Petr Mašek

Nedávno mě v reklamním letáku Kauflandu mimo slevy na čokoládu Studentská pečeť zaujal i test s deseti otázkami na téma Domácí mazlíčci a vy. A vzhledem k tomu, že od 7. června se mnou bydlí můj psí kamarád Dasty, nedalo mi to a otázky jsem si prošel a pro sebe okomentoval. A když už si vedu blog, proč si to nechávat pro sebe a se svými názory se nepodělit. Zde jsou tedy mé myšlenkové pochody.

Oblečky v zimě

Dasty je dost chlupatý, má hustou a dlouhou srst, která ho hřeje. V posteli nikdy neleze pod peřinu kvůli teplu. Zkoušel jsem ho tam i dát, ale hned lezl ven. U rodičů se ani nevyhřívá u krbových kamen, jako to dělá rodičů jezevčík Charlie. Ten je pro změnu teplomil a v posteli hned zalézá pod peřinu. Má ale kratší srst a venku je mu více zima.

Dasty teď v neděli, kdy bylo mezi pěti a deseti stupni, ležel víc jak hodinu na zahradě na sluníčku. Charlie byl raději zalezlý doma pěkně v teloučku u krbových kamen. Když už šel ven, jen na chvíli. Odpolední hodinovou procházku si ale užili oba dva.

Ani Charlie však nikdy obleček neměl, pravdou je, že některým psům může přijít vhod. Hlavně těm zchoulostivělým. Pro Dastyho nepřichází v úvahu. I při teplotě kolem nuly mu je teplo. Pokud udeří velké mrazy, veterináři stejně dlouhé venčení nedoporučují, je to pak na rychlé vyčůrání a vykakání. Na tu chvilku je obleček zbytečný.

Já kvůli Dastymu ještě do minulého týdne v noci větral.

Kastrace

S kastrací zásadně nesouhlasím. V této otázce mám jasno. Přijde mi to jako něco nepřirozeného, proti přírodě. Fena či samice jiného zvířecího druhu se dá na dobu hárání ohlídat, pes, pokud je vycvičený, se dá odvolat, i od hárající feny.

Dastyho už jsem od hárající fenky odvolával a odvolat se, i přesto že je to velký erotoman, nechal.

Operace starého psa

Kdyby Dastymu bylo devět let, jak se píše v otázce, operaci za deset tisíc bych mu zaplatil, kdyby mu to mělo pomoci.

Že bych čekal, zda se mu udělá lépe, si nedovedu představit, stejně tak, že bych ho nechal utratit. Pokud by nebylo zbytí a měl by se již jen trápit, pak bych ho nechal s těžkým srdcem odejít, stejně jako bych si to přál v takovém případě i pro sebe. Jenže my lidi takovou možnost nemáme. Eutanázie není povolena. Eutanázie by však vydalo na samostatný článek.

V článku je ale odpověď postavena tak, že bych si musel půjčit, protože bych ty peníze neměl. Já se však nikdy nechci dostat do stavu, že bych neměl deset tisíc. Vždy si udržuji určitou rezervu na nenadálé výdaje. Proto bych si ty peníze půjčovat nemusel. A i kdyby přesto tato pro mě velmi nepravděpodobná situace nastala, peníze bych někde na to sehnal.

Jídlo

Pes by nikdy neměl jíst u stolu. Na klín u stolu si Dastyho beru, ale nedovoluji mu lézt na stůl, nebo z něj něco brát. Dasty má své místo v kuchyni, kde jím i já. Když ráno snídám, jí on se mnou, když večeřím, jí i on. Vždy dostane první. Jíme tedy společně. On ze své misky na podlaze, já ze svého talíře na stole. Když dojí, neloudí, ví, že to nesmí.

Granule

Ze tří odpovědí jsem si nevybral ani jednu.

Ekonomické a výhodné – Výhodné je to pro páníčky, neboť to psovi stačí nasypat, odpadá příprava. Pro psa mi to výhodné nepřijde. Pořád jí to samé, žádná pestrost ve stravě a chuti.

Krutým a neobvyklým trestem – Dastymu sem tam výjimečně granule dám. Chutnají mu, tak proč mu je odepírat. A na dojedení, pokud má ještě hlad, což se stává opravdu výjimečně, neboť je špatný jedlík a spíše nedojídá, než dojídá, jsou dobré.

