stíhám být včas, nebo si tam pár minut počkám na další spoj. Navíc v tomto horku. A nemusím řešit nepohodlné přestupy, dojedu přesně tam, kam potřebuji.

V autě si zapnu klimatizaci a za chvíli je mi příjemně. Žádný průvan, žádné vedro a hlavně žádní páchnoucí lidé. V městské hromadné dopravě je příšerný odér, obzvláště, když přistoupí někdo, kdo příliš na hygienu nedbá, nebo když je spolucestující bezdomovec nebo ožrala.

V zimě si v autě zvolím takovou teplotu, aby mi nebylo horko. Nechápu, proč vozy městské hromadné dopravy jsou tak přetopeny. V bundě se tam člověk za chvíli vaří. V dešti je pak hromadný dopravní prostředek zapařen.

Hudbu si mohu v autě poslouchat jakou chci a jak hlasitě chci, nemusím si do uší cpát nepohodlná sluchátka, abych nerušil ostatní cestující.

A co víc, v autě si vždy sednu, což se o hromadné dopravě říci nedá. Úplně nejhorší je, když řidič prudce zabrzdí, všichni stojící cestující se snaží udržet, někteří méně stabilní padají a sedící, neboť nemají bezpečnostní pás, jsou v pohybu také. A všichni se snaží udržet svá zavazadla. Jednu jízdu, a to jsem jich moc nejel, jsem si nesedl, byť jedno místo několik stanic volné bylo, ale bylo vedle páchnoucího podivného mladíka, vedle něhož si nikdo nechtěl sednou, ani já. Několik jízd jsem prostál s taškou s počítačem v ruce v přeplněném vagónu.

A nejhorší na tom všem je to ustavičné hlídání si tašky, v níž mám počítač, peněženky, mobilu, klíčů a krokoměru. V autě se o to starat nemusím.

Nevýhody auta

V autě si nemohu číst, což v městské hromadné dopravě můžu dělat. Tedy pokud si sednu, ve stoje se totiž velmi blbě čte, navíc když se musím jednou rukou držet a druhou rukou držet tašku s počítačem. V autě si tak maximálně mohu přečíst tweety na světlech, což také dělám. Navíc v metru si je nepřečtu, protože mezi stanicemi není signál.

Mnoho lidí si však v metru nečte a jen tupě zírají. Několik jedinců však sebou vozí čtečky a čtou si knihy, což je zajímavý způsob, jak strávit čas jízdou. To já v autě nemohu. Mohu však místo toho poslouchat audio knihy nebo nahrané podcasty.

V autě musím dávat pozor a v případě dopravního kolapsu nebo nehody nemohu auto zanechat svému osudu a pokračovat jinak. V autě jsem však při bouračce lépe chráněn. V těch malých rychlostech jde jen o ťukance, pokud k něčemu dojde. Pás mě vždy zadrží v pohybu.

S autem musím řešit parkování, s nímž naštěstí doma problém nemám. Navíc jsem na auto vázaný, ale zas mi poskytuje větší volnost pohybu.

Čas

Časově mi to vyjde nyní do práce stejně jako městskou hromadnou dopravou, nemusím se však v tomhle horku pohybovat tolik času po chodníku. Parkuji vždy blíže, než jsou stanice.

Když jsem předtím dělal na Chodově, bylo to autem rychlejší o čtvrt hodiny, denně jsem tedy ušetřil půl hodiny a měsíčně přibližně jedenáct hodin. Za několik měsíců, co jsem tam dělal, už to bylo několik dní.

Samozřejmě to souvisí s místem kde bydlím a dělám, také by to mohlo vycházet pro auto nevýhodně, ale nyní mi to tak nevychází.

Navíc po práci často ještě jezdím na angličtinu či kuželky či někam jinam a pak je pro mě auto rychlejší na přesun a i flexibilnější.

Cena

Pokud vezmu v úvahu cenu 24 korun za jízdenku, autem to vyjde přibližně nastejno. Ovšem proti kupónu auto vychází samozřejmě dražší, ale to už je prostě daň za pohodlí.

Závěr

Vzhledem k tomu, že jsem pohodlný člověk, nemám rád horka a přeplněné dopravní prostředky, volím pohodlí auta.

