Petr Mašek

V Bibli lze najít příběhy o králích Davidovi a Šalamounovi, kteří vládli sjednocenému Izraelskému (severnímu) a Judskému (jižnímu) království. Až teprve po smrti krále Šalamouna mělo dojít k rozpadu na dvě samostatná království. Král David je líčen jako nejlepší Izraelský král a král Šalamoun jako nejmoudřejší král a nejvýznamnější panovník té doby. Je líčen jako významný stavitel, v Bibli jsou zmínky o jeho spravedlivých rozsudcích a obrovském bohatství – pil ze zlatých pohárů, jeho lodě přivážely poklady z celého světa a měl harém s tisíci ženami. (viz 1. Královská 10. a 11. kapitola) Toto období je považováno za nejvýznamnější období Izraelského národa. Co všechno z toho lze dnes potvrdit archeologickými a písemnými nálezy?

Existence Davida a Šalamouna

Byli David a Šalamoun skutečnými osobami? Dnes se zdá, že ano. Dlouhou dobu však byli historici a archeologové rozděleni. Pro existenci Davida a Šalamouna dlouho nesvědčil ani jeden písemný pramen a to i přesto, že David a Šalamoun jsou líčeni jako mocní a bohatí panovníci. Dodnes neexistuje ani jeden písemný pramen z Egypta či Mezopotámie a ani jakýkoli jiný písemný pramen z té doby (konec 11. a první polovina 10. století př. n. l.). Existuje písemná zmínka, která hovoří ve prospěch existence Davida, byla objevena v severním Izraeli v létě roku 1993. Jedná se o část památníku damašského krále z 9. století př. n. l. (kolem roku 835 př. n. l.) z černého čediče, kde se píše o králi z domu Davidova. Podobný odkaz na Davidův dům, lze též nalézt na nápise moabského krále Méšy z 9. století př. n. l. Je tedy vidět, že David coby zakladatel dynastie judských králů v Jeruzalémě byl v oblasti znám.

Jeruzalém

Jeruzalém leží v horském sedle a byl osídlen již v 19. století př. n. l., což dosvědčují egyptské prameny. Archeologové opakovaně prováděli a stále provádějí ve starém městě terénní výzkumy. Vykopávky v této a dokonce ani v jiných částech Jeruzaléma však nepřinesly žádné důkazy o větším osídlení Jeruzaléma v Davidově a Šalamounově době. Nejenže chybí známky monumentální architektury, ale nenašly se dokonce ani keramické střepy, které se našly na jiných nalezištích té doby. Při vykopávkách se našly úchvatné nálezy z nejstaršího období Jeruzalémských dějin (první polovina 2. tisíciletí př. n. l.) a z pozdějších staletí po tomto období, z této doby se však nenašlo nic. Nejoptimističtější závěr, který z toho historici a archeologové učinili je ten, že Jeruzalém byl v 10. století př. n. l. spíše skromných rozměrů a nebyl větší než typická horská vesnice. To odpovídá i skromnému osídlení zbytku Judska, které sestávalo asi ze dvaceti malých vesnic a několika tisíc obyvatel, z nichž velká část byli kočovní pastevci.

Města krále Šalamouna

V Bibli se píše, že král Šalamoun přestavěl města Megido, Chasór a Gezer (1. Královská 9:15).

Megido leželo na strategickém místě na obchodní cestě mezi Egyptem a Mezopotámií a dále Anatolií (dnešní Turecko).

V Megidu byl prováděn výzkum ve 20. a 30. letech 20. století. Archeologové některé úchvatné nálezy na základě Bible připsali právě Šalamounovi. Stejně tomu bylo až do 80. let, kdy datace jednotlivých nálezů probíhala pod vlivem biblického vyprávění. Až do této doby bylo to, co je napsáno v Bibli o období Davida a Šalamouna považováno za historický fakt. Tento předpoklad se však v posledních letech zhroutil na základě nových objevů z celé oblasti Syropalestiny, což přispělo k novému zkoumání slohů a typů keramiky z Megida, Gezeru a Chasóru. Archeologové zjistili, že město Megido bylo hradbami obehnáno až teprve v 9. století za vlády Omríovců. Další město krále Šalamouna Chasór bylo v Šalamounově době opevněno pouze minimálně a město Gezer mělo opevněnu pouze citadelu.

Novou dataci později podpořily i závěry datovací metody pomocí C14 na základě jejího zpřesnění v posledních letech.