V pořádku, pokud je doplněno konzervovaným krmením nebo zbytky od stolu – Jak jsem právě zmínil, granule jsou výjimečným doplňkem ke stravě. Zbytky od stolu mu nedávám, dávám mu buď konzervovanou stravu, nebo vařenou s přílohou – rýží, zeleninkou. Chci aby měl pestrou stravu a nejedl pořád to samé. Střídám mu to. Je s tím více práce, ale aspoň je to pro něj dobré. Taky každý chválí, jak má nádherně lesklou srst a každý se ptá, čím ho krmím.

Loudění

Pes, který loudí není rozhodně roztomilý, je nevychovaný a není to hezké. Dastymu občas něco dám, ale nesmí loudit. Rychle pochopil a už neloudí.

Zvířata v koupelně

Nechápu, proč by měla být zvířata zavřena v koupelně, když je majitel mimo byt. Pes má byt v době nepřítomnosti páníčka hlídat. Má tedy mít přístup ke vchodovým dveřím. I v noci by měl být pes buď s páníčkem v místnosti, nebo v místnosti mezi ním a vchodem. Pes hlídá byt a v prvé řadě páníčka.

Navíc já mám v koupelně pořádné vedro a zůstat tam zavřený celý den by Dasty nepřežil.

Artistické kousky

Opět jsem si nevybral ani jednu odpověď. Nemít jezevčíka, pravděpodobně vyberu to, že by to měla zvířata dělat jen, pokud se to líbí jim samotným. U jezevčíka je však potřeba být opatrný na jeho dlouhou páteř, nemůže proto dělat spoustu artistických kousků, ani kdyby chtěl.

Rozhodně by pes neměl být předmětem smíchu, pokud se mu to nelíbí, jak zní jedna z odpovědí, nebo to dělat jen pro finanční zisk, jak zní další odpověď. A určitě neplatí, že je to zábava pro tupá individua.

Trestání

Nejdřív by dle mého mělo přijít slovní napomenutí. „Fuj, tohle nesmíš.“ „Zlobíš.“ A vysvětlit proč. Zvířata jsou chápavá. Když nepomůže domluva, tak plácnutí, ale ne rukou. Třeba, jak uvádí jedna odpověď, novinami. Vybral jsem tedy rovnou ze dvou odpovědí. Trestat izolací je dle mého špatné a schození ze schodu snad nevybere nikdo.

Ulovení večeře

Ano, zvíře, které si uloví svou večeři, je zajímavé. Ovšem musí to být něco dobrého. Dasty ještě nic neulovil, Charlieho jsem viděl na poli, jak vyhrabal myš. Sníst jsem mu ji však nenechal. Stejně tak jeho táta Cedrik, ten rovnou vyhrabal celé myší hnízdo. Myši jen létali do vzduchu. Sníst je však nesměl.

Kdyby však ulovil zajíce, či zvěřinu, to bych si dal uvařené s ním.

Závěr

Někdy test odpověď, kterou bych si vybral nenabídl, každopádně byl zajímavý a já si aspoň utřídil myšlenky.

Na konci června a teď na začátku července jsem se několikrát dopravoval do práce a z práce ne po vlastní ose ale městskou hromadnou dopravou. První jízdu jsem tím sice nadšen nebyl, ale považoval jsem to za dobrý způsob dopravy. S dalšími jízdami jsem však objevil několik nevýhod a začal uvažovat, který způsob dopravy je lepší. Zda je výhodnější jet autem nebo raději volit hromadnou dopravu.

Metro

Už po několika prvních jízdách metrem mně začal vadit průvan, který mě provázel při vstupu do metra. Na eskalátorech a na nástupišti, který s přijíždějícím vlakem zesiloval. Z vedra vlézám do průvanu a z něj pak opět vylézám do vedra. Od té doby pšíkám. Mám chladovou alergii, která se projevuje právě pšíkáním při prudkých změnách teplot. Táhne to po krku a mám teď zatuhlý krk. A za toto nepohodlí ještě platím 24 korun za čtvrt hodiny jízdy.

Pohodlí v autě

Auto mi vždy stojí před barákem. Doma nemám večer, když se vracím z práce nebo odjinud, problém zaparkovat. Takže ráno nasednu před barákem rovnou do auta. Nemusím nikam pospíchat, nemusím hlídat jízdní řád a řešit, zda tam stíhám být včas, nebo si tam pár minut počkám na další spoj. Navíc v tomto horku. A nemusím řešit nepohodlné přestupy, dojedu přesně tam, kam potřebuji.

V autě si zapnu klimatizaci a za chvíli je mi příjemně. Žádný průvan, žádné vedro a hlavně žádní páchnoucí lidé. V městské hromadné dopravě je příšerný odér, obzvláště, když přistoupí někdo, kdo příliš na hygienu nedbá, nebo když je spolucestující bezdomovec nebo ožrala.

V zimě si v autě zvolím takovou teplotu, aby mi nebylo horko. Nechápu, proč vozy městské hromadné dopravy jsou tak přetopeny. V bundě se tam člověk za chvíli vaří. V dešti je pak hromadný dopravní prostředek zapařen.

Hudbu si mohu v autě poslouchat jakou chci a jak hlasitě chci, nemusím si do uší cpát nepohodlná sluchátka, abych nerušil ostatní cestující.

A co víc, v autě si vždy sednu, což se o hromadné dopravě říci nedá. Úplně nejhorší je, když řidič prudce zabrzdí, všichni stojící cestující se snaží udržet, někteří méně stabilní padají a sedící, neboť nemají bezpečnostní pás, jsou v pohybu také. A všichni se snaží udržet svá zavazadla. Jednu jízdu, a to jsem jich moc nejel, jsem si nesedl, byť jedno místo několik stanic volné bylo, ale bylo vedle páchnoucího podivného mladíka, vedle něhož si nikdo nechtěl sednou, ani já. Několik jízd jsem prostál s taškou s počítačem v ruce v přeplněném vagónu.

A nejhorší na tom všem je to ustavičné hlídání si tašky, v níž mám počítač, peněženky, mobilu, klíčů a krokoměru. V autě se o to starat nemusím.

Nevýhody auta

V autě si nemohu číst, což v městské hromadné dopravě můžu dělat. Tedy pokud si sednu, ve stoje se totiž velmi blbě čte, navíc když se musím jednou rukou držet a druhou rukou držet tašku s počítačem. V autě si tak maximálně mohu přečíst tweety na světlech, což také dělám. Navíc v metru si je nepřečtu, protože mezi stanicemi není signál.

Mnoho lidí si však v metru nečte a jen tupě zírají. Několik jedinců však sebou vozí čtečky a čtou si knihy, což je zajímavý způsob, jak strávit čas jízdou. To já v autě nemohu. Mohu však místo toho poslouchat audio knihy nebo nahrané podcasty.

V autě musím dávat pozor a v případě dopravního kolapsu nebo nehody nemohu auto zanechat svému osudu a pokračovat jinak. V autě jsem však při bouračce lépe chráněn. V těch malých rychlostech jde jen o ťukance, pokud k něčemu dojde. Pás mě vždy zadrží v pohybu.

S autem musím řešit parkování, s nímž naštěstí doma problém nemám. Navíc jsem na auto vázaný, ale zas mi poskytuje větší volnost pohybu.

Čas

Časově mi to vyjde nyní do práce stejně jako městskou hromadnou dopravou, nemusím se však v tomhle horku pohybovat tolik času po chodníku. Parkuji vždy blíže, než jsou stanice.

Když jsem předtím dělal na Chodově, bylo to autem rychlejší o čtvrt hodiny, denně jsem tedy ušetřil půl hodiny a měsíčně přibližně jedenáct hodin. Za několik měsíců, co jsem tam dělal, už to bylo několik dní.

Samozřejmě to souvisí s místem kde bydlím a dělám, také by to mohlo vycházet pro auto nevýhodně, ale nyní mi to tak nevychází.

Navíc po práci často ještě jezdím na angličtinu či kuželky či někam jinam a pak je pro mě auto rychlejší na přesun a i flexibilnější.

Cena

Pokud vezmu v úvahu cenu 24 korun za jízdenku, autem to vyjde přibližně nastejno. Ovšem proti kupónu auto vychází samozřejmě dražší, ale to už je prostě daň za pohodlí.

Závěr

Vzhledem k tomu, že jsem pohodlný člověk, nemám rád horka a přeplněné dopravní prostředky, volím pohodlí auta.

