Petr Mašek

Ve čtvrtek jsem se opět zúčastnil pravidelného setkání Toastmasters klubu Amplion. Setkání se tentokrát zúčastnil pouze jeden host, který s námi šel po setkání do palačinkárny, kam chodíme po každém setkání pravidelně. Programem tentokrát provázel Lukáš Veselý, který nezklamal a opět jako vždy měl na hlavě svou oblíbenou čepici. Vidět ho bez čepice je téměř to samé, jako zahlédnout v pohoří Himalájí yettiho.

10.000

První proslov jsem přednesl já, byl to proslov číslo 4 ze základního manuálu. V tomto proslovu jsem vyšel ze zde nedávno publikovaného článku 10.000 kroků.

V proslovu jsem zmínil i svůj dosavadní rekord v počtu ušlých kroků (37.026) od doby, co jsem si krokoměr pořídil. Tuto sobotu jsem se vypravil na zříceninu hradu Valdek, rekord se však kvůli odpolední nepřízni počasí nepodařilo překonat. I přesto jsem ušel 30.335 kroků.

TBA

Se svým prvním proslovem tak zvaným otvírákem vystoupil Radek Bartman, který nám řekl něco o sobě a představil nám své tři ženy v jeho životě. Od sestry po jeho manželku.

Také se s námi podělil o zajímavé informace z doby, kdy trávil hodně času po diskotékách. S kamarádem totiž přišli na to, že když na diskotéce hodně pijí, spoustu si toho nepamatují. Vzhledem k tomu, že alkoholu se vzdát nechtěli, rozhodli se to řešit jinak, pořídili si sešit a přímo na diskotéce si své zážitky zapisovali. Zjistili pak, že jsou tam jak zážitky, které si pamatují, tak i ty, co si nepamatují. Měli radost, jak na to vyzráli, až do doby, kdy se viděli ve zprávách, kde moderátor mluvil o hluku z místní diskotéky. Viděli tam něco, co si nepamatovali a co si ani nezapsali. Tím tato metoda vzala za své.

Jeho proslov končil právě seznámením s jeho nynější manželkou.

Škola života

Václav Sekvard, který stejně jako já dělal proslov číslo 4 ze základního manuálu, nás ve svém proslovu zavedl do Anglie. A mluvil o tom, jak se z bankovního úředníka stal v Anglii kuchačem ryb. Dělal i další podřadná zaměstnání, která v Anglii místní odmítají dělat a dělají je tam lidé převážně z Polska, s nimiž byl házen do jednoho pytle. To vedlo k tomu, že si svého stávajícího zaměstnání váží.

V Anglii také zjistil, že jak člověk nezná místní jazyk je považován za podřadného člověka. Pobyt v Anglii se mu tak stal školou života.

Zlatá Praha

Jako hostující řečník vystoupila Silvana Wasitová, která je napůl Češka a napůl Indonézanka. V Čechách žila do svých čtyř let, poté žila v Jakartě, která má téměř deset miliónů obyvatel. V dospělosti pak žila v několika dalších zemích a do Prahy přišla před 18 měsíci ze Švýcarska, kam se bude brzy vracet.

Sdělila nám, co ji do Prahy táhlo a jak se sem těšila. Mimo jiné se těšila na dršťkovou polévku, vánoční pečivo a překvapivě na pražské metro, i když jak sdělila, bydlí poblíž místa, kde pracuje, takže chodí do práce pěšky.

 Improvizace

Improvizací se ujala poněkud netradičně Dominika Radana Morkovinová, kdy hned na začátku vybrala sedm lidí a ty poslala za dveře. Na pult položila tašku tak, aby nešlo vidět z hlediště, co v ní je. Pak postupně volala jednoho řečníka po druhém z těch, co byli za dveřmi. Ti nám pak měli popsat, co v tašce je.

První řečnice nám popsalo cosi chlupatého a hebkého s šesti končetinami.

Naopak druhá řečnice začala popisovat obsah papírové tašky stylem, jestli může být jídlo baleno v papíru a jestli může v papíru být zabaleno pití, čímž nás o obsahu tašku naprosto zmátla.

Třetí řečník nám pro změnu začal popisovat dámské prádélko. A ukončil to tím, že pokud se odkryje, jsou ženě vidět oči. Zde některým z nás již došlo, co se v tašce skrývá.

Čtvrtý řečník nám vylíčil, že na tuto věc musíme mít dobrou náladu, abychom ji chtěli, nebo si ji koupili. Stejně tak ji nemůžeme ani dostat, pokud máme špatnou náladu. Jinak zůstal řečník tajemný.

Pátý řečník vynadal moderátorce improvizací, že mu sebrala věc, že to je jeho, a že ji již od dětství má rád, byť už se začíná rozpadat. Moderátorka se bránila, že to je její věc.

Šestý řečník nás zavedl i do světa hvězdných válek. Všem již jistě bylo jasné, co v tašce je, byť nás řečník vodil za nos.

Poslední řečník krásně vyjádřil, co v tašce je a vytvořil krásnou českou větu: Věc která tu byla, když tu nic nebylo, a věc, která tu bude, až tu nic nebude.

Improvizace posledního řečníka se mi líbila právě hraním si se slovy a vyjádřením toho, co v tašce skutečně bylo, tedy nic. Jak řekla posléze moderátorka improvizací, byla tam představivost a záleželo na každém řečníkovi, jak se jí nechá vést a co nám představí.

Improvizace se mi líbila jejím nápadem, jen mi bylo líto posledního řečníka, že neviděl všechny předchozí improvizace, stejně i řečníci před ním, kteří neviděli improvizace před nimi. Poslední řečník má výhodu, že se stará o natáčení celého programu a improvizace tak uvidí ze záznamu, ti ostatní však nikoli.

Hodnotitelé

Následovala část, která je zajímavá hlavně pro řečníky připravených projevů i improvizacích, kde se doví, co udělali dobře a co by měli zlepšit. Já byl ze začátku svého projevu trochu nervózní, takže mi gesta rukama neseděla k projevu, posléze se to zlepšilo. Potěšilo mě, že téma mého projevu zaujalo.

Mezi hodnotiteli, jichž bylo pět, nakonec drtivou většinou hlasů vyhrál jako nejlepší hodnotitel Petr Pelčík, který hodnotil improvizované projevy, a pro něhož jsem hlasoval i já.

Závěr setkání

Následovaly další role. Nejzábavnější byla role moderátor kvízu, kdy jsme soutěžili, kdo si co ze setkání zapamatoval a tedy nejvíce si odnesl. Já opět byl ve skupině, která získala méně bodů. Nejnudnější naopak byla role časoměřič, která je čistě jen o čase, který kdo potřeboval na svůj proslov či hodnocení. Já svůj čas využil téměř bezezbytku, tedy bez pár vteřin sedm minut.

Celkově se setkání vyvedlo a už se těším na další, které bude 3.4.2014, kdy si navíc poprvé vyzkouším moderovat celý program.