Petr Mašek

Odchod Izraelitů z Egypta patří mezi významné okamžiky izraelského národa. První kapitoly knihy Exodus vypráví o tom, jak Mojžíš seslal na Egypt deset ran a vyvedl Izraelity (několik miliónů lidí) z Egypta do Sinajské pouště skrz Rudé moře, v němž utonula egyptská armáda i s faraonem.

Co o tom víme z historie? Mohlo k tomu dojít tak, jak líčí Bible?

Datace

Tradiční datování odchodu Izraelitů z Egypta vychází z veršů 1. Královské. Některé zdroje uvádějí pak jako rok vyjití z Egypta rok 1448 př. n. l., jiné pak 1446 př. n. l. Někteří bibličtí badatelé naopak sečetli délku života významných biblických postav a došli k roku 1519 př. n. l. Další datum pak uvádí encyklopedie Hlubší pochopení písma a to rok 1513 př. n. l. Všechna tato datování vychází z biblické knihy Exodus (2. Mojžíšova), v knize Exodus 1:11 je však zmínka, že Izraelité pracovali jako otroci na městech Pitom a Raamses. Město Pitom však bylo založena až za vlády faraóna Sethiho I. (1294 – 1279 př. n. l.) a stavěno převážně za vlády faraóna Ramesse II. (1279 – 1213 př. n. l.), který vládl úctyhodně dlouho. Ramesse II. založil město Raamses (Piramesse, zvané též tyrkysové město). Před vládou Ramesse II. tato města tedy neexistovala a dataci exodu je proto nutné posunout až do období vlády Ramesse II. či jeho nástupce Merenptaha (1213 – 1203 př. n. l.) nebo do ještě pozdějšího období.

Anachronismy

Při svém putování pouští byli Izraelci napadeni kanaánským králem Aradu (Numeri 21:1), podle archeologických nálezů však město Arad bylo osídleno zhruba v rozmezí let 3500 až 2200 př. n. l., pak zpustlo a znovu osídleno bylo až po roce 1150 př. n. l. V biblické knize Numeri (4. Mojžíšova) 21:23-25 se píše o bojích s emorejským králem Síchonem (Sihon) a obsazení města Chešbon. Chešbon však byl osídlen až od roku 1200 př. n. l. a to pouze jako malá vesnice. Prosperujícím městem se stal od 8. či 7. století př. n. l. Dále v biblické knize Numeri 21:29-31 se píše o obsazení emorejského města Dibon. Město však v letech 2000 až 1200 př. n. l. nebylo obýváno. Ani území Edonu, o němž píše biblická kniha Numeri 20:21, v té době neexistovalo, o němž jsem psal již v článku Období patriarchů.

Historie mlčí

Žádný archeologický nález nepotvrdil existenci většího počtu Izraelitů v Egyptě. Z Egypta uprchlo 600.000 mužů mimo starců a dětí. Uprchly i ženy. Celkově něco kolem 2 až 3 miliónů Izraelitů. Nikde v egyptských záznamech, ani v záznamech sousedních národů, o tomto nenalézáme žádnou zmínku. Dnes již máme mnoho informací o obraně východní egyptské hranice. Egypt v té době byl světovou velmocí s velmi propracovanou obranou, spoustou obraných pevností na hranici a mnoha pouštními stanovišti, kolem kterých musel Izrael putovat. Takto obrovský průlom by nebyl bez povšimnutí. Nejen že chybí archeologické nálezy potvrzující osídlení Egypta početnou Izraelskou skupinou (byly nalezeny pouze nálezy svědčící maximálně o stovkách protoizraelců), ale chybí též archeologické nálezy svědčící o masivním odchodu lidí z Egypta. Chybí též archeologické důkazy svědčící o přesunu několika miliónů lidí po dobu 40 let po Sinajské poušti. Archeologové dnes dokáží zmapovat pohyb po Sinajské poušti podstatně menších skupin, po putujících Izraelitech se však nenašla ani stopa.

Dobové pozadí

Mladší doba egyptská (1560 – 1080 př. n. l.) se vyznačuje především novou egyptskou iniciativou vytvořit si novou vyspělou a vojensky zpevněnou zemi. Nejprve v čele stojí Ahmós I., který vyhání z Egypta Hyksóse a svá území rozšiřuje do Núbie a Sýrie. Bojuje i v Palestině a střetává se se státem Churritů Mitanni. Největšího rozmachu v celé své dlouhé historii dosahuje Egypt za Thutmose III. (1490 – 1438 př. n. l.), který je označován veliký. Thutmose III. měl nejen vynikající armádu, ale současně moc upevňoval také významnými diplomatickými jednáními a chytrou sňatkovou politikou. Tehdy začal Egypt sílit i ekonomicky, a to nejev v zemědělství, ale přišel s prvními výrobními programy v oblasti metalurgie. Za vlády Thutmose III. dosáhl Egypt takového územního rozmachu, jaký už žádný z jeho následovníků nedokázal zopakovat. Egyptská říše sahala od 4. nilského kataraktu až k Eufratu v Malé Asii. Thutmose III. musel podniknout celkem 17 vojenských tažení, než se mu podařilo v oblasti Předního východu nastolit pořádek (tedy v době, kdy podle biblické knihy Jozue mělo docházet k dobývání země Kanaán). Nejprve se zmocnil Sýrie a Palestiny a po tři roky tam reorganizoval státní správu. Poté zaměřil své úsilí na několik foinických přístavů, aby získal bezpečnou námořní základnu a vyhnul se tak dlouhé cestě po souši, která by z velké části vedla i pouští. Po tomto zajištění zahájil osmým tažením ofenzívu proti mitannskému království. Přešel Sýrii, dostal se k Eufratu a nakonec porazil nepřítele v bitvě u Megidda (na území dnešního Izraele). Toto vítězství bylo tak přesvědčivé, že ostatní nepřátelé (Chetité, Babyloňané a Asyřané) se Egyptu podrobili raději dobrovolně. V době vlády Amenhotepa III. (1390 – 1352 př.n.l.) byl Egypt na vrcholu své moci a udržel si svá území získaná za Thutmose III. Za vlády Amenhotep IV (1352 – 1336 př. n. l.) začal Egypt postupně ztrácet získaná území v severní Sýrii. Faraon Tutanchamon (1336 – 1327 př. n. l.) se pokusil zajistit si v Sýrii autoritu, ale jeho velitel Haremheb nebyl příliš úspěšný. V roce Tutanchamonovy smrti bylo egyptské vojsko poraženo Chetity u Amky nedaleko města Kadeš. Kadeš bylo strategické město v Sýrii a ohraničovalo hranici mezi dvěma velmocemi. Po krátkém panování faraona Aje (1327 – 1323 př. n. l.) získal trůn Haremheb (1323 – 1295 př. n. l.), ale egyptské říši se nepodařilo Kadeš dobýt zpět. To se podařilo až v prvním roce své vlády Sethimu I. (1294 – 1279 př. n. l.) Na první výpravu se vydal s 20 000 muži a dobyl některá města v jižní Palestině. Při druhé výpravě získal pod kontrolu město Kadeš a vládce Amurru se stal opět vazalem Egypta. Ale při dalším pokračování války tato území postupně znovu získali Chetité zpět. Nástupce Sethiho I., Ramesse II. (1279 – 1213 př. n. l.) přestěhoval hlavní město do Piramesse, které leželo ve východní části nilské delty, blízko syrských provincií. Nechal vyzbrojit armádu, vybavit ji válečnými vozy a vycvičit ji. Ve čtvrtém roce svého panování se vydal s vojenskou výpravou do Kanaánu s cílem připojit území Amurru zpět k Egyptu. Po tomto útoku vyslal chetitský král Muvatalliš vojsko. Tato vojska se setkala u města Kadeš. Žádná strana v této bitvě nedosáhla rozhodujícího vítězství a obě strany měly těžké ztráty. Egyptská sféra vlivu v Asii byla nyní omezena na Kanaán. Dokonce i toto území bylo na nějaký čas ohroženo a Ramesse II. byl nucen se pustit do série tažení v Kanaánu (v té době měl již být obýván Izraelity, což nebyl), aby upevnil své postavení předtím, než mohl znovu zaútočit. Poté Egypťané útočili proti Chetitům, ale kromě malých úspěchů nedosáhli významnějšího vítězství. V roce 1258 př. n. l. bylo uzavřeno spojenectví mezi těmito národy. Další útok proti Chetitům neúspěšně podniká faraón Merenptah (1213 – 1203 př. n. l.). Po návratu z válečné výpravy nechal Merenptah vztyčit stélu, kde je poprvé mimobiblická zmínka o Izraeli: „Izrael je zpustošen a nemá plody“. Izrael byl v té době roztroušené obyvatelstvo v Kanaánu žijící vedle městských států ovládaných jinými národy.

Závěr

Pokud někdo z Egypta odešel, tak to byla pouze malá skupinka lidí, kteří poté vytvořili s kmeny již obývajícími Kanaán a přišlými z horských oblastí obyvatelstvo nazývané Izrael. Skupinka přišlá z Egypta si sebou přinesla kult vzývající boha Jahva. Odchod z Egypta však nebyl proveden přes odpor a pronásledování faraónovo, ale pravděpodobně umožněn celkovou krizí Egyptské říše po vpádu mořských národů, pod kterým se zhroutila celá Chetitská říše a Egypt se ubránil jen s největším vypětím za cenu ztráty všech držav v Malé Asii. Další informace o dobovém pozadí z této doby uvedu ještě u připravovaného článku Dobytí Kanaánu.