V těchto dnech se hraje mistrovství světa v hokeji v Minsku. Mnoho lidí kolem mě to sleduje, jen mě to zcela míjí. A nebýt toho, že se o tom v práci mluví, tak by mě to minulo zcela bez povšimnutí. Několik lidí se mě již ptalo, jak to, že mě to nezajímá. To mě snad nebaví sport? Já vždy odpovídám stejně: Mě sport baví dělat aktivně, ne na něj koukat. A už vůbec ne na sport, který sám nedělám.

Aktivně, ne pasivně

Od mala mě baví pohyb, už jako malé dítě jsem chodil do Sokola, abych se vyřádil. Byl jsem hyperaktivní dítě. Pohyb mě baví stále. Jezdím rád na kole, ale ne jen na takové malé projížďky, ale ujet několik desítek kilometrů a ne po silnicích. A nerad jezdím pomalu a kopce vždy vyšlapu, i kdyby to mělo být rychlejší vést. Občas si rád zahraji s přáteli i fotbal či jiný kolektivní sport.

Zkrátka a dobře, mám problém někde delší čas sedět a být v klidu.

Jak jsem se dostal ke kuželkám

Poté, co jsem se přestěhoval, jsem přestal chodit do posilovny a výpadek pohybu jsem potřeboval kompenzovat. A tak jsem několikrát zavolat strejdovi, který kuželky hraje závodně, zda bych si s ním mohl jít někdy zatrénovat. Jednou, když jsem mu volal, zda jde znovu trénovat, se mě zeptal, zda bych to chtěl hrát závodně, že v jednom družstvu mají nedostatek hráčů a někdo by se jim hodil. Bál jsem se, byl jsem jen párkrát si zaházet, samozřejmě jsem to příliš neuměl. Ale ukecal mě.

Měl jsem celé léto na trénování, naneštěstí jsem začal dělat pracovně na projektu, který se dostal do časových problémů, a já na trénink neměl vůbec čas. Čím více se blížil začátek sezóny, tak jsem byl nervóznější. Až teprve těsně před sezónou jsem se dostal na trénink a seznámil se prvně se členy mého družstva. Na prvním zápase jsem pak poznal zbytek. Všichni starší o mnoho let než já, jen jeden kluk stejně starý jako já.

Jak jsem začal hrát závodně

Hned první zápas, na který jsem dorazil, jsem hrál. Naštěstí jsme hráli na domácím kuželníku, přesto jsem byl nervózní. Kupodivu zápas nedopadl napoprvé úplně nejhůře.

Druhý zápas jsme však hráli venku. Nikdy jsem na jiném kuželníku nehrál. Byl to kuželník se čtyřmi drahami. Hráli tam čtyři družstva zároveň a bylo tam mnohem více lidí. Navíc jsem nebyl jediný nováček v družstvu a oběma se nám příliš nedařilo. Od nováčků se to ani nedalo čekat. Přesto družstvo, co hrálo proti nám, to nedokázalo překousnout a smálo se nám, což od nich nebylo fér. Ano, byli dobří a nechtělo se jim hrát proti slabým hráčům, ale nějak se začít musí. I když je pravdou, že jsme správně měli začínat jako nováčci ve čtyřce a ne ve dvojce.

Během sezóny se příliš trénovat nedalo a výsledky se příliš neměnily, přesto jsem se nevzdával. Prý trvá docela dlouho, než se hráč zahraje, já doufám, že toto léto se dokážu rychle zlepšit. Mám v plánu hodně trénovat.

Kuželky máme prostě v rodu

Děda, když jako mladý přišel za prací do Prahy, potřeboval pohyb, stejně jako ho potřebuji já. Dělal závodně atletiku a hrával fotbal. V Praze si to potřeboval kompenzovat. Někdo v práci mu řekl o kuželkách a tak se to rozhodl zkusit a zůstal u toho téměř půlstoletí. I teď se občas rád přijde podívat, a to i na mě.

Když se i babička přistěhovala do Prahy, krátce hrála kuželky i ona, nebo se jen chodila na dědu dívat.

S takovýmito rodiči ani nešlo se vyhnout kuželkám, a tak je nejprve začala hrát mamka a následně i strejda, tedy její mladší bratr, jenž je hraje dodnes, již více jak třicet let. Mamka to hrála více jak deset let, byla přebornicí Prahy a skončila druhá a také třetí na mistrovství Československa.

