Petr Mašek

V Bibli lze najít příběhy o králích Davidovi a Šalamounovi, kteří vládli sjednocenému Izraelskému (severnímu) a Judskému (jižnímu) království. Až teprve po smrti krále Šalamouna mělo dojít k rozpadu na dvě samostatná království. Král David je líčen jako nejlepší Izraelský král a král Šalamoun jako nejmoudřejší král a nejvýznamnější panovník té doby. Je líčen jako významný stavitel, v Bibli jsou zmínky o jeho spravedlivých rozsudcích a obrovském bohatství – pil ze zlatých pohárů, jeho lodě přivážely poklady z celého světa a měl harém s tisíci ženami. (viz 1. Královská 10. a 11. kapitola) Toto období je považováno za nejvýznamnější období Izraelského národa. Co všechno z toho lze dnes potvrdit archeologickými a písemnými nálezy?

Existence Davida a Šalamouna

Byli David a Šalamoun skutečnými osobami? Dnes se zdá, že ano. Dlouhou dobu však byli historici a archeologové rozděleni. Pro existenci Davida a Šalamouna dlouho nesvědčil ani jeden písemný pramen a to i přesto, že David a Šalamoun jsou líčeni jako mocní a bohatí panovníci. Dodnes neexistuje ani jeden písemný pramen z Egypta či Mezopotámie a ani jakýkoli jiný písemný pramen z té doby (konec 11. a první polovina 10. století př. n. l.). Existuje písemná zmínka, která hovoří ve prospěch existence Davida, byla objevena v severním Izraeli v létě roku 1993. Jedná se o část památníku damašského krále z 9. století př. n. l. (kolem roku 835 př. n. l.) z černého čediče, kde se píše o králi z domu Davidova. Podobný odkaz na Davidův dům, lze též nalézt na nápise moabského krále Méšy z 9. století př. n. l. Je tedy vidět, že David coby zakladatel dynastie judských králů v Jeruzalémě byl v oblasti znám.

Jeruzalém

Jeruzalém leží v horském sedle a byl osídlen již v 19. století př. n. l., což dosvědčují egyptské prameny. Archeologové opakovaně prováděli a stále provádějí ve starém městě terénní výzkumy. Vykopávky v této a dokonce ani v jiných částech Jeruzaléma však nepřinesly žádné důkazy o větším osídlení Jeruzaléma v Davidově a Šalamounově době. Nejenže chybí známky monumentální architektury, ale nenašly se dokonce ani keramické střepy, které se našly na jiných nalezištích té doby. Při vykopávkách se našly úchvatné nálezy z nejstaršího období Jeruzalémských dějin (první polovina 2. tisíciletí př. n. l.) a z pozdějších staletí po tomto období, z této doby se však nenašlo nic. Nejoptimističtější závěr, který z toho historici a archeologové učinili je ten, že Jeruzalém byl v 10. století př. n. l. spíše skromných rozměrů a nebyl větší než typická horská vesnice. To odpovídá i skromnému osídlení zbytku Judska, které sestávalo asi ze dvaceti malých vesnic a několika tisíc obyvatel, z nichž velká část byli kočovní pastevci.

Města krále Šalamouna

V Bibli se píše, že král Šalamoun přestavěl města Megido, Chasór a Gezer (1. Královská 9:15).

Megido leželo na strategickém místě na obchodní cestě mezi Egyptem a Mezopotámií a dále Anatolií (dnešní Turecko).

V Megidu byl prováděn výzkum ve 20. a 30. letech 20. století. Archeologové některé úchvatné nálezy na základě Bible připsali právě Šalamounovi. Stejně tomu bylo až do 80. let, kdy datace jednotlivých nálezů probíhala pod vlivem biblického vyprávění. Až do této doby bylo to, co je napsáno v Bibli o období Davida a Šalamouna považováno za historický fakt. Tento předpoklad se však v posledních letech zhroutil na základě nových objevů z celé oblasti Syropalestiny, což přispělo k novému zkoumání slohů a typů keramiky z Megida, Gezeru a Chasóru. Archeologové zjistili, že město Megido bylo hradbami obehnáno až teprve v 9. století za vlády Omríovců. Další město krále Šalamouna Chasór bylo v Šalamounově době opevněno pouze minimálně a město Gezer mělo opevněnu pouze citadelu.

Novou dataci později podpořily i závěry datovací metody pomocí C14 na základě jejího zpřesnění v posledních letech.

Archeologický průzkum Megida a dalších Šalamounových měst ukázal, že Bible úspěchy nenáviděných izraelských králů zamlčuje a jejich slavné činy připisuje Šalomounovi ze staršího období.

Judsko v době Davidově a Šalamounově

Období Davida a Šalamouna je datováno do 11. a 10. století př. n. l. Oba dva měli, jak uvádí Bible, vládnout přesně 40 let.

Judsko se nalézá v oblasti, která tvoří homogenní přírodní celek. Je typické kamenitým a těžko přístupným terénem s nevydatnými a těžko předvídatelnými srážkami. Na rozdíl od severního Izraelského království bylo vždy Judsko co se týče zemědělství méně významné a topograficky oddělené od okolních oblastí. V této době zde rostla kleč a les. Přírodní podmínky tak mnohem lépe vyhovovaly pastevectví než zemědělství. Nepřístupný terén tak bránil vzkvétání sadů a vinic.

Judsko bylo v této době velmi řídce osídleno. Počet vesnic a rozloha sice rostly avšak charakter vesnic zůstával zachován. Judsko bylo zcela izolované a značně nevýznamné. Nemělo žádná větší městská centra.

Shrnutí

O mocné říši Davida a Šalamouna se nám nezachovaly žádné písemné zmínky než ty, co jsou zapsány v Bibli, nejstarší písemné prameny jsou až z 9. století př. n. l. a píše se v nich pouze o domu krále Davida, což maximálně dokazuje, že král David skutečně existoval, ale neukazuje to nic o tom, že by král David vládl mocné říši či dokonce sjednotil Judsko a Izrael. Pokud by David a Šalomoun byli tak významnými panovníky, jak je líčí Bible, očekávali bychom jejich jména vytesaná na monumentech, či zmínky v diplomatické korespondenci oné doby, což bylo běžné. Nic z toho dosud nebylo objeveno.

Archeologické nálezy dokládají, že Judsko bylo v této době příliš chudá, zaostalá a řídce osídlená oblast. Dnes se považuje za prokázané, že Jeruzalém byl v té době pouhou větší vesnicí s několika málo tisíci obyvateli a maximálně malou pevností pro vládce. Nenašli se žádné Šalamounovi paláce, ani města obehnaná hradbami. Vše nasvědčuje maximálně tomu, že David a Šalomoun vládli nanejvýše malému kmenovému království na malém území. V tu dobu začalo postupně vznikat v okolí Samaří severní království. Judské a Izraelské království se tak vyvíjela samostatně. Nikdy nebyla sjednocena a tyto dvě oblasti se rozvíjely zcela samostatně. Judsko zůstalo slabé a izolované. Izraelské království během vlády Omríovců zesílilo a stalo se lokální velmocí, která mohla za krále Achaba stanout v čele protiasyrské koalice s největší jízdou, jak dosvědčují mimo jiné i asyrské prameny. Tato jízda byla po dobytí Izraelského království Asyřany začleněna do jejich armády jako samostatná jednotka, což svědčilo o tom, jak silnou byla. Asyřané totiž dobyté nepřátelské jednotky rozptylovali do své armády. Izraelská jízda však zůstala vcelku. Archeologické nálezy dokládají, že stáje, jež jsou přičítány králi Šalamouna spadají až do období vlády Omríovců.

Dnes se archeologové a historikové shodují na tom, že se jedná o dynastický mýtus, který nemá se skutečností nic společného.

Biblická kniha Jozue líčí, jak Izraelité, poté co odešli z Egypta a putovali 40 let sinajskou pouští, pod vedením vojevůdce Jozua dobývají zemi, již jim zaslíbil jejich bůh. Kniha Jozue líčí, jak po překročení řeky Jordán Izraelité dobývají nejprve město Jericho, město Aj a další kanaánská města a postupně si podmanují celou zaslíbenou zemi. Stalo se to však opravdu tak? Existuje pro to nějaký důkaz?

Neexistující opevněná města

Prvním městem, které Jozue dobyl, bylo město Jericho. V té době však Jericho neexistovalo. K jeho zničení došlo již v roce 1550 př. n. l. Řada výzkumů ukázala, že příčinou postupného, nikoliv náhlého, zborcení hradeb byla série zemětřesení. Jihovýchodní strana hradeb se dokonale kryje s průběhem aktivního geologického zlomu.

Dalším městem, které Izraelci dobyli, bylo město Aj (překlad znamená trosky, nebo rozvaliny). Podle archeologických průzkumů však město mezi lety 2000 a 1200 př. n. l. nebylo obýváno a bylo pouhými opuštěnými ruinami.

Gibeóňané

Gibeóňané žádali Jozua o ochranu. Archeologický průzkum z místa Gibeon ukázal, že místo v tuto dobu nebylo obýváno. Průzkum tří dalších gibeónských měst prokázal, že ani tato místa nebyla v tuto dobu obývána. To samé platí i o jiných městech, která se objevují v příběhu o dobytí Kanaánu a také o souhrnném seznamu kanaánských králů. Mezi nimi najdeme také Arad a Chešbón, o nichž je zmínka v článku o odchodu Izraelitů z Egypta.

Jak postupoval archeologický průzkum Palestiny, stále více se ukazovalo, že skutečnost byla jiná, než jak ji líčí Bible. U stále většího počtu míst se zjišťovalo, že docházelo k postupnému úpadku a vysídlování. Ve stavební architektuře je patrný postupný vývoj. Nic nenasvědčuje tomu, že by vývoj Palestiny byl přerušen nějakým plošným vojenským zásahem.

Dobové pozadí

Palestina byla pod egyptskou vládou do konce poloviny 12. století př. n. l. V lokalitách Gaza, Yaffo a Beit She’an byla egyptská administrativní centra. Egyptské památky byly objeveny na mnoha místech kolem řeky Jordán. Ani geopolitické situaci tehdejší doby tedy biblický popis neodpovídá. O silné egyptské přítomnosti v Palestině však Bible mlčí, jako by o ní nevěděla.

Z této doby (kdy měl být Kanaán již osídlen Izraelci a mělo trvat období soudců) máme též k dispozici dokumenty zásadního významu, jakými jsou dopisy z El-Amarna, v akkadštině psané listy různých knížat nebo pánů Sýrie – Palestiny a faraónů Amenophise III., Achnatona, Sumencharema a Tutanchamóna. V této době byla Palestina a jižní Sýrie egyptským protektorátem a malí králové této oblasti se považovali za faraonovy vazaly, což jim nebránilo v tom, aby mezi sebou nebojovali ve snaze rozšířit svou moc. Dnes známe jména králů několika městských států v Palestině: Labajú v Sichemu, Abdi-Héba v Jeruzalémě, Milkilu v Gezeru. Aby mohli vést lépe své vnitřní boje, neváhali tito drobní králové uzavírat společenství s tzv. chapiru.

Další informace o dobovém pozadí lze nalézt v článku o odchodu Izraelitů z Egypta.

Závěr

Vše nasvědčuje tomu, že k žádnému dobytí Kanaánu nedošlo, naopak že předkové Izraelitů přišli z horských oblastí a spolu s lidmi obývajícími Kanaán vytvořili obyvatelstvo nazývané Izrael. Pokud někdo z Egypta do Kanaánu dorazil, tak to byla pouze malá skupinka lidí, která si sebou přinesla kult vzývající boha Jahva.

Odchod Izraelitů z Egypta patří mezi významné okamžiky izraelského národa. První kapitoly knihy Exodus vypráví o tom, jak Mojžíš seslal na Egypt deset ran a vyvedl Izraelity (několik miliónů lidí) z Egypta do Sinajské pouště skrz Rudé moře, v němž utonula egyptská armáda i s faraonem.

Co o tom víme z historie? Mohlo k tomu dojít tak, jak líčí Bible?

Datace

Tradiční datování odchodu Izraelitů z Egypta vychází z veršů 1. Královské. Některé zdroje uvádějí pak jako rok vyjití z Egypta rok 1448 př. n. l., jiné pak 1446 př. n. l. Někteří bibličtí badatelé naopak sečetli délku života významných biblických postav a došli k roku 1519 př. n. l. Další datum pak uvádí encyklopedie Hlubší pochopení písma a to rok 1513 př. n. l. Všechna tato datování vychází z biblické knihy Exodus (2. Mojžíšova), v knize Exodus 1:11 je však zmínka, že Izraelité pracovali jako otroci na městech Pitom a Raamses. Město Pitom však bylo založena až za vlády faraóna Sethiho I. (1294 – 1279 př. n. l.) a stavěno převážně za vlády faraóna Ramesse II. (1279 – 1213 př. n. l.), který vládl úctyhodně dlouho. Ramesse II. založil město Raamses (Piramesse, zvané též tyrkysové město). Před vládou Ramesse II. tato města tedy neexistovala a dataci exodu je proto nutné posunout až do období vlády Ramesse II. či jeho nástupce Merenptaha (1213 – 1203 př. n. l.) nebo do ještě pozdějšího období.

Anachronismy

Při svém putování pouští byli Izraelci napadeni kanaánským králem Aradu (Numeri 21:1), podle archeologických nálezů však město Arad bylo osídleno zhruba v rozmezí let 3500 až 2200 př. n. l., pak zpustlo a znovu osídleno bylo až po roce 1150 př. n. l. V biblické knize Numeri (4. Mojžíšova) 21:23-25 se píše o bojích s emorejským králem Síchonem (Sihon) a obsazení města Chešbon. Chešbon však byl osídlen až od roku 1200 př. n. l. a to pouze jako malá vesnice. Prosperujícím městem se stal od 8. či 7. století př. n. l. Dále v biblické knize Numeri 21:29-31 se píše o obsazení emorejského města Dibon. Město však v letech 2000 až 1200 př. n. l. nebylo obýváno. Ani území Edonu, o němž píše biblická kniha Numeri 20:21, v té době neexistovalo, o němž jsem psal již v článku Období patriarchů.

Historie mlčí

Žádný archeologický nález nepotvrdil existenci většího počtu Izraelitů v Egyptě. Z Egypta uprchlo 600.000 mužů mimo starců a dětí. Uprchly i ženy. Celkově něco kolem 2 až 3 miliónů Izraelitů. Nikde v egyptských záznamech, ani v záznamech sousedních národů, o tomto nenalézáme žádnou zmínku. Dnes již máme mnoho informací o obraně východní egyptské hranice. Egypt v té době byl světovou velmocí s velmi propracovanou obranou, spoustou obraných pevností na hranici a mnoha pouštními stanovišti, kolem kterých musel Izrael putovat. Takto obrovský průlom by nebyl bez povšimnutí. Nejen že chybí archeologické nálezy potvrzující osídlení Egypta početnou Izraelskou skupinou (byly nalezeny pouze nálezy svědčící maximálně o stovkách protoizraelců), ale chybí též archeologické nálezy svědčící o masivním odchodu lidí z Egypta. Chybí též archeologické důkazy svědčící o přesunu několika miliónů lidí po dobu 40 let po Sinajské poušti. Archeologové dnes dokáží zmapovat pohyb po Sinajské poušti podstatně menších skupin, po putujících Izraelitech se však nenašla ani stopa.

Dobové pozadí

Mladší doba egyptská (1560 – 1080 př. n. l.) se vyznačuje především novou egyptskou iniciativou vytvořit si novou vyspělou a vojensky zpevněnou zemi. Nejprve v čele stojí Ahmós I., který vyhání z Egypta Hyksóse a svá území rozšiřuje do Núbie a Sýrie. Bojuje i v Palestině a střetává se se státem Churritů Mitanni. Největšího rozmachu v celé své dlouhé historii dosahuje Egypt za Thutmose III. (1490 – 1438 př. n. l.), který je označován veliký. Thutmose III. měl nejen vynikající armádu, ale současně moc upevňoval také významnými diplomatickými jednáními a chytrou sňatkovou politikou. Tehdy začal Egypt sílit i ekonomicky, a to nejev v zemědělství, ale přišel s prvními výrobními programy v oblasti metalurgie. Za vlády Thutmose III. dosáhl Egypt takového územního rozmachu, jaký už žádný z jeho následovníků nedokázal zopakovat. Egyptská říše sahala od 4. nilského kataraktu až k Eufratu v Malé Asii. Thutmose III. musel podniknout celkem 17 vojenských tažení, než se mu podařilo v oblasti Předního východu nastolit pořádek (tedy v době, kdy podle biblické knihy Jozue mělo docházet k dobývání země Kanaán). Nejprve se zmocnil Sýrie a Palestiny a po tři roky tam reorganizoval státní správu. Poté zaměřil své úsilí na několik foinických přístavů, aby získal bezpečnou námořní základnu a vyhnul se tak dlouhé cestě po souši, která by z velké části vedla i pouští. Po tomto zajištění zahájil osmým tažením ofenzívu proti mitannskému království. Přešel Sýrii, dostal se k Eufratu a nakonec porazil nepřítele v bitvě u Megidda (na území dnešního Izraele). Toto vítězství bylo tak přesvědčivé, že ostatní nepřátelé (Chetité, Babyloňané a Asyřané) se Egyptu podrobili raději dobrovolně. V době vlády Amenhotepa III. (1390 – 1352 př.n.l.) byl Egypt na vrcholu své moci a udržel si svá území získaná za Thutmose III. Za vlády Amenhotep IV (1352 – 1336 př. n. l.) začal Egypt postupně ztrácet získaná území v severní Sýrii. Faraon Tutanchamon (1336 – 1327 př. n. l.) se pokusil zajistit si v Sýrii autoritu, ale jeho velitel Haremheb nebyl příliš úspěšný. V roce Tutanchamonovy smrti bylo egyptské vojsko poraženo Chetity u Amky nedaleko města Kadeš. Kadeš bylo strategické město v Sýrii a ohraničovalo hranici mezi dvěma velmocemi. Po krátkém panování faraona Aje (1327 – 1323 př. n. l.) získal trůn Haremheb (1323 – 1295 př. n. l.), ale egyptské říši se nepodařilo Kadeš dobýt zpět. To se podařilo až v prvním roce své vlády Sethimu I. (1294 – 1279 př. n. l.) Na první výpravu se vydal s 20 000 muži a dobyl některá města v jižní Palestině. Při druhé výpravě získal pod kontrolu město Kadeš a vládce Amurru se stal opět vazalem Egypta. Ale při dalším pokračování války tato území postupně znovu získali Chetité zpět. Nástupce Sethiho I., Ramesse II. (1279 – 1213 př. n. l.) přestěhoval hlavní město do Piramesse, které leželo ve východní části nilské delty, blízko syrských provincií. Nechal vyzbrojit armádu, vybavit ji válečnými vozy a vycvičit ji. Ve čtvrtém roce svého panování se vydal s vojenskou výpravou do Kanaánu s cílem připojit území Amurru zpět k Egyptu. Po tomto útoku vyslal chetitský král Muvatalliš vojsko. Tato vojska se setkala u města Kadeš. Žádná strana v této bitvě nedosáhla rozhodujícího vítězství a obě strany měly těžké ztráty. Egyptská sféra vlivu v Asii byla nyní omezena na Kanaán. Dokonce i toto území bylo na nějaký čas ohroženo a Ramesse II. byl nucen se pustit do série tažení v Kanaánu (v té době měl již být obýván Izraelity, což nebyl), aby upevnil své postavení předtím, než mohl znovu zaútočit. Poté Egypťané útočili proti Chetitům, ale kromě malých úspěchů nedosáhli významnějšího vítězství. V roce 1258 př. n. l. bylo uzavřeno spojenectví mezi těmito národy. Další útok proti Chetitům neúspěšně podniká faraón Merenptah (1213 – 1203 př. n. l.). Po návratu z válečné výpravy nechal Merenptah vztyčit stélu, kde je poprvé mimobiblická zmínka o Izraeli: „Izrael je zpustošen a nemá plody“. Izrael byl v té době roztroušené obyvatelstvo v Kanaánu žijící vedle městských států ovládaných jinými národy.

Závěr

Pokud někdo z Egypta odešel, tak to byla pouze malá skupinka lidí, kteří poté vytvořili s kmeny již obývajícími Kanaán a přišlými z horských oblastí obyvatelstvo nazývané Izrael. Skupinka přišlá z Egypta si sebou přinesla kult vzývající boha Jahva. Odchod z Egypta však nebyl proveden přes odpor a pronásledování faraónovo, ale pravděpodobně umožněn celkovou krizí Egyptské říše po vpádu mořských národů, pod kterým se zhroutila celá Chetitská říše a Egypt se ubránil jen s největším vypětím za cenu ztráty všech držav v Malé Asii. Další informace o dobovém pozadí z této doby uvedu ještě u připravovaného článku Dobytí Kanaánu.

Období patriarchů spadá do doby krátce po potopě světa, o níž jsem psal v minulém článku. Doba patriarchů od Abrahama (později Abrama), přes Jákoba až po Josefa je datována do období kolem roku 2000 př. n. l. Datace vychází z Bible, kde se píše, že k exodu Izraelitů z Egypt došlo 480 let předtím, než se začalo se stavbou Šalamounova chrámu (1. Královská 6:1) a dále, že předtím trpěli Izraelité 430 let v egyptském otroctví (2. Mojžíšova 12:40).

V jednotlivých příbězích se vyskytují i místopisné informace. Co o nich víme?

Pelištejci

V 1. Mojžíšově 26:1 čteme o setkání Izáka s Abimelekem pelištejským (filištínským) králem v Geraru. Pelištejci (starším českým názvem Filištíni) přišli z egejské nebo východní středozemské oblasti a usadili se v kanaánské pobřežní nížině teprve po roce 1200 př. n. l. V 11. a 10. století př. n. l. jejich města vzkvétala a až do asyrského období byla významným mocenským faktorem v této oblasti. V tomto raném období však Gerar (dnešní Tel Haror) byla pouhá vesnice a až teprve na konci 8. století a v 7. století př. n. l. zde stála mocná, silně opevněná pevnost, která sloužila jako jižní správní centrum asyrské říše.

Velbloudi

V příbězích o patriarších je často zmínka o stádech velbloudů. Stejně tak, když byl Josef prodán do otroctví v Egyptě, odvedla ho sebou karavana Išmaelitů z Gileadu s velbloudy. (1. Mojžíšova 37:25). V tomto příběhu byli tito velbloudi používáni jako soumaři.

Nejrozšířenějším dopravním zvířetem v té době však byl osel, velbloud coby soumar se začal používat až okolo roku 1000 př. n. l. Na předním východě se běžně velbloudi jako soumaři začali používat teprve dlouho po roce 1000 př. n. l. Analýzy starých zvířecích kostí v příslušných oblastech ukazují, že velbloudi začali být k transportu užíváni až po roce 1000 př. n. l. a to i přesto, že velbloud byl domestikován již dlouho předtím (kolem roku 5000 př. n. l.). Velbloud se dlouho choval pro mléko a maso. Stejně tak jako kůň, který byl k transportu používán až dlouho poté, co byl domestikován. V příbězích o patriarších jsou však velbloudi používáni coby soumaři.

Velbloudi nesli ladanum, mastix a masti tedy kadidlo (některé překlady ponechávají ladánum), balzám a myrhu (pryskyřičnou kůru), což byly hlavní výrobky výnosného arabského obchodu, který pod dohledem asyrské říše vzkvétal v 8. a 7. století př. n. l. Přesně v tomto období se v asyrských pramenech objevují zmínky o tom, že se velbloudi používají jako soumaři v karavanách.

Aramejci

V příběhu o Jákobově sňatku s Leou a Ráchel a vztahu se strýcem Lábanem se často vyskytují Aramejci. Aramejci jako národnostní skupina se však v textech předního východu před rokem 1100 př. n. l. vůbec nevyskytují. V 9. století př. n. l. na severní izraelské hranici začala vznikat řada aramejských království a ovlivňovat Izraelity. Království Aram-Damašek podobně jako izraelské království usilovalo o bohaté zemědělské oblasti. Občas spolu bojovaly a občas uzavíraly spojenectví. Příběh z 1. Mojžíšovi 31:44-54 popisuje napětí mezi Jákobem a Labanem a vztyčení hraničního sloupu z kamení. Tento příběh odráží rozdělení území mezi Aramem a Izraelem, ke kterému došlo v 9. a 8. století př.n.l.

Edóm

Stejně tak je tomu i u Edómu. Z asyrských pramenů víme, že v Edómu před koncem 8. století př. n. l. žádní králové nebyli a ani žádný stát. Jako samostatný celek se Edóm objevuje až po dobytí oblasti Asýrií. První velká vlna osídlení začala již na konci 8. století př. n. l. Doprovázel ji vznik velkých osad a pevností. Vrcholu však dosáhla v 7. a na počátku 6. století př. n. l. Předtím bylo v oblasti jen řídké osídlení. Hlavní město Edómu Bozra se stalo velkým městem až v asyrském období.

Dále je v 1. Mojžíšově 14. kapitole popsána velká válka. Obsahuje však geografické informace, které platily pouze v 7. století př. n. l. Problém je i s dalšími místy a národy.

Závěr

Zmínky o Pelištejcích (Filištínech), Geraru, arabském obchodu, velbloudech coby soumarech, místech a národech svědčí o tom, že příběhy musely být napsány později. V žádném z období kolem letopočtu naznačeném v Bibli totiž neexistovalo prostředí, ve kterém by se biblické příběhy mohly skutečně odehrát. Naopak zdánlivá podobnost mezi zákony a zvyklostmi v 2. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a tím co je popsáno v příbězích o patriarších bylo tak obecné, že by to mohlo platit téměř v jakémkoli období starověké historie Předního východu.

Příběh o potopě světa je velmi starý a zná ho téměř každý člověk na této planetě. Většina křesťanů a muslimů věří v pravdivost tohoto příběhu, tak jak je zaznamenám v Bibli či Koránu, a nepřipouští si, že by to mohlo být jinak. Stala se skutečně tato událost, tak jak je zaznamenána v Bibli, nebo je to jen vymyšlený příběh ze starověku? Jsou pro potvrzení tohoto příběhu důkazy, nebo naopak důkazy svědčí proti?

