Petr Mašek

Dnes jsou to již čtyři měsíce, co jsem s Dastym. Rozhodně nelituji, že ho mám. A snad i on se dostal do dobrých rukou. Je to mazel, rychle se naučil základní poslušnost, teď ho navíc čeká i psí školka, už celou noc neprospí v posteli, a když přijdu domů, tak mi samou radostí důkladně olíže celý obličej. Už i na Prahu a byt si zvykl a dokonce i na babičku. Dělá mi radost, i když to dost změnilo můj životní styl.

Léto

Léto jsme strávili s Dastym u rodičů na Ohrazenici u Jinec. Měl tam zahradu, takže se hodně rychle naučil chodit čůrat a kakat ven. V Praze s ním pak nebyli téměř žádné problémy.

Na zahradě se vylétal s kamarádem Charliem a pozvolna si zvykal na procházky. Jako malý toho příliš neušel, takže to byli ze začátku malé kousky. K potoku, k nádrži a postupně dále. Pak jsme už šli delší procházku, kdy jsem ho čas od času poponesl, aby si odpočinul. Seznámil se tak s okolím baráku, naučil se chodit po silnici na vodítku i na volno, seznámil se s místními pejsky za plotem, na něž Charlie po každé štěkal. Jak říká mamka, Charlie je vesnický buránek. Dasty se k Charliemu přidal pouze během k plotu, neštěkal však na ně.

Na zahradě se pak učil základní povely: ke mně, zůstaň, čekej, sedni, přiběhnutí na píšťalku. Na procházce pak ještě: pomalu, na chodník. S tím si zatím vystačíme. Teď v pátek jsme se byli podívat v psí školce v Tróji, kam začne teď od soboty chodit na kurzy nejen poslušnosti, ale i agility a lovecký výcvik. Doufám, že se mu to bude líbit a dostatečně se tam vyblbne a bude se tam pokaždé těšit.

V létě se seznámil i s lesem, tam se mu líbilo, neustále jel čumákem po zemi a nasával pro něj zatím neznámé pachy. Procházky v lese má od té doby v oblibě.

Auto

Když jsem si ho přivezl, tak celou cestu od Českých Budějovic nezvracel, když jsem s ním však jel na očkování, tak mi zvracel cestou do Prahy hned dvakrát. Trochu jsem měl obavu, jak si na auto zvykne. Zvracel pak ještě dvakrát, přičemž podruhé to bylo v novém autě. Od té doby si již na auto zvykl. Dokonce už necestuje u mě na klíně, ale spí na dece na sedačce spolujezdce. Teď již cestu autem zvládá jako starý mazák.

Voda

Voda to je jeho, jak vidí vodu, musí do ní vběhnout. V potoce byl několikrát. Jednou se byl Charlie napít, Dasty tam přiběhl a Charlieho tam málem strčil. Charlie je naopak odpůrce vody, jen vytřeštil oči a snažil se to vybalancovat, aby tam nespadl. Dasty tam mezitím vletěl a prohnal se vodou s rošťáckým výrazem. Pak vyběhl z vody a běhal jak pominutý.

Nejhorší jsou louže. Od těch ho odháním a on schválně do nich chce běhat. Když se mu to povede, běhá, dělá kličky a má z toho hroznou radost. Má pak bláto pomalu až za ušima.

Praha

Když jsem se vrátil z letní kuželkářské školy, tak jsem s ním v pátek odjel do Prahy, aby si na Prahu začal zvykat. Přeci jen to pro mě byla komplikace každý den dojíždět do práce do Prahy a večer zpět na Ohrazenici.

Jako malý již jeden den v červenci v Praze přespával. Podle pachů a mých věcí v pokoji mu došlo, že v tomhle bytě často pobývám, takže mu nedělalo problém se mnou v něm přespat. Horší to bylo s venčením, měl problém se za barákem vyčůrat, byl vyjukaný z nového prostředí. Byl na ještě malinký. Pomohlo až, když jsem se u stromu vymočil já a on to pak přeznačkoval.

