Petr Mašek

V těchto dnech se hraje mistrovství světa v hokeji v Minsku. Mnoho lidí kolem mě to sleduje, jen mě to zcela míjí. A nebýt toho, že se o tom v práci mluví, tak by mě to minulo zcela bez povšimnutí. Několik lidí se mě již ptalo, jak to, že mě to nezajímá. To mě snad nebaví sport? Já vždy odpovídám stejně: Mě sport baví dělat aktivně, ne na něj koukat. A už vůbec ne na sport, který sám nedělám.

Aktivně, ne pasivně

Od mala mě baví pohyb, už jako malé dítě jsem chodil do Sokola, abych se vyřádil. Byl jsem hyperaktivní dítě. Pohyb mě baví stále. Jezdím rád na kole, ale ne jen na takové malé projížďky, ale ujet několik desítek kilometrů a ne po silnicích. A nerad jezdím pomalu a kopce vždy vyšlapu, i kdyby to mělo být rychlejší vést. Občas si rád zahraji s přáteli i fotbal či jiný kolektivní sport.

Zkrátka a dobře, mám problém někde delší čas sedět a být v klidu.

Jak jsem se dostal ke kuželkám

Poté, co jsem se přestěhoval, jsem přestal chodit do posilovny a výpadek pohybu jsem potřeboval kompenzovat. A tak jsem několikrát zavolat strejdovi, který kuželky hraje závodně, zda bych si s ním mohl jít někdy zatrénovat. Jednou, když jsem mu volal, zda jde znovu trénovat, se mě zeptal, zda bych to chtěl hrát závodně, že v jednom družstvu mají nedostatek hráčů a někdo by se jim hodil. Bál jsem se, byl jsem jen párkrát si zaházet, samozřejmě jsem to příliš neuměl. Ale ukecal mě.

Měl jsem celé léto na trénování, naneštěstí jsem začal dělat pracovně na projektu, který se dostal do časových problémů, a já na trénink neměl vůbec čas. Čím více se blížil začátek sezóny, tak jsem byl nervóznější. Až teprve těsně před sezónou jsem se dostal na trénink a seznámil se prvně se členy mého družstva. Na prvním zápase jsem pak poznal zbytek. Všichni starší o mnoho let než já, jen jeden kluk stejně starý jako já.

Jak jsem začal hrát závodně

Hned první zápas, na který jsem dorazil, jsem hrál. Naštěstí jsme hráli na domácím kuželníku, přesto jsem byl nervózní. Kupodivu zápas nedopadl napoprvé úplně nejhůře.

Druhý zápas jsme však hráli venku. Nikdy jsem na jiném kuželníku nehrál. Byl to kuželník se čtyřmi drahami. Hráli tam čtyři družstva zároveň a bylo tam mnohem více lidí. Navíc jsem nebyl jediný nováček v družstvu a oběma se nám příliš nedařilo. Od nováčků se to ani nedalo čekat. Přesto družstvo, co hrálo proti nám, to nedokázalo překousnout a smálo se nám, což od nich nebylo fér. Ano, byli dobří a nechtělo se jim hrát proti slabým hráčům, ale nějak se začít musí. I když je pravdou, že jsme správně měli začínat jako nováčci ve čtyřce a ne ve dvojce.

Během sezóny se příliš trénovat nedalo a výsledky se příliš neměnily, přesto jsem se nevzdával. Prý trvá docela dlouho, než se hráč zahraje, já doufám, že toto léto se dokážu rychle zlepšit. Mám v plánu hodně trénovat.

Kuželky máme prostě v rodu

Děda, když jako mladý přišel za prací do Prahy, potřeboval pohyb, stejně jako ho potřebuji já. Dělal závodně atletiku a hrával fotbal. V Praze si to potřeboval kompenzovat. Někdo v práci mu řekl o kuželkách a tak se to rozhodl zkusit a zůstal u toho téměř půlstoletí. I teď se občas rád přijde podívat, a to i na mě.

Když se i babička přistěhovala do Prahy, krátce hrála kuželky i ona, nebo se jen chodila na dědu dívat.

S takovýmito rodiči ani nešlo se vyhnout kuželkám, a tak je nejprve začala hrát mamka a následně i strejda, tedy její mladší bratr, jenž je hraje dodnes, již více jak třicet let. Mamka to hrála více jak deset let, byla přebornicí Prahy a skončila druhá a také třetí na mistrovství Československa.

Když se mamka seznámila s taťkou a ten se dověděl, že hraje kuželky, nejprve se smál a tvrdil, že to není sport, že kuželky jsou lehké. A tak ho mamka vytáhla, aby si to zkusil. Samozřejmě, že mu to napoprvé vůbec nešlo. Babička tvrdí, že ho to vzalo, a když se s mamkou vrátili domů, zalezl si do pokoje, jak se prý styděl, taťka tvrdí, že si to nepamatuje, že to není pravda. Jak to skutečně bylo, se asi nikdy nedovím. Každopádně to neznamenalo, že by taťka na kuželky zanevřel, ba naopak. A tak taťka hrál kuželky více jak deset let, a to i v době, kdy mamka už nehrála, než toho z pracovních důvodů musel nechat.