Když se mamka seznámila s taťkou a ten se dověděl, že hraje kuželky, nejprve se smál a tvrdil, že to není sport, že kuželky jsou lehké. A tak ho mamka vytáhla, aby si to zkusil. Samozřejmě, že mu to napoprvé vůbec nešlo. Babička tvrdí, že ho to vzalo, a když se s mamkou vrátili domů, zalezl si do pokoje, jak se prý styděl, taťka tvrdí, že si to nepamatuje, že to není pravda. Jak to skutečně bylo, se asi nikdy nedovím. Každopádně to neznamenalo, že by taťka na kuželky zanevřel, ba naopak. A tak taťka hrál kuželky více jak deset let, a to i v době, kdy mamka už nehrála, než toho z pracovních důvodů musel nechat.

Já je začal hrát před necelýma dvěma roky a taťka se k tomu opět vrátil půl roku poté, co jsem začal hrát. A mamka se na nás již také byla podívat.

A proč zrovna kuželky?

To vše samozřejmě hodně napomohlo tomu, že jsem začal hrát kuželky. Chodit si však jen zaházet, to není ono. To dlouho nevydrží a přestane to bavit. Ten správný rozměr to dostává až teprve, když o něco jde. Tedy zápasy, vyhrát nad soupeřem, pomoci vyhrát družstvu nad družstvem soupeře, udržet se ve skupině či z ní postoupit. A úplně nejlepší je, když je zápas nerozhodně a rozhoduje poslední dvojice, zde více než technika pak rozhoduje psychika. Proto jako poslední musí jít dobrý hráč, který je psychicky odolný.

Kuželky také trénují soustředěnost. Bez soustředění se na každý hod, nelze zahrát výborně. Hlavně u nováčků je soustředěnost nezbytná a nejvíce rozhoduje o jejich výkonu. A zkuste se soustředit na každý jednotlivý hod ze sta hodů po dobu čtyřiceti minut. U netrénovaného člověka to způsobuje psychické vypětí. Hráč se musí soustředit na techniku, kroky, jak drží kouli, jak ji pokládá, jestli natahuje ruku, jestli s ní nekvedlá a jestli nekroutí tělem. Hlavně pro nováčka si to ohlídat není snadné.

Tím vším jsou kuželky zajímavé. Proto se uchytil všude bowling, kuželky jsou těžší a náročnější, o to však zajímavější.

No dobře, ale proč ne třeba ten hokej? Nebo fotbal? Mám rád, když jsem v tom sám za sebe, což u kuželek jsem. Je jen a jen na mně, jak zahraji svých sto hodů, jaký předvedu výkon. Družstvo mi v tomto nepomůže. I když hraji v družstvu, mohu hrát zápasy jednotlivců. V družstvu je to však zajímavější. Nejen, že mě ostatní podpoří a já podpořím zas ostatní, ale jsem i já odpovědný za výsledek družstva a nikomu se nechce to svému družstvu zkazit, proto je tam větší snaha podat dobrý výsledek.

Když pak vidíte někoho, kdo to opravdu umí, kdo během sezóny přepsal rekord několika kuželníků. Kdo zahrál číslo, které je pro vás z říše snů, potom tak chcete také umět hrát a motivuje vás to na sobě pracovat. Mám kamaráda, který říká, že když už se člověk do něčeho pustí, měl by se snažit dostat na vrchol. Být nejlepší. Mluvil o jiném sportu, ale platí to ve všem.

A hlavně, to co děláte, vás musí bavit a naplňovat, a mě to baví a naplňuje, jinak bych to nedělal. Já jsem ve své podstatě velmi líný člověk, ale když mě něco baví, tak to dělám rád. Jinak si neumím představit, že bych několikrát týdně jel přes Prahu si zaházet a přihlásil se na léto do kuželkářské školy v Jihlavě.

Baví mě to a rád s někým soupeřím.

Opravdu sport nikdy nesleduji?

Výjimečně ano. Když jsem na základní škole hrával košíkovou, sledoval jsem jednou zápas v televizi, abych viděl, jak to hrají profesionálové. Ale bylo to jen jednou.

Co jsem však sledoval, bylo mistrovství ČR v kuželkách. Naneštěstí toto není sport, o nějž by byl v ČR příliš velký zájem, a tak se téměř v televizi neobjevuje. Což je škoda, neboť je to sport zajímavý a Česká republika dříve patřila v kuželkách ke světovým velmocem a stále zde máme světové hráče.

Já však kuželky sleduji hlavně z důvodu, že koukám, jak to hrají profesionální hráči, na jejich techniku, abych přišel na to, co dělám špatně já. Dokonce jsem si videa i zpomaloval či zastavoval, abych přesně zmapoval jejich pohyb. Nehrát kuželky závodně, nevěřím, že bych je sledoval. Bylo by to stejné jako s jakýmkoli jiným sportem. Rád si ho zahraji, ale nesleduji.

Shrnutí

Kuželky jsou velmi zajímavý sport. Kdo si je nezkusil, asi tomu věřit nebude. Mě na nich baví mimo jiné i to, že nejsou zrovna lehké, a že jsou fyzicky a psychicky náročné.

O kuželkách jsem měl i proslov, kde jsem rozebral i jejich historii a rozdíl oproti bowlingu.

Dneska ráno, když mi zazvonil budík, jsem myslel, že budu vraždit. První, co mě napadlo, bylo to, že toho člověka, který vymyslel časový posun o hodinu, pověsím za koule do průvanu. Hned mě také napadlo, že ten člověk již jistě nežije a nejspíš nesešel přirozenou smrtí. Poté, aby to nebylo málo, jsem zjistil, že jsem nevstal o hodinu dříve, ale o celé dvě hodiny. Nějak jsem se v tom cestování časem zamotal.

Kdo to byl

Jal jsem se proto zjišťovat, komu že to děkujeme za tento idiotský nápad. Dopátrat toho netvora se mi však nepodařilo.

Benjamin Franklin napsal roku 1784 do časopisu Journal of Paris, že by lidé měli vstávat a chodit spát dříve, aby lépe využili čas. Možná to bylo i tím, že Francouzi jsou známi tím, že rádi ráno vyspávají. Nemyslel to ale tak, že by se to zavedlo zákonem, jako se tomu děje dnes, ale aby to lidi dělali sami od sebe.

Londýnský stavitel William Willett roku 1907 ve své eseji The Waste of Daylight poprvé vážně navrhl zavedení letního času, podařilo se mu však přesvědčit pouze jednoho britského poslance, návrh tak vzal za své.

Koho tedy pověsit za koule do průvanu? Jediné jméno, které se mi podařilo dopátrat je William Willett, jenže tomu se návrh prosadit nepodařilo. I když kdoví, jestli si z něj v 1. světové válce představitelé států, kde letní čas zavedli, třeba přeci jen příklad nevzali.

Až teprve roku 1916 byl totiž poprvé zaveden letní čas v řadě evropských států, mimo jiné i v Rakousko-Uhersku, jehož součástí jsme v té době byli. Po 1. světové válce však byl zrušen a u nás znovu zaveden Němci za 2. světové války. Od začátku padesátých let jsme měli klid, než v roce 1979 začalo každoroční měnění času na letní čas, který platil a platí od poslední neděle v březnu, a zpět na standardní čas, někdy mylně nazývaný zimní čas, na nějž se přecházelo poslední neděli v září a od roku 1996 se přechází již dle Evropské unie poslední neděli v říjnu.

Příklad pro nás

Přechod na letní čas a zpět byl donedávna používán ve většině částí světa. Výjimkou byla rovníková Afrika a pár dalších států kolem rovníku. V poslední době však mnoho států zrušilo měnění času a zůstalo pouze u jednoho. Rusko posunulo naposledy čas 27. března 2011 o hodinu dopředu a už u něj zůstalo. Rusko tedy nezůstalo na standardním čase, ale na letním, tedy na tom, kdy je déle vidět. Stejný krok učinilo například Bělorusko a rok později Arménie. V roce 2011 se také přestal měnit čas v Číně. Čas se již nemění ani v Indii, velké části Jižní Ameriky a velké části Austrálie.

Čas se tak mění v Evropské unii a státech, jež do ní chtějí vstoupit, severní Americe a několika málo dalších státech. Následujme příklad států, kde již platí pouze jeden čas! Osobně se přikláním k tomu zůstat již na letním čase, kdy je déle vidět.

Proč?

Důvodem k zavedení letního času byla snaha o úsporu elektrické energie, kvůli tomu, že večer je déle vidět. Mluvčí energetické společnosti ČEZ Ladislav Kříž však v minulých letech opakovaně řekl, že úspora elektrické energie je zanedbatelná a nečiní ani půl procenta.

Změna času naopak přináší řadu nevýhod, jako je rozhození biorytmů obyvatel státu, kde k ní dochází. Trvá prý kolem týdne, než se lidský organizmus opět srovná. Bezprostředně po změně času také dochází více k nehodám a úrazům. A nastávají i problémy ve veřejné dopravě. Přechod z letního času zpět také způsobuje absurdní situace, kdy určitá událost může vypadat, jako by skončila dříve než začala.

Andrej Panin z fakulty geografie Moskevské státní univerzity se vyjádřil na webu Ruské geografické společnosti: „Víc výhod přináší hodina světla večer než hodina světla ráno. Proto je pro dnešní, zejména městskou společnost výhodnější, aby byly hodinky o ony dvě hodiny napřed proti slunečním (standardnímu) času. Za světla se dá lépe pracovat i trávit volný čas a přes den se také více jezdí autem, z hlediska bezpečnosti je lepší jezdit za světla.“

Závěr

Byla doba, naneštěstí příliš dlouhá, kdy jsme vše přebírali ze Sovětského svazu. Přebírali jsme mnoho špatného a to nejhorší, co jsme mohli přebrat, byl komunismus. Teď, když bychom z Ruska mohli přebrat konečně něco dobrého, tak jsme součástí Evropské unie a sami si to opět nemůžeme odhlasovat, ale musíme v tomto být zajedno pro změnu s Bruselem. A jak řekla moje ruštinářka Ruska, tak zatímco v Rusku Putin řekl, že zůstávají na letním čase a již na něm zůstali, u nás bude trvat roky, než návrh o zrušení měnění času projde všemi rozhodovacími úrovněmi Evropské unie. Nevěřím tedy, že bychom se u nás v brzké době dočkali, že budeme po celý rok na jednom čase. Za rok tedy s největší pravděpodobností budu nadávat zas.

Mnoho se teď mluvilo o Ukrajině a o připojení Krymu k Rusku. V Čechách je mnoho nesouhlasných názorů, čemuž se ani nelze divit, vzhledem ke zkušenostem z minulosti se Sovětským svazem. Moje babička dodnes nemůže Němcům zapomenout první i druhou světovou válkou a dodnes je nemá ráda a nevěří jim. U mých rodičů je tomu již jinak a já na Němce už koukám úplně jinýma očima. Generace mých rodičů zase nenávidí Rusy. Za komunismus a rok 1968. Jenže dnešní Rusové jsou jiní, stejně jako jsou jiní dnešní Němci.

Vzhledem k debatám, co jsem na toto téma vedl, jsem se rozhodl sepsat svůj komentář k této situaci a vyjádřit tak svůj názor na věc.

Referendum

Výsledky na Krymu možná někoho překvapily, daly se však očekávat. Vzhledem k tomu, že na Krymu žije ruská většina (nikoli menšina) a Tataři se rozhodli referendum bojkotovat tím, že se ho nezúčastnili, byť ne všichni, a zbytek obyvatel víceméně sympatizuje s Ruskem. Většina obyvatel se navíc za Rusy považuje a dokonce mnozí mají již delší čas i ruské občanství.

Neoficiální referendum začalo i ve stejný den, kdy bylo referendum na Krymu, v Benátsku. To trvalo až do pátku. I přesto, že šlo o neoficiální referendum, zúčastnily se ho tři čtvrtiny oprávněných voličů Benátska  a 89% z nich hlasovalo pro odtržení od Itálie a vytvoření samostatného státu. To by v Itálii nikdo nečekal a výsledek byl naprosto překvapující. A na základě toho chtějí podnikat další kroky pro odtržení.

I z tohoto důvodu ani nevidím nic překvapujícího na výsledku referenda na Krymu.

K referendu o odtržení má dojít na podzim i ve Skotsku ve Velké Británii, která tomu nikterak není nakloněna, poněvadž problémy se severním Irskem přetrvávají. V tu dobu má probíhat i referendum o odtržení v Katalánsku  ve Španělsku, kde jsou šance pro odtržení mnohem vyšší.

Stejně tak jsou snahy i ve Vlámsku v Belgii pro vytvoření samostatného státu, které sahají až k počátkům vzniku Belgie. Pokud by k tomu došlo, frankofonní Valonsko by se snažilo stát součástí Francie. Stejně tak jako nevydržel společný stát Čechů a Slováků a došlo k rozpadu na dvě republiky. A to samé i v bývalé Jugoslávii.

Historie

Krym se stal součástí Ruska za carevny Kateřiny Veliké  roku 1783. Předtím Krym ovládal Krymský chanát, kdy Tataři v období od 15. do 18. století odvlekli do otroctví až tři milióny lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků. Téhož roku, kdy se stal Krym ruskou součástí, došlo k založení města Sevastopol a byl zde vytvořen vojenský přístav.

Dále byla v letech 1853 až 1856 na poloostrově vedena Krymská válka  mezi Ruskem a koalicí, kterou tvořily Spojené království, Francie, Osmanská říše a Království Sardinie. Rusové si Krym udrželi.

V průběhu ruské občanské války, která proběhla v letech 1918 až 1925, byl Krym střediskem protibolševických sil (stále však byl ruský), než byl v roce 1920 dobyt Rudou armádou. A 18. října 1921 byl připojen k Ruské sovětské federativní socialistické republice.

Kniha Ostrov Krym, kterou roku 1979 napsal ruský autor Vasilij Aksjonov, a která byla v SSSR zakázána cenzurou, je z žánru alternativní historie. V knize nedošlo k dobytí Krymu Rudou armádou a z Krymu se stal samostatný stát a SSSR spíše připomínal moderní Rusko než komunistické SSSR. Vlivný krymský politik snil o připojení Krymu k historické vlasti a na základě domluvy zahájila sovětská armáda akci na připojení Krymu k Rusku. Na Krymu propukla krvavá válka – to se naštěstí v našem světě nestalo a k připojení došlo referendem a bez prolití krve.

19. února 1954 byl z iniciativy Chruščova, který se narodil v Kalinovce u ukrajinských hranic, Krym vyňat z Ruské SFSR a administrativně přičleněn k Ukrajinské SSR. To se stalo u příležitosti třístého výročí příklonu Ukrajiny k Ruské říši. I nadále však byl Krym pod vládou Moskvy a pro běžné lidi se prakticky nic nezměnilo.

Díky tomu však vyvstaly problémy v roce 1991 po rozpadu SSSR, kdy Krym zůstal součástí Ukrajiny, i přesto, že většina obyvatel si přála stát se opět součástí Ruska. Ukrajina Krymu na základě toho a referenda 12. února 1991 přiznala vysokou míru autonomie, díky čemuž si Krym zachoval část suverenity. Toto se stalo součástí ukrajinské ústavy z roku 1992. I přesto na Krymu i nadále přetrvávaly separatistické tendence. S každou další ukrajinskou ústavou byla autonomie Krymu snižována a rostlo napětí a separatistické tendence sílily. To a to, že nyní Ukrajina chtěla ruštinu na Ukrajině omezit, nakonec vedlo k tomu, že Krym vyhlásil referendum, v němž lidé měli hlasovat mezi tím, zda se chtějí stát součástí Ruska, nebo zda chtějí být i nadále součástí Ukrajiny, ale za původních podmínek z první ukrajinské ústavy, která přiznávala Krymu velká autonomní práva.

Nyní je již rozhodnuto a Krym je součástí Ruska, Ukrajina vyklízí pozice a smiřuje se s tím, ostatní mohou protestovat, ale to je asi jediné, co s tím nadělají.

Srovnání se Sudety

Mnoho lidí situaci na Krymu srovnávalo se Sudety v Čechách. Toto srovnání však silně kulhá, neboť Sudety vždy byly součástí českého území a nikdy německého. Naopak Krym byl dlouhá desetiletí součástí Ruska a pod Ukrajinu byl pouze přičleněn v rámci SSSR. Separatismus byl na Krymu od samého počátku vzniku samostatné Ukrajiny.

Stejně tak Krym nelze srovnávat ani s Kosovem. Kosovo bylo po dlouhá staletí součástí Srbska, stejně tak jako Sudety součástí Čech. Na území Kosova postupně přicházeli Albánci, stejně jako do Sudet přicházeli Němci. Srbové se s odtržením Kosova nesmířili dodnes, stejně jako my Češi se nesmířili s odtržením Sudet. My Češi nakonec vyřešili otázku Sudet vysídlením Němců, Srbové o Kosovo přišli.

Ve světě se měří dvojím metrem. Kosovo, které mělo mnohem menší právo na samostatnost, se stalo samostatné za podpory mnoha států, kdežto Krym na zvolenou cestu právo nemá? V Kosovu je druhá největší vojenská základna USA v Evropě, navíc ji mají na neomezeně dlouhou dobu a bezplatně. Naopak Krym je základnou ruské černomořské flotily více jak dvě století.

Záruky

Hodně se mluví o tom, že Rusko dalo Ukrajině záruky na její územní celistvost výměnou za to, že se Ukrajina vzdá jaderných zbraní. Záruky však dalo i NATO při rozpadu východního bloku Gorbačovovi , který byl prvním a zároveň posledním prezidentem SSSR, že se nerozšíří dále na východ a nepřiblíží ruským hranicím. Což ani náhodou NATO nedodrželo a Rusko se nyní cítí ohroženo.

Nacionalismus na Ukrajině

Mnohá česká média bagatelizovala problém s nacionalismem na Ukrajině, mnohdy jsem slyšel i názor, že je to výmysl ruských médií. Zajímavé je, že před několika lety se i u nás v tisku psalo o případech, kdy v Kyjevě lidi vyhodili z MHD člověka jen proto, že mluvil rusky a ne ukrajinsky a na chodníku ho surově zkopali. Tenkrát se o nacionalismu na Ukrajině u nás psalo. V Kyjevě se překládaly názvy ulic i stanic do ukrajinštiny a všechny nápisy ve městě se měnily na ukrajinské.

Když jsem v roce 2008 letěl pracovně do Kyjeva, o nacionalismu na Ukrajině jsem věděl z českého tisku. Pobýval jsem tam dva měsíce a líbilo se mi tam, hlavně ženy – kam se na ně Češky hrabou.

Nacionalismus jsem v Kyjevě viděl přímo v kanceláři, kde jsem pracoval. V kanceláři s námi dělal místní Ukrajinec a dočasně jako externisté i dva programátoři z východní části Ukrajiny, kteří mluvili rusky. Místní Ukrajinec pln nenávisti na ně křičel, že jim nerozumí, že jsou Ukrajinci, ať na něj mluví Ukrajinsky. To je to samé, jako kdybych já křičel na Slováka za Československa, co by přijel dočasně externě pracovat do Prahy, ať na mě mluví Česky, že mu nerozumím. Tenkrát mě to dost překvapilo a východním a jižním oblastem, kde se mluví převážně rusky, se nedivím, že se chtějí trhnout. Separatismus těchto oblastí trvá již řadu let, dokonce se dá například v Oděse sehnat novorossijský pas, tedy pas neexistujícího státu. Existují i hranice, kde by se měl nacházet. Kdysi na tomto území stát Новороссия (Novorossija) existoval a nikdy k Ukrajině nepatřil.

Demokracie

Co dosud nechápu je to, že může mít vůbec stávající ukrajinská vláda podporu v zahraničí. Převratem byla svržena demokraticky zvolená vláda a prezident, kteří vzešli z voleb. Přitom, než došlo k převratu Janukovyč se domluvil, že na Ukrajině na jaře proběhnou předčasné volby. Proč nemohli počkat do voleb? Proč převrat? A jak je možné, že dočasná popřevratová nikým nezvolená vláda může podepsat asociační dohodu s EU? To se s podpisem nedá počkat na vládu, která vzejde z nových voleb? Ve světle tohoto pak nechápu, co je nedemokratického na referendu na Krymu.

Pokud člověk něco řekne na podporu Ruska, je hned nazýván komunistou a bolševikem. Tu souvislost nechápu, ti lidé očividně nebyli v Rusku, kde je kapitalismus podstatně tvrdší než v EU či USA. Já sám jsem hodně pravicově orientovaný a jsem pro co nejméně regulovaný trh.

Vůči Rusku u nás stále existují předsudky. Když jsem v práci kolegovi, co byl v Rusku v osmdesátých letech, ukazoval fotky z Ruska, kde jsem byl před čtyřmi roky, pronesl, že to není to Rusko, co zná. Rusko je rozvíjející se ekonomika, ale je tam vidět, že se rozvíjí opravdu rychle, stejně tak se Rusko teprve učí demokracii a dělá v tom postupné kroky.

Závěr

Osobně si nemyslím, že by Rusko nesledovalo své zištné cíle, naopak jim jde určitě o jejich černomořskou základnu a získání Krymu je tak pro ně velmi výhodné. Využili jen situace, které by využil kterýkoli stát. Navíc bez boje. Jako nejlepší variantu bych Krym viděl jako samostatnou suverénní republiku. Ne jako součást Ruska, ne jako součást Ukrajiny, kam nikdy ve skutečnosti Krym nepatřil. Obyvatelé Krymu si však vybrali být součástí Ruska, tak jejich přání respektujme, mají na to právo.

 Magistrát hlavního města Prahy chce ještě tento rok zavést nový celopražský systém, který by ujednotil a nahradil současné parkovací zóny v jednotlivých městských částech. Do tohoto systému by měly přibýt i městské části Prahy 8 (Karlín, Libeň, Kobylisy). O parkovacích zónách uvažují i Praha 5 a 6.

Na Praze 10 se již několik let o parkovacích zónách mluví, zavedeny však zatím nebyly a vypadá to, že zatím ani zavedeny nebudou.

S parkovacími zónami mám již zkušenosti z Prahy 3 (Žižkova), odkud jsem se před téměř třemi lety odstěhoval právě na Prahu 10 do Vršovic. Když jsem se odtamtud stěhoval, byl jsem rád, že jdu z parkovací zóny pryč.

Problémy s parkováním byly větší, než před zavedením parkovacích zón, protože ubyla parkovací místa před barákem, kde byly automaty a přes den se na nich nedalo parkovat s rezidenční kartou, a vzhledem k tomu, že jsem neodjížděl ráno dříve jak v devět, parkovat jsem tam nemohl ani přes noc, protože by mě ráno po osmé odtáhli, byť jsem měl rezidenční kartu! Navíc s úderem šesté odpolední, kdy se již na automatech dalo parkovat zdarma, se tam nahrnula auta bez rezidenční karty a již několik minut po šesté byla všechna místa na automatech plná. Kroužil jsem pak kolem baráku ještě déle než před zavedením parkovacích zón.

Chodil jsem do vedlejšího bloku do posilovny a vždy tam bylo mnoho cvičících. Po zavedení parkovacích zón majitel, který posilovnu založil již začátkem devadesátých let, začal nadávat, jak mu ubylo zákazníků. Trenér, co si tam natahal klientelu, po zavedení parkovacích zón změnil posilovnu mimo parkovací zóny, a tím odtáhl další klienty této posilovny (všechny lidi co tam natahal). Já, poté co mi přestala platit na Praze 3 parkovací karta po odstěhování na Prahu 10, jsem přestal do této posilovny chodit, byť jsem i nadále jezdil kolem a nebýt parkovacích zón, chodím tam i nadále.

Kamarád, co bydlí na Praze 3, jezdí ke mně, protože on u mě na Praze 10 zaparkuje, kdežto já u něj na Praze 3 ne. Když chce zajít někam pokecat, volíme lokace mimo parkovací zóny. A zároveň, když si pozve řemeslníky, platí jim navíc ještě parkování, takže ho to stojí více.

Další kamarád si pronajal byt, jenže posléze zjistil, že nedostane parkovací kartu, když tam nemá trvalý pobyt, problémy s parkováním ho vyhnaly bydlet mimo parkovací zóny a to autem jezdí výjimečně, ale chce ho mít po ruce.

Jako jeden z argumentů zavedení parkovacích zón jsou dojíždějící mimopražští řidiči, kteří auta nechávají ve čtvrtích, kde nejsou parkovací zóny. V ulicích jsou prý vidět auta s mimopražskými poznávacími značkami (SPZ). U mě v kanceláři jsem jediný Pražák, všichni ostatní jsou mimopražští a mají auta, která parkují u pronajatých bytů v Praze, nemají pražské poznávací značky (SPZ) ani trvalé bydliště v Praze a ti by tu tedy nemohli parkovat. A to jsou právě ty zmiňovaná auta zaparkovaná v ulicích Prahy. Všichni si samozřejmě hledali bydlení tam, kde budou moci parkovat, tedy mimo parkovací zóny.

Po osobních zkušenostech se zavedením parkovacích zón na Praze 3 jsem zásadně proti. Ubylo mi míst k parkování kvůli automatům a oranžovým zónám, bydlel jsem na hlavní a na auto jsem přestal z okna vidět, protože jsem tam již parkovat nemohl, a kroužil jsem ještě více kolem baráku. Na Praze 10 se mi parkuje mnohem lépe. Zavedení parkovacích zón by to jistě zhoršilo stejně tak, jako se tomu stalo na Praze 3, kde jsem bydlel. Navíc opět bydlím na hlavní a mám obavu, že by se mi před barákem, kde neustále parkuji, objevily opět parkovací automaty a já musel parkovat za barákem, chodit zadním vchodem kolem roští, kde ani není lampa a auto bych z okna opět neviděl.

Parkovací zóny problém s parkováním neřeší, jen ho zhoršují, případně přesouvají za hranici parkovací zóny. Parkování v Praze je potřeba řešit jinak. Kdykoli si mohu vybrat, zda nakoupím, nebo pojedu k firmě do parkovací zóny nebo mimo ni, vybírám tu mimo ni.