Archeologický průzkum Megida a dalších Šalamounových měst ukázal, že Bible úspěchy nenáviděných izraelských králů zamlčuje a jejich slavné činy připisuje Šalomounovi ze staršího období.

Judsko v době Davidově a Šalamounově

Období Davida a Šalamouna je datováno do 11. a 10. století př. n. l. Oba dva měli, jak uvádí Bible, vládnout přesně 40 let.

Judsko se nalézá v oblasti, která tvoří homogenní přírodní celek. Je typické kamenitým a těžko přístupným terénem s nevydatnými a těžko předvídatelnými srážkami. Na rozdíl od severního Izraelského království bylo vždy Judsko co se týče zemědělství méně významné a topograficky oddělené od okolních oblastí. V této době zde rostla kleč a les. Přírodní podmínky tak mnohem lépe vyhovovaly pastevectví než zemědělství. Nepřístupný terén tak bránil vzkvétání sadů a vinic.

Judsko bylo v této době velmi řídce osídleno. Počet vesnic a rozloha sice rostly avšak charakter vesnic zůstával zachován. Judsko bylo zcela izolované a značně nevýznamné. Nemělo žádná větší městská centra.

Shrnutí

O mocné říši Davida a Šalamouna se nám nezachovaly žádné písemné zmínky než ty, co jsou zapsány v Bibli, nejstarší písemné prameny jsou až z 9. století př. n. l. a píše se v nich pouze o domu krále Davida, což maximálně dokazuje, že král David skutečně existoval, ale neukazuje to nic o tom, že by král David vládl mocné říši či dokonce sjednotil Judsko a Izrael. Pokud by David a Šalomoun byli tak významnými panovníky, jak je líčí Bible, očekávali bychom jejich jména vytesaná na monumentech, či zmínky v diplomatické korespondenci oné doby, což bylo běžné. Nic z toho dosud nebylo objeveno.

Archeologické nálezy dokládají, že Judsko bylo v této době příliš chudá, zaostalá a řídce osídlená oblast. Dnes se považuje za prokázané, že Jeruzalém byl v té době pouhou větší vesnicí s několika málo tisíci obyvateli a maximálně malou pevností pro vládce. Nenašli se žádné Šalamounovi paláce, ani města obehnaná hradbami. Vše nasvědčuje maximálně tomu, že David a Šalomoun vládli nanejvýše malému kmenovému království na malém území. V tu dobu začalo postupně vznikat v okolí Samaří severní království. Judské a Izraelské království se tak vyvíjela samostatně. Nikdy nebyla sjednocena a tyto dvě oblasti se rozvíjely zcela samostatně. Judsko zůstalo slabé a izolované. Izraelské království během vlády Omríovců zesílilo a stalo se lokální velmocí, která mohla za krále Achaba stanout v čele protiasyrské koalice s největší jízdou, jak dosvědčují mimo jiné i asyrské prameny. Tato jízda byla po dobytí Izraelského království Asyřany začleněna do jejich armády jako samostatná jednotka, což svědčilo o tom, jak silnou byla. Asyřané totiž dobyté nepřátelské jednotky rozptylovali do své armády. Izraelská jízda však zůstala vcelku. Archeologické nálezy dokládají, že stáje, jež jsou přičítány králi Šalamouna spadají až do období vlády Omríovců.

Dnes se archeologové a historikové shodují na tom, že se jedná o dynastický mýtus, který nemá se skutečností nic společného.

Odchod Izraelitů z Egypta patří mezi významné okamžiky izraelského národa. První kapitoly knihy Exodus vypráví o tom, jak Mojžíš seslal na Egypt deset ran a vyvedl Izraelity (několik miliónů lidí) z Egypta do Sinajské pouště skrz Rudé moře, v němž utonula egyptská armáda i s faraonem.

Co o tom víme z historie? Mohlo k tomu dojít tak, jak líčí Bible?