Když jsme dorazili v srpnu, nebylo to pro něj již úplně neznámé prostředí, přesto pár dní trvalo, než si na okolí bytu zvykl. Výhoda je, že ze zadního vchodu baráku se vejde přímo do parčíku. Není však příliš velký. Přesto chodíme menší i větší okruhy. Vyvezl jsem ho i na Žižkov na Vítkov a na Pražačku. Jen jsem litoval, že už na Žižkově nebydlím, tam by se dělali s ním velké procházky. Musím ho tam čas od času vyvézt, nebo to tam s ním z Vršovic projít.

Do Prahy jsem s ním dorazil v pátek, aby si na byt přes víkend zvykl. V neděli jsem došel na zkoušku s odpadky, a pak ještě na nákup. Naštěstí v bytě nebyl sám, je tam babička, takže s ní v bytě přes den zůstává. Občas mu přijede na návštěvu i Charlie, když ho rodiče potřebují pohlídat, nebo vzít sebou do Prahy.

V bytě už několikrát byl i úplně sám, to když babička šla nakupovat. Zvládá to dobře, už ani nekňučí.

Kuželky

Na konci srpna jsem Dastyho vzal na kuželník. Před začátkem sezóny se tam družstvo sešlo. Původně jsem neplánoval tam jet, ale když už mi zavolali, zda se objevím, tak jsem si řekl, že se Dasty aspoň s kuželníkem seznámí, ještě než vypukne sezóna a bude tam víc lidí a hlučno.

Spoluhráči byli překvapeni, s kým jsem dorazil, Dasty se jim líbil, někteří si ho chtěli pohladit, ale Dasty to od cizích nemá rád a uhýbal. Pročichal si nejen kuželník, ale i k němu příslušející zahradu. Dokonce se byl podívat i na drahách.

Rychle si tam zvykl, když se pak zúčastnil mého druhého zápasu, nejen že dorazil na již známé místo, ale navíc tam dorazil i s kamarádem Charliem, a byl v klidu. A navíc se zápasu zúčastnila ještě jedna fenka. Počet diváků hned vzrostl díky nim o tři, neboť byli do diváků také počítáni.

Dasty se zúčastnil i mého dalšího zápasu na Edenu se Slávií a následujícího zápasu na mém domácím kuželníku. Na Eden se mi ho původně brát nechtělo, není tam odděleno sklem hlediště od drah a není tam možnost s ním hned vyběhnout ven. Spoluhráči mě ale ukecali, ať se pro něj vrátím, bydlím kousek, takže jsem s ním byl hned zpět. A nejen s ním, ale opět i s Charliem. Na další a zatím poslední zápas šel už sám bez Charlieho.

Víkendy

Na víkendy jezdíme za Charliem, Dasty tam má zahradu, vyběhá se tam s Charliem a každý den jdeme na procházku, většinou do lesa. Teď ho navíc o víkendech čeká i psí školka, kterou budu plánovat buď na sobotu ráno nebo neděli večer.

Změna životního stylu

Hodně se mi Dastym změnil životní styl. Hlavně, když byl úplně malinký. To jsem s ním vstával už kolem půl šesté ráno, teď už si s ním i přispím a vstávám občas i kolem sedmé. Přes poledne ho zajedu vyvenčit a rovnou se doma najím. Večer pak spěchám, abych ho opět vyvenčil a dal mu najíst. Večer pak s ním jdu ještě jednou.

Postupně se vracím do normálu, potřebuji opět začít chodit na angličtinu, kde jsem od začátku prázdnin zatím byl jen jednou, kam jsem sebou vzal i Dastyho, takže lekci řádně zpestřil. Plánuji ho brát i nadále sebou a to nejen na angličtinu.

Na počítač doma najednou nemám čas, ale vůbec mi nechybí, na film jsem nekoukal už ani nepamatuji. Někteří kamarádi říkali, že už mě chvíli neviděli, to naštěstí už dávám do pořádku.

Od té doby, co jsem si pořídil Dastyho, jsem zhubl přes pět kilo, a to jsem to ani nechtěl.

Pozitivní vliv na mě má ohledně vstávání a disciplíny a toho, že se musím o někoho starat a myslet na něj. Sám sebe jsem dokázal odfláknout, navíc od té doby, co bydlím s babičkou, jsem nemusel řešit pořádně ani jídlo, teď už musím řešit, aby Dasty měl co jíst, aby měl čerstvou vodu, venčení a věnování se mu. Můj život dostal trochu řád a změnil se.

Kroky

Od té doby, co jsem si pořídil krokoměr, jsem se snažil ujít každý den 10.000 kroků, což se mi ze začátku nedařilo, ale nakonec jsem to zlomil, a dokázal to po docela dlouhou dobu.

Změnil to až Dasty. Když byl malinký, nemohl chodit na dlouhé procházky a já se mu více věnoval. Po přibližně dvou měsících jsem tak přerušil své úspěšné tažení. Klesl jsem občas i hodně dolů.

Jak rostl a já s ním chodil na delší procházky, opět jsem se k tomu rychle vrátil a zvládal ujít denně alespoň 10.000 kroků. Tím jak s ním teď chodím více, ujdu většinou i hodně přes 12.000 kroků, takže chodím více než kdy jindy. Minulý týden jsem ušel v pondělí 14.200 kroků, což bylo nejméně z celého minulého týdne. Možná to je i jeden z důvodů, že šla váha dolů. Protože, kdo ujde mezi dvanácti a patnácti tisíci kroky denně, hubne.

Závěr

S Dastym jsme si na sebe hodně zvykli, je to i tím, že ho hodně beru sebou. Už bych ho za nic nevyměnil. Je můj a mám ho rád.

Na konci června a teď na začátku července jsem se několikrát dopravoval do práce a z práce ne po vlastní ose ale městskou hromadnou dopravou. První jízdu jsem tím sice nadšen nebyl, ale považoval jsem to za dobrý způsob dopravy. S dalšími jízdami jsem však objevil několik nevýhod a začal uvažovat, který způsob dopravy je lepší. Zda je výhodnější jet autem nebo raději volit hromadnou dopravu.

Metro

Už po několika prvních jízdách metrem mně začal vadit průvan, který mě provázel při vstupu do metra. Na eskalátorech a na nástupišti, který s přijíždějícím vlakem zesiloval. Z vedra vlézám do průvanu a z něj pak opět vylézám do vedra. Od té doby pšíkám. Mám chladovou alergii, která se projevuje právě pšíkáním při prudkých změnách teplot. Táhne to po krku a mám teď zatuhlý krk. A za toto nepohodlí ještě platím 24 korun za čtvrt hodiny jízdy.

Pohodlí v autě

Auto mi vždy stojí před barákem. Doma nemám večer, když se vracím z práce nebo odjinud, problém zaparkovat. Takže ráno nasednu před barákem rovnou do auta. Nemusím nikam pospíchat, nemusím hlídat jízdní řád a řešit, zda tam stíhám být včas, nebo si tam pár minut počkám na další spoj. Navíc v tomto horku. A nemusím řešit nepohodlné přestupy, dojedu přesně tam, kam potřebuji.

V autě si zapnu klimatizaci a za chvíli je mi příjemně. Žádný průvan, žádné vedro a hlavně žádní páchnoucí lidé. V městské hromadné dopravě je příšerný odér, obzvláště, když přistoupí někdo, kdo příliš na hygienu nedbá, nebo když je spolucestující bezdomovec nebo ožrala.

V zimě si v autě zvolím takovou teplotu, aby mi nebylo horko. Nechápu, proč vozy městské hromadné dopravy jsou tak přetopeny. V bundě se tam člověk za chvíli vaří. V dešti je pak hromadný dopravní prostředek zapařen.

Hudbu si mohu v autě poslouchat jakou chci a jak hlasitě chci, nemusím si do uší cpát nepohodlná sluchátka, abych nerušil ostatní cestující.

A co víc, v autě si vždy sednu, což se o hromadné dopravě říci nedá. Úplně nejhorší je, když řidič prudce zabrzdí, všichni stojící cestující se snaží udržet, někteří méně stabilní padají a sedící, neboť nemají bezpečnostní pás, jsou v pohybu také. A všichni se snaží udržet svá zavazadla. Jednu jízdu, a to jsem jich moc nejel, jsem si nesedl, byť jedno místo několik stanic volné bylo, ale bylo vedle páchnoucího podivného mladíka, vedle něhož si nikdo nechtěl sednou, ani já. Několik jízd jsem prostál s taškou s počítačem v ruce v přeplněném vagónu.

A nejhorší na tom všem je to ustavičné hlídání si tašky, v níž mám počítač, peněženky, mobilu, klíčů a krokoměru. V autě se o to starat nemusím.

Nevýhody auta

V autě si nemohu číst, což v městské hromadné dopravě můžu dělat. Tedy pokud si sednu, ve stoje se totiž velmi blbě čte, navíc když se musím jednou rukou držet a druhou rukou držet tašku s počítačem. V autě si tak maximálně mohu přečíst tweety na světlech, což také dělám. Navíc v metru si je nepřečtu, protože mezi stanicemi není signál.

Mnoho lidí si však v metru nečte a jen tupě zírají. Několik jedinců však sebou vozí čtečky a čtou si knihy, což je zajímavý způsob, jak strávit čas jízdou. To já v autě nemohu. Mohu však místo toho poslouchat audio knihy nebo nahrané podcasty.

V autě musím dávat pozor a v případě dopravního kolapsu nebo nehody nemohu auto zanechat svému osudu a pokračovat jinak. V autě jsem však při bouračce lépe chráněn. V těch malých rychlostech jde jen o ťukance, pokud k něčemu dojde. Pás mě vždy zadrží v pohybu.

S autem musím řešit parkování, s nímž naštěstí doma problém nemám. Navíc jsem na auto vázaný, ale zas mi poskytuje větší volnost pohybu.

Čas

Časově mi to vyjde nyní do práce stejně jako městskou hromadnou dopravou, nemusím se však v tomhle horku pohybovat tolik času po chodníku. Parkuji vždy blíže, než jsou stanice.

Když jsem předtím dělal na Chodově, bylo to autem rychlejší o čtvrt hodiny, denně jsem tedy ušetřil půl hodiny a měsíčně přibližně jedenáct hodin. Za několik měsíců, co jsem tam dělal, už to bylo několik dní.

Samozřejmě to souvisí s místem kde bydlím a dělám, také by to mohlo vycházet pro auto nevýhodně, ale nyní mi to tak nevychází.

Navíc po práci často ještě jezdím na angličtinu či kuželky či někam jinam a pak je pro mě auto rychlejší na přesun a i flexibilnější.

Cena

Pokud vezmu v úvahu cenu 24 korun za jízdenku, autem to vyjde přibližně nastejno. Ovšem proti kupónu auto vychází samozřejmě dražší, ale to už je prostě daň za pohodlí.

Závěr

Vzhledem k tomu, že jsem pohodlný člověk, nemám rád horka a přeplněné dopravní prostředky, volím pohodlí auta.

 Magistrát hlavního města Prahy chce ještě tento rok zavést nový celopražský systém, který by ujednotil a nahradil současné parkovací zóny v jednotlivých městských částech. Do tohoto systému by měly přibýt i městské části Prahy 8 (Karlín, Libeň, Kobylisy). O parkovacích zónách uvažují i Praha 5 a 6.

Na Praze 10 se již několik let o parkovacích zónách mluví, zavedeny však zatím nebyly a vypadá to, že zatím ani zavedeny nebudou.

S parkovacími zónami mám již zkušenosti z Prahy 3 (Žižkova), odkud jsem se před téměř třemi lety odstěhoval právě na Prahu 10 do Vršovic. Když jsem se odtamtud stěhoval, byl jsem rád, že jdu z parkovací zóny pryč.

Problémy s parkováním byly větší, než před zavedením parkovacích zón, protože ubyla parkovací místa před barákem, kde byly automaty a přes den se na nich nedalo parkovat s rezidenční kartou, a vzhledem k tomu, že jsem neodjížděl ráno dříve jak v devět, parkovat jsem tam nemohl ani přes noc, protože by mě ráno po osmé odtáhli, byť jsem měl rezidenční kartu! Navíc s úderem šesté odpolední, kdy se již na automatech dalo parkovat zdarma, se tam nahrnula auta bez rezidenční karty a již několik minut po šesté byla všechna místa na automatech plná. Kroužil jsem pak kolem baráku ještě déle než před zavedením parkovacích zón.

Chodil jsem do vedlejšího bloku do posilovny a vždy tam bylo mnoho cvičících. Po zavedení parkovacích zón majitel, který posilovnu založil již začátkem devadesátých let, začal nadávat, jak mu ubylo zákazníků. Trenér, co si tam natahal klientelu, po zavedení parkovacích zón změnil posilovnu mimo parkovací zóny, a tím odtáhl další klienty této posilovny (všechny lidi co tam natahal). Já, poté co mi přestala platit na Praze 3 parkovací karta po odstěhování na Prahu 10, jsem přestal do této posilovny chodit, byť jsem i nadále jezdil kolem a nebýt parkovacích zón, chodím tam i nadále.

Kamarád, co bydlí na Praze 3, jezdí ke mně, protože on u mě na Praze 10 zaparkuje, kdežto já u něj na Praze 3 ne. Když chce zajít někam pokecat, volíme lokace mimo parkovací zóny. A zároveň, když si pozve řemeslníky, platí jim navíc ještě parkování, takže ho to stojí více.

Další kamarád si pronajal byt, jenže posléze zjistil, že nedostane parkovací kartu, když tam nemá trvalý pobyt, problémy s parkováním ho vyhnaly bydlet mimo parkovací zóny a to autem jezdí výjimečně, ale chce ho mít po ruce.

Jako jeden z argumentů zavedení parkovacích zón jsou dojíždějící mimopražští řidiči, kteří auta nechávají ve čtvrtích, kde nejsou parkovací zóny. V ulicích jsou prý vidět auta s mimopražskými poznávacími značkami (SPZ). U mě v kanceláři jsem jediný Pražák, všichni ostatní jsou mimopražští a mají auta, která parkují u pronajatých bytů v Praze, nemají pražské poznávací značky (SPZ) ani trvalé bydliště v Praze a ti by tu tedy nemohli parkovat. A to jsou právě ty zmiňovaná auta zaparkovaná v ulicích Prahy. Všichni si samozřejmě hledali bydlení tam, kde budou moci parkovat, tedy mimo parkovací zóny.

Po osobních zkušenostech se zavedením parkovacích zón na Praze 3 jsem zásadně proti. Ubylo mi míst k parkování kvůli automatům a oranžovým zónám, bydlel jsem na hlavní a na auto jsem přestal z okna vidět, protože jsem tam již parkovat nemohl, a kroužil jsem ještě více kolem baráku. Na Praze 10 se mi parkuje mnohem lépe. Zavedení parkovacích zón by to jistě zhoršilo stejně tak, jako se tomu stalo na Praze 3, kde jsem bydlel. Navíc opět bydlím na hlavní a mám obavu, že by se mi před barákem, kde neustále parkuji, objevily opět parkovací automaty a já musel parkovat za barákem, chodit zadním vchodem kolem roští, kde ani není lampa a auto bych z okna opět neviděl.

Parkovací zóny problém s parkováním neřeší, jen ho zhoršují, případně přesouvají za hranici parkovací zóny. Parkování v Praze je potřeba řešit jinak. Kdykoli si mohu vybrat, zda nakoupím, nebo pojedu k firmě do parkovací zóny nebo mimo ni, vybírám tu mimo ni.