Krymská krize
Mnoho se teď mluvilo o Ukrajině a o připojení Krymu k Rusku. V Čechách je mnoho nesouhlasných názorů, čemuž se ani nelze divit, vzhledem ke zkušenostem z minulosti se Sovětským svazem. Moje babička dodnes nemůže Němcům zapomenout první i druhou světovou válkou a dodnes je nemá ráda a nevěří jim. U mých rodičů je tomu již jinak a já na Němce už koukám úplně jinýma očima. Generace mých rodičů zase nenávidí Rusy. Za komunismus a rok 1968. Jenže dnešní Rusové jsou jiní, stejně jako jsou jiní dnešní Němci.
Vzhledem k debatám, co jsem na toto téma vedl, jsem se rozhodl sepsat svůj komentář k této situaci a vyjádřit tak svůj názor na věc.
Referendum
Výsledky na Krymu možná někoho překvapily, daly se však očekávat. Vzhledem k tomu, že na Krymu žije ruská většina (nikoli menšina) a Tataři se rozhodli referendum bojkotovat tím, že se ho nezúčastnili, byť ne všichni, a zbytek obyvatel víceméně sympatizuje s Ruskem. Většina obyvatel se navíc za Rusy považuje a dokonce mnozí mají již delší čas i ruské občanství.
Neoficiální referendum začalo i ve stejný den, kdy bylo referendum na Krymu, v Benátsku. To trvalo až do pátku. I přesto, že šlo o neoficiální referendum, zúčastnily se ho tři čtvrtiny oprávněných voličů Benátska a 89% z nich hlasovalo pro odtržení od Itálie a vytvoření samostatného státu. To by v Itálii nikdo nečekal a výsledek byl naprosto překvapující. A na základě toho chtějí podnikat další kroky pro odtržení.
I z tohoto důvodu ani nevidím nic překvapujícího na výsledku referenda na Krymu.
K referendu o odtržení má dojít na podzim i ve Skotsku ve Velké Británii, která tomu nikterak není nakloněna, poněvadž problémy se severním Irskem přetrvávají. V tu dobu má probíhat i referendum o odtržení v Katalánsku ve Španělsku, kde jsou šance pro odtržení mnohem vyšší.
Stejně tak jsou snahy i ve Vlámsku v Belgii pro vytvoření samostatného státu, které sahají až k počátkům vzniku Belgie. Pokud by k tomu došlo, frankofonní Valonsko by se snažilo stát součástí Francie. Stejně tak jako nevydržel společný stát Čechů a Slováků a došlo k rozpadu na dvě republiky. A to samé i v bývalé Jugoslávii.
Historie
Krym se stal součástí Ruska za carevny Kateřiny Veliké roku 1783. Předtím Krym ovládal Krymský chanát, kdy Tataři v období od 15. do 18. století odvlekli do otroctví až tři milióny lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků. Téhož roku, kdy se stal Krym ruskou součástí, došlo k založení města Sevastopol a byl zde vytvořen vojenský přístav.
Dále byla v letech 1853 až 1856 na poloostrově vedena Krymská válka mezi Ruskem a koalicí, kterou tvořily Spojené království, Francie, Osmanská říše a Království Sardinie. Rusové si Krym udrželi.
V průběhu ruské občanské války, která proběhla v letech 1918 až 1925, byl Krym střediskem protibolševických sil (stále však byl ruský), než byl v roce 1920 dobyt Rudou armádou. A 18. října 1921 byl připojen k Ruské sovětské federativní socialistické republice.
Kniha Ostrov Krym, kterou roku 1979 napsal ruský autor Vasilij Aksjonov, a která byla v SSSR zakázána cenzurou, je z žánru alternativní historie. V knize nedošlo k dobytí Krymu Rudou armádou a z Krymu se stal samostatný stát a SSSR spíše připomínal moderní Rusko než komunistické SSSR. Vlivný krymský politik snil o připojení Krymu k historické vlasti a na základě domluvy zahájila sovětská armáda akci na připojení Krymu k Rusku. Na Krymu propukla krvavá válka – to se naštěstí v našem světě nestalo a k připojení došlo referendem a bez prolití krve.
19. února 1954 byl z iniciativy Chruščova, který se narodil v Kalinovce u ukrajinských hranic, Krym vyňat z Ruské SFSR a administrativně přičleněn k Ukrajinské SSR. To se stalo u příležitosti třístého výročí příklonu Ukrajiny k Ruské říši. I nadále však byl Krym pod vládou Moskvy a pro běžné lidi se prakticky nic nezměnilo.
Díky tomu však vyvstaly problémy v roce 1991 po rozpadu SSSR, kdy Krym zůstal součástí Ukrajiny, i přesto, že většina obyvatel si přála stát se opět součástí Ruska. Ukrajina Krymu na základě toho a referenda 12. února 1991 přiznala vysokou míru autonomie, díky čemuž si Krym zachoval část suverenity. Toto se stalo součástí ukrajinské ústavy z roku 1992. I přesto na Krymu i nadále přetrvávaly separatistické tendence. S každou další ukrajinskou ústavou byla autonomie Krymu snižována a rostlo napětí a separatistické tendence sílily. To a to, že nyní Ukrajina chtěla ruštinu na Ukrajině omezit, nakonec vedlo k tomu, že Krym vyhlásil referendum, v němž lidé měli hlasovat mezi tím, zda se chtějí stát součástí Ruska, nebo zda chtějí být i nadále součástí Ukrajiny, ale za původních podmínek z první ukrajinské ústavy, která přiznávala Krymu velká autonomní práva.
Nyní je již rozhodnuto a Krym je součástí Ruska, Ukrajina vyklízí pozice a smiřuje se s tím, ostatní mohou protestovat, ale to je asi jediné, co s tím nadělají.
Srovnání se Sudety
Mnoho lidí situaci na Krymu srovnávalo se Sudety v Čechách. Toto srovnání však silně kulhá, neboť Sudety vždy byly součástí českého území a nikdy německého. Naopak Krym byl dlouhá desetiletí součástí Ruska a pod Ukrajinu byl pouze přičleněn v rámci SSSR. Separatismus byl na Krymu od samého počátku vzniku samostatné Ukrajiny.
Stejně tak Krym nelze srovnávat ani s Kosovem. Kosovo bylo po dlouhá staletí součástí Srbska, stejně tak jako Sudety součástí Čech. Na území Kosova postupně přicházeli Albánci, stejně jako do Sudet přicházeli Němci. Srbové se s odtržením Kosova nesmířili dodnes, stejně jako my Češi se nesmířili s odtržením Sudet. My Češi nakonec vyřešili otázku Sudet vysídlením Němců, Srbové o Kosovo přišli.
Ve světě se měří dvojím metrem. Kosovo, které mělo mnohem menší právo na samostatnost, se stalo samostatné za podpory mnoha států, kdežto Krym na zvolenou cestu právo nemá? V Kosovu je druhá největší vojenská základna USA v Evropě, navíc ji mají na neomezeně dlouhou dobu a bezplatně. Naopak Krym je základnou ruské černomořské flotily více jak dvě století.
Záruky
Hodně se mluví o tom, že Rusko dalo Ukrajině záruky na její územní celistvost výměnou za to, že se Ukrajina vzdá jaderných zbraní. Záruky však dalo i NATO při rozpadu východního bloku Gorbačovovi , který byl prvním a zároveň posledním prezidentem SSSR, že se nerozšíří dále na východ a nepřiblíží ruským hranicím. Což ani náhodou NATO nedodrželo a Rusko se nyní cítí ohroženo.
Nacionalismus na Ukrajině
Mnohá česká média bagatelizovala problém s nacionalismem na Ukrajině, mnohdy jsem slyšel i názor, že je to výmysl ruských médií. Zajímavé je, že před několika lety se i u nás v tisku psalo o případech, kdy v Kyjevě lidi vyhodili z MHD člověka jen proto, že mluvil rusky a ne ukrajinsky a na chodníku ho surově zkopali. Tenkrát se o nacionalismu na Ukrajině u nás psalo. V Kyjevě se překládaly názvy ulic i stanic do ukrajinštiny a všechny nápisy ve městě se měnily na ukrajinské.
Když jsem v roce 2008 letěl pracovně do Kyjeva, o nacionalismu na Ukrajině jsem věděl z českého tisku. Pobýval jsem tam dva měsíce a líbilo se mi tam, hlavně ženy – kam se na ně Češky hrabou.
Nacionalismus jsem v Kyjevě viděl přímo v kanceláři, kde jsem pracoval. V kanceláři s námi dělal místní Ukrajinec a dočasně jako externisté i dva programátoři z východní části Ukrajiny, kteří mluvili rusky. Místní Ukrajinec pln nenávisti na ně křičel, že jim nerozumí, že jsou Ukrajinci, ať na něj mluví Ukrajinsky. To je to samé, jako kdybych já křičel na Slováka za Československa, co by přijel dočasně externě pracovat do Prahy, ať na mě mluví Česky, že mu nerozumím. Tenkrát mě to dost překvapilo a východním a jižním oblastem, kde se mluví převážně rusky, se nedivím, že se chtějí trhnout. Separatismus těchto oblastí trvá již řadu let, dokonce se dá například v Oděse sehnat novorossijský pas, tedy pas neexistujícího státu. Existují i hranice, kde by se měl nacházet. Kdysi na tomto území stát Новороссия (Novorossija) existoval a nikdy k Ukrajině nepatřil.
Demokracie
Co dosud nechápu je to, že může mít vůbec stávající ukrajinská vláda podporu v zahraničí. Převratem byla svržena demokraticky zvolená vláda a prezident, kteří vzešli z voleb. Přitom, než došlo k převratu Janukovyč se domluvil, že na Ukrajině na jaře proběhnou předčasné volby. Proč nemohli počkat do voleb? Proč převrat? A jak je možné, že dočasná popřevratová nikým nezvolená vláda může podepsat asociační dohodu s EU? To se s podpisem nedá počkat na vládu, která vzejde z nových voleb? Ve světle tohoto pak nechápu, co je nedemokratického na referendu na Krymu.
Pokud člověk něco řekne na podporu Ruska, je hned nazýván komunistou a bolševikem. Tu souvislost nechápu, ti lidé očividně nebyli v Rusku, kde je kapitalismus podstatně tvrdší než v EU či USA. Já sám jsem hodně pravicově orientovaný a jsem pro co nejméně regulovaný trh.
Vůči Rusku u nás stále existují předsudky. Když jsem v práci kolegovi, co byl v Rusku v osmdesátých letech, ukazoval fotky z Ruska, kde jsem byl před čtyřmi roky, pronesl, že to není to Rusko, co zná. Rusko je rozvíjející se ekonomika, ale je tam vidět, že se rozvíjí opravdu rychle, stejně tak se Rusko teprve učí demokracii a dělá v tom postupné kroky.
Závěr
Osobně si nemyslím, že by Rusko nesledovalo své zištné cíle, naopak jim jde určitě o jejich černomořskou základnu a získání Krymu je tak pro ně velmi výhodné. Využili jen situace, které by využil kterýkoli stát. Navíc bez boje. Jako nejlepší variantu bych Krym viděl jako samostatnou suverénní republiku. Ne jako součást Ruska, ne jako součást Ukrajiny, kam nikdy ve skutečnosti Krym nepatřil. Obyvatelé Krymu si však vybrali být součástí Ruska, tak jejich přání respektujme, mají na to právo.