Já je začal hrát před necelýma dvěma roky a taťka se k tomu opět vrátil půl roku poté, co jsem začal hrát. A mamka se na nás již také byla podívat.

A proč zrovna kuželky?

To vše samozřejmě hodně napomohlo tomu, že jsem začal hrát kuželky. Chodit si však jen zaházet, to není ono. To dlouho nevydrží a přestane to bavit. Ten správný rozměr to dostává až teprve, když o něco jde. Tedy zápasy, vyhrát nad soupeřem, pomoci vyhrát družstvu nad družstvem soupeře, udržet se ve skupině či z ní postoupit. A úplně nejlepší je, když je zápas nerozhodně a rozhoduje poslední dvojice, zde více než technika pak rozhoduje psychika. Proto jako poslední musí jít dobrý hráč, který je psychicky odolný.

Kuželky také trénují soustředěnost. Bez soustředění se na každý hod, nelze zahrát výborně. Hlavně u nováčků je soustředěnost nezbytná a nejvíce rozhoduje o jejich výkonu. A zkuste se soustředit na každý jednotlivý hod ze sta hodů po dobu čtyřiceti minut. U netrénovaného člověka to způsobuje psychické vypětí. Hráč se musí soustředit na techniku, kroky, jak drží kouli, jak ji pokládá, jestli natahuje ruku, jestli s ní nekvedlá a jestli nekroutí tělem. Hlavně pro nováčka si to ohlídat není snadné.

Tím vším jsou kuželky zajímavé. Proto se uchytil všude bowling, kuželky jsou těžší a náročnější, o to však zajímavější.

No dobře, ale proč ne třeba ten hokej? Nebo fotbal? Mám rád, když jsem v tom sám za sebe, což u kuželek jsem. Je jen a jen na mně, jak zahraji svých sto hodů, jaký předvedu výkon. Družstvo mi v tomto nepomůže. I když hraji v družstvu, mohu hrát zápasy jednotlivců. V družstvu je to však zajímavější. Nejen, že mě ostatní podpoří a já podpořím zas ostatní, ale jsem i já odpovědný za výsledek družstva a nikomu se nechce to svému družstvu zkazit, proto je tam větší snaha podat dobrý výsledek.

Když pak vidíte někoho, kdo to opravdu umí, kdo během sezóny přepsal rekord několika kuželníků. Kdo zahrál číslo, které je pro vás z říše snů, potom tak chcete také umět hrát a motivuje vás to na sobě pracovat. Mám kamaráda, který říká, že když už se člověk do něčeho pustí, měl by se snažit dostat na vrchol. Být nejlepší. Mluvil o jiném sportu, ale platí to ve všem.

A hlavně, to co děláte, vás musí bavit a naplňovat, a mě to baví a naplňuje, jinak bych to nedělal. Já jsem ve své podstatě velmi líný člověk, ale když mě něco baví, tak to dělám rád. Jinak si neumím představit, že bych několikrát týdně jel přes Prahu si zaházet a přihlásil se na léto do kuželkářské školy v Jihlavě.

Baví mě to a rád s někým soupeřím.

Opravdu sport nikdy nesleduji?

Výjimečně ano. Když jsem na základní škole hrával košíkovou, sledoval jsem jednou zápas v televizi, abych viděl, jak to hrají profesionálové. Ale bylo to jen jednou.

Co jsem však sledoval, bylo mistrovství ČR v kuželkách. Naneštěstí toto není sport, o nějž by byl v ČR příliš velký zájem, a tak se téměř v televizi neobjevuje. Což je škoda, neboť je to sport zajímavý a Česká republika dříve patřila v kuželkách ke světovým velmocem a stále zde máme světové hráče.

Já však kuželky sleduji hlavně z důvodu, že koukám, jak to hrají profesionální hráči, na jejich techniku, abych přišel na to, co dělám špatně já. Dokonce jsem si videa i zpomaloval či zastavoval, abych přesně zmapoval jejich pohyb. Nehrát kuželky závodně, nevěřím, že bych je sledoval. Bylo by to stejné jako s jakýmkoli jiným sportem. Rád si ho zahraji, ale nesleduji.

Shrnutí

Kuželky jsou velmi zajímavý sport. Kdo si je nezkusil, asi tomu věřit nebude. Mě na nich baví mimo jiné i to, že nejsou zrovna lehké, a že jsou fyzicky a psychicky náročné.

O kuželkách jsem měl i proslov, kde jsem rozebral i jejich historii a rozdíl oproti bowlingu.

Můj první proslov v Toastmasters pod názvem „Kdo jsem“ jsem přednesl 15.11.2012. Zde je jeho obsah:

Nedávno jsem se zúčastnil psychologické hry s názvem „Kdo jsem?“. Stál jsem uprostřed čtverce, kdy v každém rohu stál člověk. Ještě předtím, než hra začala, jsem si napsal na papír dvacet rolí, které ve svém životě hraji: syn, bratr, řidič, programátor a další. Během hry, kdy jsem stál uprostřed čtverce, mi byly postupně role přednášeny větou jako: „Jsi syn.“ nebo „Jsi bratr.“ A mou odpovědí bylo: „Ne, nejsem syn. Je to jen role, kterou hraji.“ Když se prošlo všech dvacet rolí, tak mi někdo na závěr položil otázku: „A kdo tedy vlastně jsi?“ Odpověď následovat nemusela, ani jsem v ten okamžik žádnou neznal. Měl jsem v hlavě v ten okamžik hrozný zmatek.

Pokusím se tady tedy odpovědět, které největší role ve svém životě hraji, a snad i přijít na to, kdo doopravdy jsem.

Role, kterou doslova žiji poslední dva měsíce, je role kuželkáře. V září jsem začal hrát kuželky závodně. Nejprve jsem měl strach, byl jsem nervózní, nechtělo se mi do toho. Vymlouval jsem se na to, že jsem ještě dost netrénoval. Abych se přiznal, tak jsem měsíce předtím žil jako workoholik a tréninky jsem nezvládal. Takže mé obavy byly oprávněné. Jenže strejda, který hraje kuželky víc jak čtvrt století, mě do toho uvrtal. Sehnal mi tým, kterému chyběli hráči. Byl jsem hozen do vody a nezbylo než začít plavat.

Po několika zápasech jsem tomu naprosto propadl a začal si vést tabulky se svými výsledky a s výsledky spoluhráčů a mých protihráčů. Já, který nikdy v televizi sport nesledovat, který nesledoval ani finále v hokeji. Já si začal vést tabulky.

Na každý zápas se teď neskutečně těším, byť vím, že zatím nepodávám dobré výkony, ale vidím, jak se postupně pomaloučku zlepšuji. I tréninky mě teď baví víc a už se nevymlouvám na to, že se mi nechce, naopak, i když jsem unaven, jdu si zatrénovat.

Kuželky, to je rodinná tradice. Začal s tím děda, pokračovala mamka se strejdou a jeden čas to hrál i taťka. Já jsem další generace, která přebírá štafetu. Kuželky se mi staly vášní. Ale teprve, až když začalo opravdu o něco jít. Soupeření mezi týmy, boj o pořadí, o vítězství nad soupeřem, cinkot zvonečků spoluhráči, když se mi daří, emoce, které doslova visí ve vzduchu, i případná zklamání, to vše mění koníček ve vášeň.

Další mou velkou rolí je mé povolání. Jsem programátor. Mnozí si hned představí zarostlého, neupraveného mladíka, který pořádně ani neví, co je denní světlo, neboť je stále zavřen za staženými žaluziemi… Ano, to jsem já. Tedy, když pracuji na něčem opravdu zajímavém. To pak nestíhám jíst a pomalu ani spát. Možná to je tím, že počítače mi byly vždy koníčkem, dalo by se říct i vášní.

Už jako malého kluka mě počítače zaujaly. Tenkrát jsem chodil s mamkou uklízet, protože mě neměl kdo hlídat. Byly tam velké sálové počítače a kolem se válela spousta děrovaných štítků. Fascinovalo mě to. S počítači jsem se opět krátce setkal na základce v šesté třídě a byl jsem fascinován, jak snadné je počítač přinutit dělat, co chci. S počítačem jsem se opět setkal až na střední. A rodiče mi pořídili počítač domů. Za 14 dní už sice nefungoval, ale podařilo se ho dát dohromady. Tím mé objevitelské nadšení neskončilo, ba naopak, pustil jsem se do něho z o to větší vervou. Začal jsem se učit doma programovat. A tak jsem se dostal ke své profesi, aniž bych ji kdy vystudoval.

Počítače mě nejspíš budou provázet celý život, jednou bych se však chtěl živit obchodováním na burze.

To byly dvě velké role, které mi zabírají dost času.

Další role, kterou bych rád hrál častěji, neboť je to mým koníčkem, snad i vášní, je cestování. Nemám rád dovolené, kdy se plácnu na několik dní u moře a smažím se ve vlastní šťávě celý den na pláži. Mám rád cestování, poznávání nových krajů, lidí a kultur. Nejvíce jsem si proto v poslední době užil dovolenou, kdy jsme si s kamarádem v Rusku půjčili auto a cestovali tam po městech a vesnicích a každý den spali někde jinde.

Kdo tedy vlastně jsem? Hráč kuželek, kterého to pohltilo? Programátor, jehož povolání je nejen povinností, ale i koníčkem? Cestovatel, který na to nemá tolik času, kolik by si přál?

Kdo tedy vlastně jsem?

A zde je záznam tohoto proslovu: