Petr Mašek

Čtvrteční pravidelné setkání Toastmasters klubu Amplion jsem si náležitě užil, neboť jsem poprvé moderoval celé setkání a na pódiu jsem tak byl často. Celé setkání se neslo v pozitivní náladě a to nejen díky mému moderování, ale hlavně díky dobré přípravě všech řečníků, kteří vystoupili se svými proslovy, hodnoceními a moderováním improvizací a kvízu. Atmosféru podtrhly i improvizace a také to, že jsme se dověděli, že našemu bývalému prezidentovi klubu a stálému členu Zbyňkovi Šťávovi se narodila druhá dcera.

Moderování

Poprvé jsem se zhostil moderování celého setkání. Měl jsem trému a leckdy jsem si říkal, že to je katastrofa. Ale tyto pocity má prý každý, kdo se této role ujme poprvé.

Na moderování se mi líbilo to, že jsem na pódiu byl často. Snažil jsem se dopředu připravit a zjistit si něco o řečnících a jejich řečech. Přesto se mi stalo, že mi sem tam něco vypadlo a dokonce i u názvu proslovu a to i přesto, že jsem si ho ještě několikrát přečetl, než jsem ho šel oznámit.

A to byl jeden z okamžiků, kdy jsem si říkal, že moje moderování je katastrofa. Nejlepší je se však tomu zasmát a přiznat to, což jsem v závěru setkání udělal, když jsem se zamotal a nejjednodušší věc, jak se z toho vymotat, bylo to, že jsem to prostě přiznal a řekl to znovu už dobře.

Moderování je hodně o improvizaci a neustálém vystupování. Všem, kdo si tuto roli ještě nevyzkoušeli, to doporučuji. Neváhejte a vyzkoušejte si ji co nejdříve. Posune vás to hodně dopředu. Já už se těším, až si někdy v budoucnu tuto roli zopakuji a věřím, že to bude o něco lepší než na tomto setkání.

Německy snadno a rychle!

První humorný proslov na téma „Německy snadno a rychle!“ přednesl hostující řečník Ondřej Vodňanský z jiného pražského Toastmasters klubu. Mluvil o zajímavé metodě, jak se učí německy a do jakých kuriózních situací ho to přivedlo.

Řečník zmínil metodu, kdy stále dokola poslouchá fráze a tím se je učí. Tak jako se malé děti učí posloucháním, on se učí posloucháním němčinu. Kdykoli a kdekoli se sluchátky na uších – v MHD, při uklízení a dokonce i na návštěvě u tchyně. A přesně to ho několikrát přivedlo do zajímavých situací jako například, když jel v tramvaji plné německých turistů, poslouchal rozhovor a nevědomky jej nahlas opakoval. Sám sebe se ptal, jestli má manželku, kolik má dětí a sám si odpovídal. Němečtí turisté byli patřičně vykulení, jemu to však došlo až teprve, když jedna německá rodinka vystupovala s malými dětmi a děti na něj naprosto zmateně koukaly.

Já takto zkoušel poslouchat angličtinu při řízení, ale plně jsem se na angličtinu nedokázal soustředit.

Překonávání trémy těžce a pomalu

Další řečník, nováček klubu Amplion, přednesl svůj první proslov, kde se členům klubu a několika hostům, kteří nás přišli navštívit, představil.

Povídal o trémě mluvit na veřejnosti a podělil se se zkušenostmi, kdy v minulosti překonal strach a mluvil před publikem. A přesně to je ten důvod, proč se rozhodl začít chodit do našeho klubu.

Je takovým pravidlem klubu Amplion, že každý řečník, který přednese svůj první proslov tzv. otvírák, dostane symbolicky otvírák. Naneštěstí otvíráky došly a nikdo další nedokoupil, takže Lukáš Stejskal svůj otvírák nedostal, ale nemusí věšet hlavu, neboť chyba bude napravena a dostane ho příště, jak bylo slíbeno.

Ústava Tostmasters

Třetí řečník přednesl svůj vzdělávací proslov, který trval 16 minut, o ústavě Toastmasters. Mnoho členů netuší, že Toastmasters mají svoji ústavu. Řečník přednesl pouze první část tohoto proslovu, druhá nás čeká o 14 dní později.

Co Pavel Farský nezmínil, a co málokdo i ví, je, že klub Amplion má svou hymnu, kterou jsme zazpívali na rezidenčním víkendu Toastmasters v roce 2013.

Drobná práce

Ještě minutu před začátkem to vypadalo, že čtvrtý proslov tentokrát nebude, nakonec si ho vzala Anežka Nováková. Přednesla svůj soutěžní proslov, který přednášela nejen na soutěži, ale už i jednou u nás v klubu.

Mluvila o výroku amerického prezidenta George Washington: „Neptejte se, co pro vás může vaše země udělat, ale ptejte se, co pro vaši zemi můžete udělat vy.“ Podobný výrok pronesl prý i první český prezident T. G. Masaryk.

Řečnice mluvila i o třech ženách, které pro lidi udělaly hodně. Jednou z nich byla i Milada Horáková, která za svou odvahu zaplatila životem.

Následně se zamyslela nad tím, co obyčejný člověk, jako je ona sama, může pro lidi udělat. Co takhle pomoci lidem s komunikací? Nebo pomoci nějakému hnutí? A v čem jsme dobří my? Co mi můžeme pro naše okolí, pro lidi, pro svět udělat?

Improvizace

Je pěkné, když si hlavní moderátor může oddychnout a přenechat pódium moderátorovi improvizací, kterým byl tentokrát Petr Pelčík. Ujal se toho náležitě, je vidět, že je velmi zkušeným řečníkem. Z minulého setkání se nechal inspirovat tehdejší moderátorkou improvizací Dominikou Radanou Morkovinovou a také si přinesl tašku. A nejen jednu, ale rovnou dvě. Jednu plnou a jednu prázdnou.

První polovina řečníků si měla vybrat jednu věc z první tašky a přendat ji do druhé tašky tak, aby nešlo poznat, co to je, a pak nám o tom říci. Druhá polovina měla dělat to samé, ale v opačném pořadí. My pak měli hádat, co to bylo.

Navštívil nás i host z klubu z Linze z Rakouska. Sice nerozuměl česky, ale alespoň nasával atmosféru našeho klubu a zúčastnil se jedné z improvizací a poprvé tak v našem klubu zazněla angličtina.

Další role

Pěkné na setkání je to, že každý řečník je ohodnocen, dostane se mu rad, co zlepšit a na čem dále zapracovat, i pochvaly, co udělal dobře, což podporuje další zlepšování se. Ohodnoceny byly jak připravené řeči, tak i improvizované. V samém závěru pak byly hodnoceny i zbylé role.

Následovala i role moderátor kvízu, kdy jsme mohli vyzkoušet paměť. Jednou z otázek bylo i to, kdo z řečníků měl červenou košili. V sále bylo chvíli ticho, než někdo zmínil mě. Pravda, měl jsem přes ni sáčko, i tak mě překvapilo, že nikdo odpověď okamžitě nevyhrkl.

Časoměřič, který o sobě prohlásil, že neumí měřit čas, protože nenosí hodinky, svou práci i přesto odvedl dobře a informoval nás, kdo přetáhl, kdo se vešel do časového limitu a kdo ho naopak nevyužil.

Vyhodnocení

Nejlepším improvizátorem tohoto setkání byl zvolen Milan Poláček a nejlepším hodnotitelem byl vybrán David Talacko.

Setkání se povedlo. Jsem rád, že jsem si mohl zkusit roli moderátora, byť jsem sem tam něco pozapomněl. Příště to bude jistě lepší.

Můj první proslov v Toastmasters pod názvem „Kdo jsem“ jsem přednesl 15.11.2012. Zde je jeho obsah:

Nedávno jsem se zúčastnil psychologické hry s názvem „Kdo jsem?“. Stál jsem uprostřed čtverce, kdy v každém rohu stál člověk. Ještě předtím, než hra začala, jsem si napsal na papír dvacet rolí, které ve svém životě hraji: syn, bratr, řidič, programátor a další. Během hry, kdy jsem stál uprostřed čtverce, mi byly postupně role přednášeny větou jako: „Jsi syn.“ nebo „Jsi bratr.“ A mou odpovědí bylo: „Ne, nejsem syn. Je to jen role, kterou hraji.“ Když se prošlo všech dvacet rolí, tak mi někdo na závěr položil otázku: „A kdo tedy vlastně jsi?“ Odpověď následovat nemusela, ani jsem v ten okamžik žádnou neznal. Měl jsem v hlavě v ten okamžik hrozný zmatek.

Pokusím se tady tedy odpovědět, které největší role ve svém životě hraji, a snad i přijít na to, kdo doopravdy jsem.

Role, kterou doslova žiji poslední dva měsíce, je role kuželkáře. V září jsem začal hrát kuželky závodně. Nejprve jsem měl strach, byl jsem nervózní, nechtělo se mi do toho. Vymlouval jsem se na to, že jsem ještě dost netrénoval. Abych se přiznal, tak jsem měsíce předtím žil jako workoholik a tréninky jsem nezvládal. Takže mé obavy byly oprávněné. Jenže strejda, který hraje kuželky víc jak čtvrt století, mě do toho uvrtal. Sehnal mi tým, kterému chyběli hráči. Byl jsem hozen do vody a nezbylo než začít plavat.

Po několika zápasech jsem tomu naprosto propadl a začal si vést tabulky se svými výsledky a s výsledky spoluhráčů a mých protihráčů. Já, který nikdy v televizi sport nesledovat, který nesledoval ani finále v hokeji. Já si začal vést tabulky.

Na každý zápas se teď neskutečně těším, byť vím, že zatím nepodávám dobré výkony, ale vidím, jak se postupně pomaloučku zlepšuji. I tréninky mě teď baví víc a už se nevymlouvám na to, že se mi nechce, naopak, i když jsem unaven, jdu si zatrénovat.

Kuželky, to je rodinná tradice. Začal s tím děda, pokračovala mamka se strejdou a jeden čas to hrál i taťka. Já jsem další generace, která přebírá štafetu. Kuželky se mi staly vášní. Ale teprve, až když začalo opravdu o něco jít. Soupeření mezi týmy, boj o pořadí, o vítězství nad soupeřem, cinkot zvonečků spoluhráči, když se mi daří, emoce, které doslova visí ve vzduchu, i případná zklamání, to vše mění koníček ve vášeň.

Další mou velkou rolí je mé povolání. Jsem programátor. Mnozí si hned představí zarostlého, neupraveného mladíka, který pořádně ani neví, co je denní světlo, neboť je stále zavřen za staženými žaluziemi… Ano, to jsem já. Tedy, když pracuji na něčem opravdu zajímavém. To pak nestíhám jíst a pomalu ani spát. Možná to je tím, že počítače mi byly vždy koníčkem, dalo by se říct i vášní.

Už jako malého kluka mě počítače zaujaly. Tenkrát jsem chodil s mamkou uklízet, protože mě neměl kdo hlídat. Byly tam velké sálové počítače a kolem se válela spousta děrovaných štítků. Fascinovalo mě to. S počítači jsem se opět krátce setkal na základce v šesté třídě a byl jsem fascinován, jak snadné je počítač přinutit dělat, co chci. S počítačem jsem se opět setkal až na střední. A rodiče mi pořídili počítač domů. Za 14 dní už sice nefungoval, ale podařilo se ho dát dohromady. Tím mé objevitelské nadšení neskončilo, ba naopak, pustil jsem se do něho z o to větší vervou. Začal jsem se učit doma programovat. A tak jsem se dostal ke své profesi, aniž bych ji kdy vystudoval.

Počítače mě nejspíš budou provázet celý život, jednou bych se však chtěl živit obchodováním na burze.

To byly dvě velké role, které mi zabírají dost času.

Další role, kterou bych rád hrál častěji, neboť je to mým koníčkem, snad i vášní, je cestování. Nemám rád dovolené, kdy se plácnu na několik dní u moře a smažím se ve vlastní šťávě celý den na pláži. Mám rád cestování, poznávání nových krajů, lidí a kultur. Nejvíce jsem si proto v poslední době užil dovolenou, kdy jsme si s kamarádem v Rusku půjčili auto a cestovali tam po městech a vesnicích a každý den spali někde jinde.

Kdo tedy vlastně jsem? Hráč kuželek, kterého to pohltilo? Programátor, jehož povolání je nejen povinností, ale i koníčkem? Cestovatel, který na to nemá tolik času, kolik by si přál?

Kdo tedy vlastně jsem?

A zde je záznam tohoto proslovu: