Petr Mašek

Období patriarchů spadá do doby krátce po potopě světa, o níž jsem psal v minulém článku. Doba patriarchů od Abrahama (později Abrama), přes Jákoba až po Josefa je datována do období kolem roku 2000 př. n. l. Datace vychází z Bible, kde se píše, že k exodu Izraelitů z Egypt došlo 480 let předtím, než se začalo se stavbou Šalamounova chrámu (1. Královská 6:1) a dále, že předtím trpěli Izraelité 430 let v egyptském otroctví (2. Mojžíšova 12:40).

V jednotlivých příbězích se vyskytují i místopisné informace. Co o nich víme?

Pelištejci

V 1. Mojžíšově 26:1 čteme o setkání Izáka s Abimelekem pelištejským (filištínským) králem v Geraru. Pelištejci (starším českým názvem Filištíni) přišli z egejské nebo východní středozemské oblasti a usadili se v kanaánské pobřežní nížině teprve po roce 1200 př. n. l. V 11. a 10. století př. n. l. jejich města vzkvétala a až do asyrského období byla významným mocenským faktorem v této oblasti. V tomto raném období však Gerar (dnešní Tel Haror) byla pouhá vesnice a až teprve na konci 8. století a v 7. století př. n. l. zde stála mocná, silně opevněná pevnost, která sloužila jako jižní správní centrum asyrské říše.

Velbloudi

V příbězích o patriarších je často zmínka o stádech velbloudů. Stejně tak, když byl Josef prodán do otroctví v Egyptě, odvedla ho sebou karavana Išmaelitů z Gileadu s velbloudy. (1. Mojžíšova 37:25). V tomto příběhu byli tito velbloudi používáni jako soumaři.

Nejrozšířenějším dopravním zvířetem v té době však byl osel, velbloud coby soumar se začal používat až okolo roku 1000 př. n. l. Na předním východě se běžně velbloudi jako soumaři začali používat teprve dlouho po roce 1000 př. n. l. Analýzy starých zvířecích kostí v příslušných oblastech ukazují, že velbloudi začali být k transportu užíváni až po roce 1000 př. n. l. a to i přesto, že velbloud byl domestikován již dlouho předtím (kolem roku 5000 př. n. l.). Velbloud se dlouho choval pro mléko a maso. Stejně tak jako kůň, který byl k transportu používán až dlouho poté, co byl domestikován. V příbězích o patriarších jsou však velbloudi používáni coby soumaři.

Velbloudi nesli ladanum, mastix a masti tedy kadidlo (některé překlady ponechávají ladánum), balzám a myrhu (pryskyřičnou kůru), což byly hlavní výrobky výnosného arabského obchodu, který pod dohledem asyrské říše vzkvétal v 8. a 7. století př. n. l. Přesně v tomto období se v asyrských pramenech objevují zmínky o tom, že se velbloudi používají jako soumaři v karavanách.

Aramejci

V příběhu o Jákobově sňatku s Leou a Ráchel a vztahu se strýcem Lábanem se často vyskytují Aramejci. Aramejci jako národnostní skupina se však v textech předního východu před rokem 1100 př. n. l. vůbec nevyskytují. V 9. století př. n. l. na severní izraelské hranici začala vznikat řada aramejských království a ovlivňovat Izraelity. Království Aram-Damašek podobně jako izraelské království usilovalo o bohaté zemědělské oblasti. Občas spolu bojovaly a občas uzavíraly spojenectví. Příběh z 1. Mojžíšovi 31:44-54 popisuje napětí mezi Jákobem a Labanem a vztyčení hraničního sloupu z kamení. Tento příběh odráží rozdělení území mezi Aramem a Izraelem, ke kterému došlo v 9. a 8. století př.n.l.

Edóm

Stejně tak je tomu i u Edómu. Z asyrských pramenů víme, že v Edómu před koncem 8. století př. n. l. žádní králové nebyli a ani žádný stát. Jako samostatný celek se Edóm objevuje až po dobytí oblasti Asýrií. První velká vlna osídlení začala již na konci 8. století př. n. l. Doprovázel ji vznik velkých osad a pevností. Vrcholu však dosáhla v 7. a na počátku 6. století př. n. l. Předtím bylo v oblasti jen řídké osídlení. Hlavní město Edómu Bozra se stalo velkým městem až v asyrském období.

Dále je v 1. Mojžíšově 14. kapitole popsána velká válka. Obsahuje však geografické informace, které platily pouze v 7. století př. n. l. Problém je i s dalšími místy a národy.

Závěr

Zmínky o Pelištejcích (Filištínech), Geraru, arabském obchodu, velbloudech coby soumarech, místech a národech svědčí o tom, že příběhy musely být napsány později. V žádném z období kolem letopočtu naznačeném v Bibli totiž neexistovalo prostředí, ve kterém by se biblické příběhy mohly skutečně odehrát. Naopak zdánlivá podobnost mezi zákony a zvyklostmi v 2. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a tím co je popsáno v příbězích o patriarších bylo tak obecné, že by to mohlo platit téměř v jakémkoli období starověké historie Předního východu.