Petr Mašek

„Choďte denně deset tisíc kroků.“ Tak to bylo námětem mého proslovu na setkání Toastmasters klubu Amplion 20.3.2014. Tento proslov ovlivnil několik členů k zakoupení krokoměru a jiné podnítil si alespoň zkusit, co znamená ujít 10.000 kroků za den. V tomto proslovu jsem vyšel ze článku 10.000 kroků, jejž jsem zde publikoval osm dní před proslovem, a upravil pro potřeby proslovu. A jak se mi to povedlo, můžete posoudit i vy.

Záznam proslovu:

 Můj třetí proslov v Toastmasters pod názvem „Kuželky“ jsem přednesl 2.5.2013. Zde je jeho obsah:

Již odehrálo pět dvojic a zápas byl nerozhodně. Nastupovala poslední dvojice. Bylo jasné, že tato dvojice rozhodne, které mužstvo vyhraje. Závěrečných sto hodů, dvě dráhy. V polovině, když si hráči měnili dráhu, byl stav stále nerozhodný. Už teď bylo jasné, že až do poslední chvíle to bude napínavé a pravděpodobně rozhodne dorážka a psychika hráčů. A taky ano. V dorážce domácí hráč hodil ke konci dvě devítky a tím zajistil těsné vítězství svému mužstvu. Spoluhráči vítězného mužstva jásali, cinkali zvonečky a panovalo veselí.

Co jsou to vlastně kuželky a jak se liší od bowlingu?

Kuželky, byť se to nezná, jsou převážně týmová hra. I když hrají se i zápasy jednotlivců. Jak již zaznělo v úvodu, hrají se převážně v mužstvech po šesti hráčích. Hraje se na dvou, v lize dokonce na čtyřech, drahách.

Pokud se hraje na dvou drahách, což je nejčastější, hráči si v polovině přehodí dráhy, takže každý hráč odehraje polovinu hodů na jedné a polovinu hodů na druhé dráze.

Na každé dráze hráč polovinu hodů hraje do plných. Do plných se hraje tak, že se po každém hodu vždy všechny kuželky postaví a znovu se hazí do všech. To začátečníky baví, protože se jim daří alespoň něco shazovat.

Polovinu hodů pak hráč odehraje do dorážky. Tu začátečníci nemají rádi, protože se tu mohou dlouho mořit. Hráči se znovu všechny kuželky totiž postaví až po shození všech kuželek. Takže pokud vám tam zůstane jedna kuželka, kterou nemůžete strefit, můžete na ni střílet klidně až do konce dorážky.

Proto se v kuželkách počítají újezdy. Újezd je právě ono nestrefení žádné kuželky. Ideální je mít nula újezdů. Dobří hráči to ještě hrají tak, že za každý újezd dávají symbolickou částku jako příspěvek na kuželník, pět, deset, nebo dvacet korun, takže nováčkům, jako jsem já, by se to mohlo prodražit, proto jsou hájeni a újezdy neplatí.

Pokud je zápas nerozhodně, jako v příběhu na začátku, tak to poslední hráč má mnohem těžší, než ti předchozí. Čím to je? Na jejich bedrech totiž spočívá výsledek mužstva, zda vyhrají, prohrají, nebo alespoň uhrají remízu. Těmto hráčům se říká dotahováci. Jsou to většinou psychicky silní a dobří hráči. Někdy totiž dotahováka zradí psychika a jeho výsledek pak stojí za nic. To lze poznat z jeho postoje, jak máchá rukama, či jak se projevuje verbálně ještě na dráze.

Za svou krátkou kuželkářskou éru jsem to viděl mnohokrát. A nejen u dotahováků. Leckdy se hráči ze začátku nedaří a selže mu psychika a odehraje mizerný výkon. Děda mi vyprávěl, že hrával s hráčem, co několikrát spálil kecky v kamnech na kuželníku a tvrdil, že s kuželkami končí. Nikdy neskončil. Jen ho dočasně zklamala psychika. Od toho je dobré se na dráze oprostit. Mně osobně se daří tak zvaně zresetovat zatím jen při přechodu na druhou dráhu.

Viditelný rozdíl mezi kuželkami a bowlingem je jak v kuželkách tak i v kouli. A dokonce i v technice.

Koule je hladká, bez děr a je menší. Váží plus mínus 2,85 kg a má průměr 16 cm. Drží se tedy v dlani a přidržuje prsty. Kuželek je pouze devět oproti bowlingu, jsou o něco větší, jsou rozestavěny do kosočtverce a je mezi nimi větší mezera, takže je mnohem těžší shodit všechny najednou. To se nestává příliš často. Viděl jsem i, že koule proletěla skrz přední kuželky, aniž by je shodila a srazila až kuželky zadní.

Koule se vypouští z dlaně rovně proti kuželce, nebo mezi kuželky proti tak zvané ulici. Není dobré hrát proti přední kuželce, protože při přesném hodu se vyrazí jen prostředek a strany zůstanou stát. Tomu se říká Brandejs. Hází se přes střed a směr se udává tím, jak si hráč postoupí oproti středu prkna do strany. Když se hází doleva, vystupuje se doprava, aby se dala koule hodit přes střed.

Nabíhá se tedy na střed ze strany. Hráč se rozebíhá, jde do podřepu a vypouští kouli přes střed s rovně nataženou rukou před sebe. Jakékoli cuknutí ruky či pootočení má za následek nepřesný hod. Je proto potřeba být soustředěný na každý hod.

Předměty připomínající kouli a kuželky byly nalezeny v egyptském dětském hrobě. Hrob pocházel z období 3200 př.n.l. Německý dějepisec ale tvrdí, že kuželky pochází z území dnešního Německa z období okolo roku 300 n.l. Hra byla součástí náboženského obřadu a o těch, kterým se podařilo kuželky srazit, se říkalo, že mají dobrou povahu. Ti, jimž se to nepovedlo, museli učinit pokání. Ve středověku se hra rozšířila v Anglii do té míry, že král Eduard III. roku 1366 kuželky údajně zakázal, aby muže neodpoutávaly od tréninku lukostřelby. Hra byla populární i za dalších anglických panovníků a rozšířila se i do dalších evropských zemí a hrával ji i německý teolog Martin Luther. V každé ze zemí se však používala mírně odlišná pravidla. Díky zámořským objevům a kolonizaci Ameriky se kuželky dostaly i za oceán.

V roce 1841 byl v Connecticutu vydán zákon, který kuželky zařadil mezi zakázané hazardní hry. Protože zákon hovořil o hře s devíti kuželkami, hráči ho obešli přidáním jedné kuželky navíc, dále se upravil jejich rozměr a rozestavení, pozměnily se též průměr a hmotnost koule a hra se přejmenovala na bowling.

Česká republika dříve patřila v kuželkách ke světovým velmocem. A stále zde máme světové hráče. Kuželkářská základna je mnohem širší než bowlingová. Bowlingový centra se zde začala objevovat až po sametové revoluci.

Laická veřejnost však upřednostňuje bowling. Je pravdou, že mnoho veřejných kuželen není. Jedna vznikla na podzim v Praze na Žižkově. Nahoře je krásná bowlingová šestidráha s pěknou hospodou a dole je čtyřdráha pro kuželky s menším barem. Tam se spíše hraje profesionálně, ale lze si tam dráhu i pronajmout, když nejsou zápasy.

Bowling má výhodu, že to tam více padá a hráči se rychle střídají. I když i v kuželkách existují hry pro zábavu, kde se rychle hráči střídají, ale moc se to nepraktikuje. Bowling se u nás více hraje na amatérské úrovni a kuželky na profesionální.

A naskýtá se ještě jedna otázka? Jsou lepší hráči muži než ženy, nebo je to u tohoto sportu vyrovnané? V nižších soutěžích je to víceméně vyrovnané, ale na profesionální úrovni, byť neznám důvod, podávají muži lepší výkony.

Kuželky jsou velmi starý sport, který lidé praktikují od nepaměti. Byly součástí náboženských obřadů, i zakázovány. Jsou těžší než bowling a o to je to možná zajímavější. Když se sejdou vyrovnaní hráči, panuje napětí až do konce a mnohdy rozhoduje psychika dotahováků.

Až někdy půjdete hrát bowling, vzpomeňte si na kuželky, že bowling vznikl kvůli jejich zákazu, a třeba je i někdy zkuste.

A zde je záznam tohoto proslovu:

Můj druhý proslov v Toastmasters pod názvem „Strach“ jsem přednesl 7.3.2013. Zde je jeho obsah:

Kdysi v jedné vesnici říkávali rodiče dětem: „Nepřibližujte se k hoře, na vrcholku žije příšera!“ Po mnoho generací děti poslouchali své rodiče, až jednou jisté mladíky napadlo, že se tam vypraví a na příšeru se podívají. Vybavili se na cestu a vyrazili nahoru. V polovině cesty slyšeli hrozný hluk a cítili smrad z vrcholku hory. Polovina mladíků se dala na úprk zpět do vesnice. Druhá polovina pokračovala dále. Když se přiblížili vrcholku, zahlédli příšeru, nebyla tak velká, jak čekali, přesto naháněla hrůzu, páchla a vydávala strašný rámus. Všichni, až na jednoho, utekli. Osamělý mladík pokračoval a s každým krokem zjišťoval, že příšera je menší a menší, a když byl u ní, mohl ji vzít na dlaň. Páchla, ale již ne tolik. Zeptal se jí: „Kdo jsi?“
Příšerka odpověděla slabým pištivým hláskem: „Já jsem strach.“

Strach je emoce, která nám v některých situacích může zachránit život. Třeba, když na jaře na rybníce praská led, strach nás varuje, abychom na něj nelezli.

Často náš strach ale zveličujeme. Mnohdy si ho malujeme větší a větší a brání nám dělat to, co by pro nás bylo dobré, nebo co bychom rádi dělali. Jeden můj kamarád má svůj strach rád, bere ho jako svého průvodce. Jako někoho, kdo mu ukazuje cestu jeho životem. Strach může být signálem, že právě teď máme šanci se něco naučit.

Jak se s takovým strachem však vypořádat?

Nejdůležitější je umět si strach přiznat a rozlišit, kdy je strach neopodstatněný. Potom jej můžeme začít brát jako výzvu. Jsou lidé, kteří nám zdůvodní, proč to či ono neudělají, než aby si přiznali, že prostě mají jen strach. Budou hledat tisíce výmluv. Začněte tím, že si toho začnete všímat u druhých a postupně si toho začnete všímat i u sebe. Těch situací a výmluv bude nespočítaně. Stejně jako je to i u mě.

Dále jsem si založil tak zvaný strachový deník. Občas si do něj zapíši situaci, kdy jsem měl strach. Zda sotva postřehnutelný nebo velký přitom nehraje roli. Pomáhá to si uvědomovat, jak často strach máme. Tím, že si to napíšete, vám pomůže si uvědomit, jak přehnaný ten strach je a zároveň se tím ten strach zmenší a příště, až této situaci budete vystaveni, už nebude tak silný.

Také si postupně vytvářím seznam úkolů. Co úkol, to překonání strachu. Strachu z toho, co si o mně budou myslet druzí, strachu z oslovení, strachu ze ztrapnění. Proto jsem dělal v Palladiu kliky mezi lidmi, proto jsem si zazpíval hlasitě karaoke, byť vím, že zpívám falešně. Takových úkolů mám napsaných již desítky. Jsou to různě těžké úkoly. Zbývá mi je ještě rozumně uspořádat podle obtížnosti. Na některé si zatím netroufám, ale vím, že pokud na úkolech budu pracovat, budu postupně překonávat těžší a těžší úkoly. Pokud splníte každý den jeden úkol, pomalými krůčky se dostanete za rok k obrovskému skoku.

Také vám doporučím se obklopit stejně smýšlejícími lidmi. Lidmi, kteří vás budou pozitivně motivovat, a kteří vás podpoří v plnění vašich úkolů. Některé úkoly totiž těžko budete plnit sami. Kamarád si chtěl zkusit na Příkopech free hugs – objetí zdarma. Bál se toho, tak požádal mě, abych šel s ním. Vzali jsme nad hlavu cedule, napsali na ně z jedné strany free hugs a z druhé objetí zdarma a vydali se po Příkopech. Měli jsme strach. Obrovský. Ale celý den jsme oba byli jak po velmi silné droze. Zážitek to byl opravdu silný. Proto je dobré mít lidi, kteří do toho půjdou s vámi. Jsem rád, že takových lidí je kolem mě víc než dost.

Proč to vše dělat? Přestanete řešit lidi, co si o vás myslí a začnete jednat skutečně tak, jak chcete vy. Budete svobodnější. Volněji se vám bude dýchat. Proto bych vás rád vybídl, abyste svůj neopodstatněný strach brali jako navigaci do neprozkoumaných oblastí mimo vaši komfortní zónu, protože právě na její hranici začíná vzrušující život. A strach nikdy není tak velký a příšerný, jak se zdá.

Zde je záznam tohoto proslovu:

Doslov:

V proslovu jsem zmiňoval dvě události, kdy jsem překonával strach. Tou první bylo klikování mezi lidmi v Palladiu a tou druhou free hugs (objetí zdarma) na Příkopech.

Z první události dokumentaci nemám, ale s kamarádem jsme klikování zopakovali znovu v OC Chodov a dokonce přímo u vchodu. Tentokrát jsme z toho pořídili toto video:

Z druhé zmiňované události byly pouze pořízeny tyto fotografie:

Po proslovu několik kamarádů projevilo zájem, že bychom free hugs zopakovali někdy za hezkého počasí. K tomu došlo 4.7.2013. Kamarád, jehož baví natáčení a práce s videem to natočil a sestřihal do této podoby:

Můj první proslov v Toastmasters pod názvem „Kdo jsem“ jsem přednesl 15.11.2012. Zde je jeho obsah:

Nedávno jsem se zúčastnil psychologické hry s názvem „Kdo jsem?“. Stál jsem uprostřed čtverce, kdy v každém rohu stál člověk. Ještě předtím, než hra začala, jsem si napsal na papír dvacet rolí, které ve svém životě hraji: syn, bratr, řidič, programátor a další. Během hry, kdy jsem stál uprostřed čtverce, mi byly postupně role přednášeny větou jako: „Jsi syn.“ nebo „Jsi bratr.“ A mou odpovědí bylo: „Ne, nejsem syn. Je to jen role, kterou hraji.“ Když se prošlo všech dvacet rolí, tak mi někdo na závěr položil otázku: „A kdo tedy vlastně jsi?“ Odpověď následovat nemusela, ani jsem v ten okamžik žádnou neznal. Měl jsem v hlavě v ten okamžik hrozný zmatek.

Pokusím se tady tedy odpovědět, které největší role ve svém životě hraji, a snad i přijít na to, kdo doopravdy jsem.

Role, kterou doslova žiji poslední dva měsíce, je role kuželkáře. V září jsem začal hrát kuželky závodně. Nejprve jsem měl strach, byl jsem nervózní, nechtělo se mi do toho. Vymlouval jsem se na to, že jsem ještě dost netrénoval. Abych se přiznal, tak jsem měsíce předtím žil jako workoholik a tréninky jsem nezvládal. Takže mé obavy byly oprávněné. Jenže strejda, který hraje kuželky víc jak čtvrt století, mě do toho uvrtal. Sehnal mi tým, kterému chyběli hráči. Byl jsem hozen do vody a nezbylo než začít plavat.

Po několika zápasech jsem tomu naprosto propadl a začal si vést tabulky se svými výsledky a s výsledky spoluhráčů a mých protihráčů. Já, který nikdy v televizi sport nesledovat, který nesledoval ani finále v hokeji. Já si začal vést tabulky.

Na každý zápas se teď neskutečně těším, byť vím, že zatím nepodávám dobré výkony, ale vidím, jak se postupně pomaloučku zlepšuji. I tréninky mě teď baví víc a už se nevymlouvám na to, že se mi nechce, naopak, i když jsem unaven, jdu si zatrénovat.

Kuželky, to je rodinná tradice. Začal s tím děda, pokračovala mamka se strejdou a jeden čas to hrál i taťka. Já jsem další generace, která přebírá štafetu. Kuželky se mi staly vášní. Ale teprve, až když začalo opravdu o něco jít. Soupeření mezi týmy, boj o pořadí, o vítězství nad soupeřem, cinkot zvonečků spoluhráči, když se mi daří, emoce, které doslova visí ve vzduchu, i případná zklamání, to vše mění koníček ve vášeň.

Další mou velkou rolí je mé povolání. Jsem programátor. Mnozí si hned představí zarostlého, neupraveného mladíka, který pořádně ani neví, co je denní světlo, neboť je stále zavřen za staženými žaluziemi… Ano, to jsem já. Tedy, když pracuji na něčem opravdu zajímavém. To pak nestíhám jíst a pomalu ani spát. Možná to je tím, že počítače mi byly vždy koníčkem, dalo by se říct i vášní.

Už jako malého kluka mě počítače zaujaly. Tenkrát jsem chodil s mamkou uklízet, protože mě neměl kdo hlídat. Byly tam velké sálové počítače a kolem se válela spousta děrovaných štítků. Fascinovalo mě to. S počítači jsem se opět krátce setkal na základce v šesté třídě a byl jsem fascinován, jak snadné je počítač přinutit dělat, co chci. S počítačem jsem se opět setkal až na střední. A rodiče mi pořídili počítač domů. Za 14 dní už sice nefungoval, ale podařilo se ho dát dohromady. Tím mé objevitelské nadšení neskončilo, ba naopak, pustil jsem se do něho z o to větší vervou. Začal jsem se učit doma programovat. A tak jsem se dostal ke své profesi, aniž bych ji kdy vystudoval.

Počítače mě nejspíš budou provázet celý život, jednou bych se však chtěl živit obchodováním na burze.

To byly dvě velké role, které mi zabírají dost času.

Další role, kterou bych rád hrál častěji, neboť je to mým koníčkem, snad i vášní, je cestování. Nemám rád dovolené, kdy se plácnu na několik dní u moře a smažím se ve vlastní šťávě celý den na pláži. Mám rád cestování, poznávání nových krajů, lidí a kultur. Nejvíce jsem si proto v poslední době užil dovolenou, kdy jsme si s kamarádem v Rusku půjčili auto a cestovali tam po městech a vesnicích a každý den spali někde jinde.

Kdo tedy vlastně jsem? Hráč kuželek, kterého to pohltilo? Programátor, jehož povolání je nejen povinností, ale i koníčkem? Cestovatel, který na to nemá tolik času, kolik by si přál?

Kdo tedy vlastně jsem?

A zde je záznam tohoto proslovu: