Petr Mašek

Biblická kniha Jozue líčí, jak Izraelité, poté co odešli z Egypta a putovali 40 let sinajskou pouští, pod vedením vojevůdce Jozua dobývají zemi, již jim zaslíbil jejich bůh. Kniha Jozue líčí, jak po překročení řeky Jordán Izraelité dobývají nejprve město Jericho, město Aj a další kanaánská města a postupně si podmanují celou zaslíbenou zemi. Stalo se to však opravdu tak? Existuje pro to nějaký důkaz?

Neexistující opevněná města

Prvním městem, které Jozue dobyl, bylo město Jericho. V té době však Jericho neexistovalo. K jeho zničení došlo již v roce 1550 př. n. l. Řada výzkumů ukázala, že příčinou postupného, nikoliv náhlého, zborcení hradeb byla série zemětřesení. Jihovýchodní strana hradeb se dokonale kryje s průběhem aktivního geologického zlomu.

Dalším městem, které Izraelci dobyli, bylo město Aj (překlad znamená trosky, nebo rozvaliny). Podle archeologických průzkumů však město mezi lety 2000 a 1200 př. n. l. nebylo obýváno a bylo pouhými opuštěnými ruinami.

Gibeóňané

Gibeóňané žádali Jozua o ochranu. Archeologický průzkum z místa Gibeon ukázal, že místo v tuto dobu nebylo obýváno. Průzkum tří dalších gibeónských měst prokázal, že ani tato místa nebyla v tuto dobu obývána. To samé platí i o jiných městech, která se objevují v příběhu o dobytí Kanaánu a také o souhrnném seznamu kanaánských králů. Mezi nimi najdeme také Arad a Chešbón, o nichž je zmínka v článku o odchodu Izraelitů z Egypta.

Jak postupoval archeologický průzkum Palestiny, stále více se ukazovalo, že skutečnost byla jiná, než jak ji líčí Bible. U stále většího počtu míst se zjišťovalo, že docházelo k postupnému úpadku a vysídlování. Ve stavební architektuře je patrný postupný vývoj. Nic nenasvědčuje tomu, že by vývoj Palestiny byl přerušen nějakým plošným vojenským zásahem.

Dobové pozadí

Palestina byla pod egyptskou vládou do konce poloviny 12. století př. n. l. V lokalitách Gaza, Yaffo a Beit She’an byla egyptská administrativní centra. Egyptské památky byly objeveny na mnoha místech kolem řeky Jordán. Ani geopolitické situaci tehdejší doby tedy biblický popis neodpovídá. O silné egyptské přítomnosti v Palestině však Bible mlčí, jako by o ní nevěděla.

Z této doby (kdy měl být Kanaán již osídlen Izraelci a mělo trvat období soudců) máme též k dispozici dokumenty zásadního významu, jakými jsou dopisy z El-Amarna, v akkadštině psané listy různých knížat nebo pánů Sýrie – Palestiny a faraónů Amenophise III., Achnatona, Sumencharema a Tutanchamóna. V této době byla Palestina a jižní Sýrie egyptským protektorátem a malí králové této oblasti se považovali za faraonovy vazaly, což jim nebránilo v tom, aby mezi sebou nebojovali ve snaze rozšířit svou moc. Dnes známe jména králů několika městských států v Palestině: Labajú v Sichemu, Abdi-Héba v Jeruzalémě, Milkilu v Gezeru. Aby mohli vést lépe své vnitřní boje, neváhali tito drobní králové uzavírat společenství s tzv. chapiru.

Další informace o dobovém pozadí lze nalézt v článku o odchodu Izraelitů z Egypta.

Závěr

Vše nasvědčuje tomu, že k žádnému dobytí Kanaánu nedošlo, naopak že předkové Izraelitů přišli z horských oblastí a spolu s lidmi obývajícími Kanaán vytvořili obyvatelstvo nazývané Izrael. Pokud někdo z Egypta do Kanaánu dorazil, tak to byla pouze malá skupinka lidí, která si sebou přinesla kult vzývající boha Jahva.