Datace

Tradiční datování odchodu Izraelitů z Egypta vychází z veršů 1. Královské. Některé zdroje uvádějí pak jako rok vyjití z Egypta rok 1448 př. n. l., jiné pak 1446 př. n. l. Někteří bibličtí badatelé naopak sečetli délku života významných biblických postav a došli k roku 1519 př. n. l. Další datum pak uvádí encyklopedie Hlubší pochopení písma a to rok 1513 př. n. l. Všechna tato datování vychází z biblické knihy Exodus (2. Mojžíšova), v knize Exodus 1:11 je však zmínka, že Izraelité pracovali jako otroci na městech Pitom a Raamses. Město Pitom však bylo založena až za vlády faraóna Sethiho I. (1294 – 1279 př. n. l.) a stavěno převážně za vlády faraóna Ramesse II. (1279 – 1213 př. n. l.), který vládl úctyhodně dlouho. Ramesse II. založil město Raamses (Piramesse, zvané též tyrkysové město). Před vládou Ramesse II. tato města tedy neexistovala a dataci exodu je proto nutné posunout až do období vlády Ramesse II. či jeho nástupce Merenptaha (1213 – 1203 př. n. l.) nebo do ještě pozdějšího období.

Anachronismy

Při svém putování pouští byli Izraelci napadeni kanaánským králem Aradu (Numeri 21:1), podle archeologických nálezů však město Arad bylo osídleno zhruba v rozmezí let 3500 až 2200 př. n. l., pak zpustlo a znovu osídleno bylo až po roce 1150 př. n. l. V biblické knize Numeri (4. Mojžíšova) 21:23-25 se píše o bojích s emorejským králem Síchonem (Sihon) a obsazení města Chešbon. Chešbon však byl osídlen až od roku 1200 př. n. l. a to pouze jako malá vesnice. Prosperujícím městem se stal od 8. či 7. století př. n. l. Dále v biblické knize Numeri 21:29-31 se píše o obsazení emorejského města Dibon. Město však v letech 2000 až 1200 př. n. l. nebylo obýváno. Ani území Edonu, o němž píše biblická kniha Numeri 20:21, v té době neexistovalo, o němž jsem psal již v článku Období patriarchů.

Historie mlčí

Žádný archeologický nález nepotvrdil existenci většího počtu Izraelitů v Egyptě. Z Egypta uprchlo 600.000 mužů mimo starců a dětí. Uprchly i ženy. Celkově něco kolem 2 až 3 miliónů Izraelitů. Nikde v egyptských záznamech, ani v záznamech sousedních národů, o tomto nenalézáme žádnou zmínku. Dnes již máme mnoho informací o obraně východní egyptské hranice. Egypt v té době byl světovou velmocí s velmi propracovanou obranou, spoustou obraných pevností na hranici a mnoha pouštními stanovišti, kolem kterých musel Izrael putovat. Takto obrovský průlom by nebyl bez povšimnutí. Nejen že chybí archeologické nálezy potvrzující osídlení Egypta početnou Izraelskou skupinou (byly nalezeny pouze nálezy svědčící maximálně o stovkách protoizraelců), ale chybí též archeologické nálezy svědčící o masivním odchodu lidí z Egypta. Chybí též archeologické důkazy svědčící o přesunu několika miliónů lidí po dobu 40 let po Sinajské poušti. Archeologové dnes dokáží zmapovat pohyb po Sinajské poušti podstatně menších skupin, po putujících Izraelitech se však nenašla ani stopa.

Dobové pozadí

Mladší doba egyptská (1560 – 1080 př. n. l.) se vyznačuje především novou egyptskou iniciativou vytvořit si novou vyspělou a vojensky zpevněnou zemi. Nejprve v čele stojí Ahmós I., který vyhání z Egypta Hyksóse a svá území rozšiřuje do Núbie a Sýrie. Bojuje i v Palestině a střetává se se státem Churritů Mitanni. Největšího rozmachu v celé své dlouhé historii dosahuje Egypt za Thutmose III. (1490 – 1438 př. n. l.), který je označován veliký. Thutmose III. měl nejen vynikající armádu, ale současně moc upevňoval také významnými diplomatickými jednáními a chytrou sňatkovou politikou. Tehdy začal Egypt sílit i ekonomicky, a to nejev v zemědělství, ale přišel s prvními výrobními programy v oblasti metalurgie. Za vlády Thutmose III. dosáhl Egypt takového územního rozmachu, jaký už žádný z jeho následovníků nedokázal zopakovat. Egyptská říše sahala od 4. nilského kataraktu až k Eufratu v Malé Asii. Thutmose III. musel podniknout celkem 17 vojenských tažení, než se mu podařilo v oblasti Předního východu nastolit pořádek (tedy v době, kdy podle biblické knihy Jozue mělo docházet k dobývání země Kanaán). Nejprve se zmocnil Sýrie a Palestiny a po tři roky tam reorganizoval státní správu. Poté zaměřil své úsilí na několik foinických přístavů, aby získal bezpečnou námořní základnu a vyhnul se tak dlouhé cestě po souši, která by z velké části vedla i pouští. Po tomto zajištění zahájil osmým tažením ofenzívu proti mitannskému království. Přešel Sýrii, dostal se k Eufratu a nakonec porazil nepřítele v bitvě u Megidda (na území dnešního Izraele). Toto vítězství bylo tak přesvědčivé, že ostatní nepřátelé (Chetité, Babyloňané a Asyřané) se Egyptu podrobili raději dobrovolně. V době vlády Amenhotepa III. (1390 – 1352 př.n.l.) byl Egypt na vrcholu své moci a udržel si svá území získaná za Thutmose III. Za vlády Amenhotep IV (1352 – 1336 př. n. l.) začal Egypt postupně ztrácet získaná území v severní Sýrii. Faraon Tutanchamon (1336 – 1327 př. n. l.) se pokusil zajistit si v Sýrii autoritu, ale jeho velitel Haremheb nebyl příliš úspěšný. V roce Tutanchamonovy smrti bylo egyptské vojsko poraženo Chetity u Amky nedaleko města Kadeš. Kadeš bylo strategické město v Sýrii a ohraničovalo hranici mezi dvěma velmocemi. Po krátkém panování faraona Aje (1327 – 1323 př. n. l.) získal trůn Haremheb (1323 – 1295 př. n. l.), ale egyptské říši se nepodařilo Kadeš dobýt zpět. To se podařilo až v prvním roce své vlády Sethimu I. (1294 – 1279 př. n. l.) Na první výpravu se vydal s 20 000 muži a dobyl některá města v jižní Palestině. Při druhé výpravě získal pod kontrolu město Kadeš a vládce Amurru se stal opět vazalem Egypta. Ale při dalším pokračování války tato území postupně znovu získali Chetité zpět. Nástupce Sethiho I., Ramesse II. (1279 – 1213 př. n. l.) přestěhoval hlavní město do Piramesse, které leželo ve východní části nilské delty, blízko syrských provincií. Nechal vyzbrojit armádu, vybavit ji válečnými vozy a vycvičit ji. Ve čtvrtém roce svého panování se vydal s vojenskou výpravou do Kanaánu s cílem připojit území Amurru zpět k Egyptu. Po tomto útoku vyslal chetitský král Muvatalliš vojsko. Tato vojska se setkala u města Kadeš. Žádná strana v této bitvě nedosáhla rozhodujícího vítězství a obě strany měly těžké ztráty. Egyptská sféra vlivu v Asii byla nyní omezena na Kanaán. Dokonce i toto území bylo na nějaký čas ohroženo a Ramesse II. byl nucen se pustit do série tažení v Kanaánu (v té době měl již být obýván Izraelity, což nebyl), aby upevnil své postavení předtím, než mohl znovu zaútočit. Poté Egypťané útočili proti Chetitům, ale kromě malých úspěchů nedosáhli významnějšího vítězství. V roce 1258 př. n. l. bylo uzavřeno spojenectví mezi těmito národy. Další útok proti Chetitům neúspěšně podniká faraón Merenptah (1213 – 1203 př. n. l.). Po návratu z válečné výpravy nechal Merenptah vztyčit stélu, kde je poprvé mimobiblická zmínka o Izraeli: „Izrael je zpustošen a nemá plody“. Izrael byl v té době roztroušené obyvatelstvo v Kanaánu žijící vedle městských států ovládaných jinými národy.

Závěr

Pokud někdo z Egypta odešel, tak to byla pouze malá skupinka lidí, kteří poté vytvořili s kmeny již obývajícími Kanaán a přišlými z horských oblastí obyvatelstvo nazývané Izrael. Skupinka přišlá z Egypta si sebou přinesla kult vzývající boha Jahva. Odchod z Egypta však nebyl proveden přes odpor a pronásledování faraónovo, ale pravděpodobně umožněn celkovou krizí Egyptské říše po vpádu mořských národů, pod kterým se zhroutila celá Chetitská říše a Egypt se ubránil jen s největším vypětím za cenu ztráty všech držav v Malé Asii. Další informace o dobovém pozadí z této doby uvedu ještě u připravovaného článku Dobytí Kanaánu.