Dneska ráno, když mi zazvonil budík, jsem myslel, že budu vraždit. První, co mě napadlo, bylo to, že toho člověka, který vymyslel časový posun o hodinu, pověsím za koule do průvanu. Hned mě také napadlo, že ten člověk již jistě nežije a nejspíš nesešel přirozenou smrtí. Poté, aby to nebylo málo, jsem zjistil, že jsem nevstal o hodinu dříve, ale o celé dvě hodiny. Nějak jsem se v tom cestování časem zamotal.

Kdo to byl

Jal jsem se proto zjišťovat, komu že to děkujeme za tento idiotský nápad. Dopátrat toho netvora se mi však nepodařilo.

Benjamin Franklin napsal roku 1784 do časopisu Journal of Paris, že by lidé měli vstávat a chodit spát dříve, aby lépe využili čas. Možná to bylo i tím, že Francouzi jsou známi tím, že rádi ráno vyspávají. Nemyslel to ale tak, že by se to zavedlo zákonem, jako se tomu děje dnes, ale aby to lidi dělali sami od sebe.

Londýnský stavitel William Willett roku 1907 ve své eseji The Waste of Daylight poprvé vážně navrhl zavedení letního času, podařilo se mu však přesvědčit pouze jednoho britského poslance, návrh tak vzal za své.

Koho tedy pověsit za koule do průvanu? Jediné jméno, které se mi podařilo dopátrat je William Willett, jenže tomu se návrh prosadit nepodařilo. I když kdoví, jestli si z něj v 1. světové válce představitelé států, kde letní čas zavedli, třeba přeci jen příklad nevzali.

Až teprve roku 1916 byl totiž poprvé zaveden letní čas v řadě evropských států, mimo jiné i v Rakousko-Uhersku, jehož součástí jsme v té době byli. Po 1. světové válce však byl zrušen a u nás znovu zaveden Němci za 2. světové války. Od začátku padesátých let jsme měli klid, než v roce 1979 začalo každoroční měnění času na letní čas, který platil a platí od poslední neděle v březnu, a zpět na standardní čas, někdy mylně nazývaný zimní čas, na nějž se přecházelo poslední neděli v září a od roku 1996 se přechází již dle Evropské unie poslední neděli v říjnu.

Příklad pro nás

Přechod na letní čas a zpět byl donedávna používán ve většině částí světa. Výjimkou byla rovníková Afrika a pár dalších států kolem rovníku. V poslední době však mnoho států zrušilo měnění času a zůstalo pouze u jednoho. Rusko posunulo naposledy čas 27. března 2011 o hodinu dopředu a už u něj zůstalo. Rusko tedy nezůstalo na standardním čase, ale na letním, tedy na tom, kdy je déle vidět. Stejný krok učinilo například Bělorusko a rok později Arménie. V roce 2011 se také přestal měnit čas v Číně. Čas se již nemění ani v Indii, velké části Jižní Ameriky a velké části Austrálie.

Čas se tak mění v Evropské unii a státech, jež do ní chtějí vstoupit, severní Americe a několika málo dalších státech. Následujme příklad států, kde již platí pouze jeden čas! Osobně se přikláním k tomu zůstat již na letním čase, kdy je déle vidět.

Proč?

Důvodem k zavedení letního času byla snaha o úsporu elektrické energie, kvůli tomu, že večer je déle vidět. Mluvčí energetické společnosti ČEZ Ladislav Kříž však v minulých letech opakovaně řekl, že úspora elektrické energie je zanedbatelná a nečiní ani půl procenta.

Změna času naopak přináší řadu nevýhod, jako je rozhození biorytmů obyvatel státu, kde k ní dochází. Trvá prý kolem týdne, než se lidský organizmus opět srovná. Bezprostředně po změně času také dochází více k nehodám a úrazům. A nastávají i problémy ve veřejné dopravě. Přechod z letního času zpět také způsobuje absurdní situace, kdy určitá událost může vypadat, jako by skončila dříve než začala.

Andrej Panin z fakulty geografie Moskevské státní univerzity se vyjádřil na webu Ruské geografické společnosti: „Víc výhod přináší hodina světla večer než hodina světla ráno. Proto je pro dnešní, zejména městskou společnost výhodnější, aby byly hodinky o ony dvě hodiny napřed proti slunečním (standardnímu) času. Za světla se dá lépe pracovat i trávit volný čas a přes den se také více jezdí autem, z hlediska bezpečnosti je lepší jezdit za světla.“

Závěr

Byla doba, naneštěstí příliš dlouhá, kdy jsme vše přebírali ze Sovětského svazu. Přebírali jsme mnoho špatného a to nejhorší, co jsme mohli přebrat, byl komunismus. Teď, když bychom z Ruska mohli přebrat konečně něco dobrého, tak jsme součástí Evropské unie a sami si to opět nemůžeme odhlasovat, ale musíme v tomto být zajedno pro změnu s Bruselem. A jak řekla moje ruštinářka Ruska, tak zatímco v Rusku Putin řekl, že zůstávají na letním čase a již na něm zůstali, u nás bude trvat roky, než návrh o zrušení měnění času projde všemi rozhodovacími úrovněmi Evropské unie. Nevěřím tedy, že bychom se u nás v brzké době dočkali, že budeme po celý rok na jednom čase. Za rok tedy s největší pravděpodobností budu nadávat zas.

Mnoho se teď mluvilo o Ukrajině a o připojení Krymu k Rusku. V Čechách je mnoho nesouhlasných názorů, čemuž se ani nelze divit, vzhledem ke zkušenostem z minulosti se Sovětským svazem. Moje babička dodnes nemůže Němcům zapomenout první i druhou světovou válkou a dodnes je nemá ráda a nevěří jim. U mých rodičů je tomu již jinak a já na Němce už koukám úplně jinýma očima. Generace mých rodičů zase nenávidí Rusy. Za komunismus a rok 1968. Jenže dnešní Rusové jsou jiní, stejně jako jsou jiní dnešní Němci.

Vzhledem k debatám, co jsem na toto téma vedl, jsem se rozhodl sepsat svůj komentář k této situaci a vyjádřit tak svůj názor na věc.

Referendum

Výsledky na Krymu možná někoho překvapily, daly se však očekávat. Vzhledem k tomu, že na Krymu žije ruská většina (nikoli menšina) a Tataři se rozhodli referendum bojkotovat tím, že se ho nezúčastnili, byť ne všichni, a zbytek obyvatel víceméně sympatizuje s Ruskem. Většina obyvatel se navíc za Rusy považuje a dokonce mnozí mají již delší čas i ruské občanství.

Neoficiální referendum začalo i ve stejný den, kdy bylo referendum na Krymu, v Benátsku. To trvalo až do pátku. I přesto, že šlo o neoficiální referendum, zúčastnily se ho tři čtvrtiny oprávněných voličů Benátska  a 89% z nich hlasovalo pro odtržení od Itálie a vytvoření samostatného státu. To by v Itálii nikdo nečekal a výsledek byl naprosto překvapující. A na základě toho chtějí podnikat další kroky pro odtržení.

I z tohoto důvodu ani nevidím nic překvapujícího na výsledku referenda na Krymu.

K referendu o odtržení má dojít na podzim i ve Skotsku ve Velké Británii, která tomu nikterak není nakloněna, poněvadž problémy se severním Irskem přetrvávají. V tu dobu má probíhat i referendum o odtržení v Katalánsku  ve Španělsku, kde jsou šance pro odtržení mnohem vyšší.

Stejně tak jsou snahy i ve Vlámsku v Belgii pro vytvoření samostatného státu, které sahají až k počátkům vzniku Belgie. Pokud by k tomu došlo, frankofonní Valonsko by se snažilo stát součástí Francie. Stejně tak jako nevydržel společný stát Čechů a Slováků a došlo k rozpadu na dvě republiky. A to samé i v bývalé Jugoslávii.

Historie

Krym se stal součástí Ruska za carevny Kateřiny Veliké  roku 1783. Předtím Krym ovládal Krymský chanát, kdy Tataři v období od 15. do 18. století odvlekli do otroctví až tři milióny lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků. Téhož roku, kdy se stal Krym ruskou součástí, došlo k založení města Sevastopol a byl zde vytvořen vojenský přístav.

Dále byla v letech 1853 až 1856 na poloostrově vedena Krymská válka  mezi Ruskem a koalicí, kterou tvořily Spojené království, Francie, Osmanská říše a Království Sardinie. Rusové si Krym udrželi.

V průběhu ruské občanské války, která proběhla v letech 1918 až 1925, byl Krym střediskem protibolševických sil (stále však byl ruský), než byl v roce 1920 dobyt Rudou armádou. A 18. října 1921 byl připojen k Ruské sovětské federativní socialistické republice.

Kniha Ostrov Krym, kterou roku 1979 napsal ruský autor Vasilij Aksjonov, a která byla v SSSR zakázána cenzurou, je z žánru alternativní historie. V knize nedošlo k dobytí Krymu Rudou armádou a z Krymu se stal samostatný stát a SSSR spíše připomínal moderní Rusko než komunistické SSSR. Vlivný krymský politik snil o připojení Krymu k historické vlasti a na základě domluvy zahájila sovětská armáda akci na připojení Krymu k Rusku. Na Krymu propukla krvavá válka – to se naštěstí v našem světě nestalo a k připojení došlo referendem a bez prolití krve.

19. února 1954 byl z iniciativy Chruščova, který se narodil v Kalinovce u ukrajinských hranic, Krym vyňat z Ruské SFSR a administrativně přičleněn k Ukrajinské SSR. To se stalo u příležitosti třístého výročí příklonu Ukrajiny k Ruské říši. I nadále však byl Krym pod vládou Moskvy a pro běžné lidi se prakticky nic nezměnilo.

Díky tomu však vyvstaly problémy v roce 1991 po rozpadu SSSR, kdy Krym zůstal součástí Ukrajiny, i přesto, že většina obyvatel si přála stát se opět součástí Ruska. Ukrajina Krymu na základě toho a referenda 12. února 1991 přiznala vysokou míru autonomie, díky čemuž si Krym zachoval část suverenity. Toto se stalo součástí ukrajinské ústavy z roku 1992. I přesto na Krymu i nadále přetrvávaly separatistické tendence. S každou další ukrajinskou ústavou byla autonomie Krymu snižována a rostlo napětí a separatistické tendence sílily. To a to, že nyní Ukrajina chtěla ruštinu na Ukrajině omezit, nakonec vedlo k tomu, že Krym vyhlásil referendum, v němž lidé měli hlasovat mezi tím, zda se chtějí stát součástí Ruska, nebo zda chtějí být i nadále součástí Ukrajiny, ale za původních podmínek z první ukrajinské ústavy, která přiznávala Krymu velká autonomní práva.

Nyní je již rozhodnuto a Krym je součástí Ruska, Ukrajina vyklízí pozice a smiřuje se s tím, ostatní mohou protestovat, ale to je asi jediné, co s tím nadělají.

Srovnání se Sudety

Mnoho lidí situaci na Krymu srovnávalo se Sudety v Čechách. Toto srovnání však silně kulhá, neboť Sudety vždy byly součástí českého území a nikdy německého. Naopak Krym byl dlouhá desetiletí součástí Ruska a pod Ukrajinu byl pouze přičleněn v rámci SSSR. Separatismus byl na Krymu od samého počátku vzniku samostatné Ukrajiny.

Stejně tak Krym nelze srovnávat ani s Kosovem. Kosovo bylo po dlouhá staletí součástí Srbska, stejně tak jako Sudety součástí Čech. Na území Kosova postupně přicházeli Albánci, stejně jako do Sudet přicházeli Němci. Srbové se s odtržením Kosova nesmířili dodnes, stejně jako my Češi se nesmířili s odtržením Sudet. My Češi nakonec vyřešili otázku Sudet vysídlením Němců, Srbové o Kosovo přišli.

Ve světě se měří dvojím metrem. Kosovo, které mělo mnohem menší právo na samostatnost, se stalo samostatné za podpory mnoha států, kdežto Krym na zvolenou cestu právo nemá? V Kosovu je druhá největší vojenská základna USA v Evropě, navíc ji mají na neomezeně dlouhou dobu a bezplatně. Naopak Krym je základnou ruské černomořské flotily více jak dvě století.

Záruky

Hodně se mluví o tom, že Rusko dalo Ukrajině záruky na její územní celistvost výměnou za to, že se Ukrajina vzdá jaderných zbraní. Záruky však dalo i NATO při rozpadu východního bloku Gorbačovovi , který byl prvním a zároveň posledním prezidentem SSSR, že se nerozšíří dále na východ a nepřiblíží ruským hranicím. Což ani náhodou NATO nedodrželo a Rusko se nyní cítí ohroženo.

Nacionalismus na Ukrajině

Mnohá česká média bagatelizovala problém s nacionalismem na Ukrajině, mnohdy jsem slyšel i názor, že je to výmysl ruských médií. Zajímavé je, že před několika lety se i u nás v tisku psalo o případech, kdy v Kyjevě lidi vyhodili z MHD člověka jen proto, že mluvil rusky a ne ukrajinsky a na chodníku ho surově zkopali. Tenkrát se o nacionalismu na Ukrajině u nás psalo. V Kyjevě se překládaly názvy ulic i stanic do ukrajinštiny a všechny nápisy ve městě se měnily na ukrajinské.

Když jsem v roce 2008 letěl pracovně do Kyjeva, o nacionalismu na Ukrajině jsem věděl z českého tisku. Pobýval jsem tam dva měsíce a líbilo se mi tam, hlavně ženy – kam se na ně Češky hrabou.

Nacionalismus jsem v Kyjevě viděl přímo v kanceláři, kde jsem pracoval. V kanceláři s námi dělal místní Ukrajinec a dočasně jako externisté i dva programátoři z východní části Ukrajiny, kteří mluvili rusky. Místní Ukrajinec pln nenávisti na ně křičel, že jim nerozumí, že jsou Ukrajinci, ať na něj mluví Ukrajinsky. To je to samé, jako kdybych já křičel na Slováka za Československa, co by přijel dočasně externě pracovat do Prahy, ať na mě mluví Česky, že mu nerozumím. Tenkrát mě to dost překvapilo a východním a jižním oblastem, kde se mluví převážně rusky, se nedivím, že se chtějí trhnout. Separatismus těchto oblastí trvá již řadu let, dokonce se dá například v Oděse sehnat novorossijský pas, tedy pas neexistujícího státu. Existují i hranice, kde by se měl nacházet. Kdysi na tomto území stát Новороссия (Novorossija) existoval a nikdy k Ukrajině nepatřil.

Demokracie

Co dosud nechápu je to, že může mít vůbec stávající ukrajinská vláda podporu v zahraničí. Převratem byla svržena demokraticky zvolená vláda a prezident, kteří vzešli z voleb. Přitom, než došlo k převratu Janukovyč se domluvil, že na Ukrajině na jaře proběhnou předčasné volby. Proč nemohli počkat do voleb? Proč převrat? A jak je možné, že dočasná popřevratová nikým nezvolená vláda může podepsat asociační dohodu s EU? To se s podpisem nedá počkat na vládu, která vzejde z nových voleb? Ve světle tohoto pak nechápu, co je nedemokratického na referendu na Krymu.

Pokud člověk něco řekne na podporu Ruska, je hned nazýván komunistou a bolševikem. Tu souvislost nechápu, ti lidé očividně nebyli v Rusku, kde je kapitalismus podstatně tvrdší než v EU či USA. Já sám jsem hodně pravicově orientovaný a jsem pro co nejméně regulovaný trh.

Vůči Rusku u nás stále existují předsudky. Když jsem v práci kolegovi, co byl v Rusku v osmdesátých letech, ukazoval fotky z Ruska, kde jsem byl před čtyřmi roky, pronesl, že to není to Rusko, co zná. Rusko je rozvíjející se ekonomika, ale je tam vidět, že se rozvíjí opravdu rychle, stejně tak se Rusko teprve učí demokracii a dělá v tom postupné kroky.

Závěr

Osobně si nemyslím, že by Rusko nesledovalo své zištné cíle, naopak jim jde určitě o jejich černomořskou základnu a získání Krymu je tak pro ně velmi výhodné. Využili jen situace, které by využil kterýkoli stát. Navíc bez boje. Jako nejlepší variantu bych Krym viděl jako samostatnou suverénní republiku. Ne jako součást Ruska, ne jako součást Ukrajiny, kam nikdy ve skutečnosti Krym nepatřil. Obyvatelé Krymu si však vybrali být součástí Ruska, tak jejich přání respektujme, mají na to právo.

 Magistrát hlavního města Prahy chce ještě tento rok zavést nový celopražský systém, který by ujednotil a nahradil současné parkovací zóny v jednotlivých městských částech. Do tohoto systému by měly přibýt i městské části Prahy 8 (Karlín, Libeň, Kobylisy). O parkovacích zónách uvažují i Praha 5 a 6.

Na Praze 10 se již několik let o parkovacích zónách mluví, zavedeny však zatím nebyly a vypadá to, že zatím ani zavedeny nebudou.

S parkovacími zónami mám již zkušenosti z Prahy 3 (Žižkova), odkud jsem se před téměř třemi lety odstěhoval právě na Prahu 10 do Vršovic. Když jsem se odtamtud stěhoval, byl jsem rád, že jdu z parkovací zóny pryč.

Problémy s parkováním byly větší, než před zavedením parkovacích zón, protože ubyla parkovací místa před barákem, kde byly automaty a přes den se na nich nedalo parkovat s rezidenční kartou, a vzhledem k tomu, že jsem neodjížděl ráno dříve jak v devět, parkovat jsem tam nemohl ani přes noc, protože by mě ráno po osmé odtáhli, byť jsem měl rezidenční kartu! Navíc s úderem šesté odpolední, kdy se již na automatech dalo parkovat zdarma, se tam nahrnula auta bez rezidenční karty a již několik minut po šesté byla všechna místa na automatech plná. Kroužil jsem pak kolem baráku ještě déle než před zavedením parkovacích zón.

Chodil jsem do vedlejšího bloku do posilovny a vždy tam bylo mnoho cvičících. Po zavedení parkovacích zón majitel, který posilovnu založil již začátkem devadesátých let, začal nadávat, jak mu ubylo zákazníků. Trenér, co si tam natahal klientelu, po zavedení parkovacích zón změnil posilovnu mimo parkovací zóny, a tím odtáhl další klienty této posilovny (všechny lidi co tam natahal). Já, poté co mi přestala platit na Praze 3 parkovací karta po odstěhování na Prahu 10, jsem přestal do této posilovny chodit, byť jsem i nadále jezdil kolem a nebýt parkovacích zón, chodím tam i nadále.

Kamarád, co bydlí na Praze 3, jezdí ke mně, protože on u mě na Praze 10 zaparkuje, kdežto já u něj na Praze 3 ne. Když chce zajít někam pokecat, volíme lokace mimo parkovací zóny. A zároveň, když si pozve řemeslníky, platí jim navíc ještě parkování, takže ho to stojí více.

Další kamarád si pronajal byt, jenže posléze zjistil, že nedostane parkovací kartu, když tam nemá trvalý pobyt, problémy s parkováním ho vyhnaly bydlet mimo parkovací zóny a to autem jezdí výjimečně, ale chce ho mít po ruce.

Jako jeden z argumentů zavedení parkovacích zón jsou dojíždějící mimopražští řidiči, kteří auta nechávají ve čtvrtích, kde nejsou parkovací zóny. V ulicích jsou prý vidět auta s mimopražskými poznávacími značkami (SPZ). U mě v kanceláři jsem jediný Pražák, všichni ostatní jsou mimopražští a mají auta, která parkují u pronajatých bytů v Praze, nemají pražské poznávací značky (SPZ) ani trvalé bydliště v Praze a ti by tu tedy nemohli parkovat. A to jsou právě ty zmiňovaná auta zaparkovaná v ulicích Prahy. Všichni si samozřejmě hledali bydlení tam, kde budou moci parkovat, tedy mimo parkovací zóny.

Po osobních zkušenostech se zavedením parkovacích zón na Praze 3 jsem zásadně proti. Ubylo mi míst k parkování kvůli automatům a oranžovým zónám, bydlel jsem na hlavní a na auto jsem přestal z okna vidět, protože jsem tam již parkovat nemohl, a kroužil jsem ještě více kolem baráku. Na Praze 10 se mi parkuje mnohem lépe. Zavedení parkovacích zón by to jistě zhoršilo stejně tak, jako se tomu stalo na Praze 3, kde jsem bydlel. Navíc opět bydlím na hlavní a mám obavu, že by se mi před barákem, kde neustále parkuji, objevily opět parkovací automaty a já musel parkovat za barákem, chodit zadním vchodem kolem roští, kde ani není lampa a auto bych z okna opět neviděl.

Parkovací zóny problém s parkováním neřeší, jen ho zhoršují, případně přesouvají za hranici parkovací zóny. Parkování v Praze je potřeba řešit jinak. Kdykoli si mohu vybrat, zda nakoupím, nebo pojedu k firmě do parkovací zóny nebo mimo ni, vybírám tu mimo ni.