Petr Mašek

Harvardský biolog Marc Hauser prováděl statistické průzkumy a psychologické experimenty, při nichž zkoumal mravní smysl skutečných lidí. Zajívamé je, že většina lidí dospěje ke shodným rozhodnutím a tato shoda je výrazně větší, než schopnost svá rozhodnutí vysvětlit. O jaká morální dilema šlo? A zkuste se u toho zamyslet, jak byste reagovali vy.

Nejprve si představme, že po trati se řítí splašená drezína. Vy stojíte u výhybky. Jejím přehozením můžete zachránit život pěti lidem, kteří uvízli na hlavní trati. Naneštěstí jeden člověk uvízl i na vedlejší koleji. Otázka zní, zda přehodit výhybku a zachránit tak pět životů na úkor jednoho.

Naprostá většina lidí se rozhodne pro přehození výhybky. Už si ale nepoloží otázku, zda tím člověk není někdo blízký, například rodič či partner. Stejně tak je možné, že těch pět lidí na trati, jsou bezdomovci, kteří za tratí již několik let bydlí v krabicích, zatímco tím člověk je nějaký známý slavný vědec, například objevitel léku na rakovinu. Pokud by dostatečně dopředu lidé tuto informaci měli, jak by se rozhodli?

Je to ošidný morální hlavolam. Pokud osoby na trati neznáme, s rozhodováním problém nemáme a podle devadesáti procent lidí je morální výhybku přehodit.

Harvardský biolog Marc Hauser však tyto myšlenkové experimenty rozvíjí dále.

Co když je možné drezínu zastavit tak, že shodíme z mostu velký náklad před drezínu. Ale co když je tím velkým nákladem tlustý muž, který se na mostě kochá západem slunce? Téměř všichni se shodnou, že toto je jiná situace než ta s výhybkou, a že shození muže z mostu je nemorální. Mezi těmito situacemi je pro nás zásadní rozdíl.

Hauser se dále zamýšlím nad další situací. Představme si, že v nemocnici leží pět lidí. Všichni umřou, pokud nedostanou náhradní orgán. Každý z nich čeká na jiný orgán, než ti ostatní. Naneštěstí žádný dárce k dispozici není. V čekárně však čeká jeden člověk na banální vyšetření. Všech pět orgánů, které jsou potřeba pro ony pacienty, má zdravé a vhodné k transplantaci. Nikoho však nenapadne, že bychom onoho muže v čekárně měli zabít, abychom zachránili oněch pět pacientů. Devadesát sedm procent lidí se shodlo, že je nemorální toho člověka zabít.

Všichni z nás tuší, že by se nevinný člověk bez jeho souhlasu neměl do takovéto situace zatahovat, stejně jako u situace s mostem, třebaže by to bylo ku prospěchu ostatních.

Rozdíl mezi těmito dvěma situacemi a první uvedenou je ten, že v první situaci byla jako prostředek použita kolej, kdežto v následujících dvou situacích byl použit jako prostředek člověk. Proč v tom ale děláme rozdíl? Podle Imanuela Kanta je to obecně platné morální pravidlo. Podle Hausera nám ho do mozku zabudovala evoluce.

Hauser se dále zamýšlí nad dvěma téměř totožnými situacemi. Rozlišuje je tím, že v první vystupuje Ned a v druhé Oskar. V obou situacích máme opět hlavní trať a výhybku. Výhybka však drezínu pouze odkloní na boční smyčku, která se na hlavní trať opět napojí před pěti lidmi. Na boční smyčce je však velmi tlustý muž, který svým tělem může drezínu zastavit. Ned se tak musí rozhodnout, zda přehodí výhybku a použije tlustého muže k zastavení drezíny a zachrání tak pět lidí. Většina lidí se shodne, že je nemorální tlustého muže bez jeho vědomí použít k zastavení drezíny. Vidí v tom stejně jako Kant morální problém.

Druhá situace s Oskarem se liší v tom, že na boční smyčce se nachází velké železné závaží, které drezínu může zastavit. S rozhodováním, zda výhybku přehodit by tedy problém být neměl. Naneštěstí po trati před závažím jde turista. Stejně jako Hauser i většina účastníků jeho experimentu si myslí, že Oskar smí výhybku přehodit, kdežto Ned z první situace ne.

Rozdíl je opět v tom, že Ned by jako prostředek k zastavení drezíny použil člověka, kdežto Oskar železné závaží a turista by byl pouze vedlejší ztrátou.

Hauser svůj experiment rozšířil a zkoumal, kolik procent lidí by zachránilo topící se dítě i přesto, že by si zničilo kalhoty. Je zarážející, že tři procenta lidí by dítě obětovala.

Z Hauserovi studie vyplynulo i zjištění, že ateisté a věřící se v tomto od sebe nijak statisticky neliší. Proto jeho experiment rozšířil i na členy středoamerického kmene Kuna, který má jen málo kontaktů s civilizací. Experiment byl samozřejmě pozměněn a uzpůsoben podmínkám kmene. Nebyla tedy použita drezína, ale kánoe a krokodýli. Výsledky byly až na odpovídající menší rozdíly stejné. Morálka je podle Hausera naším silným evolučním dědictvím.

Za teplých letních večerů, když jsem seděl dlouho do noci u ohně, jsem si kladl otázku, proč můry vlétají přímo do plamene, kde uhoří. A proč v noci, když jedu autem, mi vlétají můry přímo před světlomety. Nejen, že mi tím zadělají světlomety, ale ony tím vlastně páchají sebevraždu. Nebo ne? Nebo je to vedlejší efekt něčeho jiného? A pokud ano, čeho?

Umělé osvětlení, ať již jde o ony světlomety, světla lamp či oheň rozdělaný člověkem, se v přírodě objevilo teprve nedávno. Předtím noc osvětlovalo pouze světlo odražené od Slunce Měsícem na Zem. Toto světlo odražené Měsícem, stejně tak jako světlo hvězd, leží v optickém nekonečnu. Světelné paprsky, které od nich přiletí, jsou tedy rovnoběžné. Toho se dá dobře v noci využít pro navigaci a můry to tak dělají. Stačí nechat dopadat světlo pod určitým úhlem a cesta zpět je pak snadná.

Můra je hmyz a hmyz má složené oko. Oko můry se skládá z malých oček, tak zvaných ommatidií, která samostatně vnímají obraz pod nepatrně jiným úhlem. Můra se může tedy nechat navigovat například tak, že světelné paprsky drží v jednom konkrétním ommatidiu. Složené oko je navíc schopno vnímat i polarizované světlo, což je důležité pro navigaci, když je v noci Měsíc a hvězdy, nebo ve dne Slunce, za mraky.

Můra, i jiný hmyz, se pro navigování spoléhá na to, že světelné paprsky jsou rovnoběžné. Pokud by tomu tak nebylo, světelné paprsky by se rozebíhaly jako dráty u cyklistického kola. Můra orientující se podle takovýchto světelných paprsků, by letěla po spirále přímo ke zdroji takovýchto světelných paprsků. A těmito zdroji jsou právě světlomety, plameny ohně či svíček, nebo pouličních lamp. Proto je tolik můr v noci ve městech narážejících neustále do pouliční lampy. Můra by tak opsala elegantní logaritmickou spirálu přímo do zdroje světla.

Světelný kompas je pro můry velice účinný i dnes. Nocí bezpečně létá velké množství můr, které se touto navigací řídí. S přibývajícím umělým osvětlením častěji dochází k selhání této navigace můr a dochází tak častěji k jejich úmrtí. I přesto je to stále výhodná navigace a v minulosti, kdy umělého osvětlení bylo naprosté minimum, tato navigace byla neskutečně účinná. Proto se u můr, i jiného hmyzu, vyvinula.