Datace

Potopa světa popisovaná v Bibli se měla odehrát v roce 2370 př. n. l. nebo později. Rok je čerpán z křesťanských stránek a knihy Hlubší pochopení Písem (vydali Svědkové Jehovovi). Až do 3. 8. 2008 tento rok udávala i česká Wikipedia, poté udávala rok 2204 př. n. l. a nyní udává rok 2104 př. n. l. Pokud je někde udáván rok potopy světa, je to jeden z těchto tří roků.

Potopa byla celosvětová a přežil ji pouze Noe s manželkou, třemi syny a jejich manželkami, tedy pouhých osm lidí.

Všechny nejstarší kultury jako Egypt a Sumer, nebo později Akkadská říše musely tedy vzniknout až po potopě. Nemohly ji zákonitě přežít a musely vzniknout dostatečně dlouho (několik staletí) po potopě, aby se lidstvo stihlo z osmi lidí opět rozrůst a vytvořit tyto civilizace. Bylo tomu ale skutečně tak?

V následujícím textu se přidržím data nejvzdálenějšího od součastnosti, tedy roku 2370 př. n. l.

Egypt

Mezi lety 5500 a 3100 př. n. l., během předdynastického období, vzkvétala podél Nilu malá osídlení. Do roku 3300 př. n. l., před první egyptskou dynastií, byl Egypt rozdělen do dvou království, známých jako Horní Egypt a Dolní Egypt. Ke sjednocení těchto dvou částí došlo někdy kolem roku 3100 př. n. l. Menes, který sjednotil Horní a Dolní Egypt, se stal prvním králem – faraónem.

A jak vypadal Egypt v roce 2370 př. n. l., který nás zajímá? V té době Egyptu vládla již 5. dynastie, její vláda však žádnou celosvětovou potopou nebyla přerušena. Naopak Egyptská kultura byla pozoruhodně stabilní a během období skoro tří tisíc let od vzniku sjednoceného Egypta se měnila jen málo. To zahrnuje náboženství, zvyky, umění, architekturu a společenskou strukturu.

V okolí Egypta jsou archeologicky doloženy lidské osady dlouho před stvořením biblického Adama.

Sumer

Sumerové (černohlavci) vytvořili nejstarší stát na světě v Mezopotámii. Sumerové do Mezopotámie přišli kolem roku 3500 př. n. l. a již kolem roku 3300 př. n. l. vynalézají písmo. Novější výzkumy vznik tohoto písma posouvají až do roku 3500 př. n. l. Jejich stát vznikl kolem roku 3000 př. n. l. a ze stejné doby pocházejí i první písemné památky.

V roce 2500 př. n. l. vzniká slavný epos o Gilgamešovi. Jedenáctá tabulka tohoto eposu vypráví o celosvětové potopě. Ta vypráví o tom, jak se bohové rozhodli seslat potopu na lidstvo. Bůh Enki však varuje Utanapištima:

Muži šuruppacký, synu Ubaratutua, odejdi z domu! Postav loď! Zbuduj archu, abys život svůj zachránil, majetek zavrhni, ale život zachovej! Všechno živoucí sémě do lodi uveď!

Utanapištim archu postavil přesně podle Enkiho pokynů a spustil na vodu.

… vše, co jsem měl z živého sémě, jsem naložil na ni. Na loď jsem uvedl celou svou rodinu a příbuzné své. Zvěř stepní a drobná zvířata stepní, všechny řemeslníky jsem uvedl na ni.

Přichází potopa:

Po šest dnů a sedm nocí s potopou burácel vítr a jižní bouře srovnala zemi. A když sedmý nadešel den, ustala jižní bouře, potopa i boj, jenž jako rodička kol sebe tloukl. Uklidnilo se moře, utišilo, bouře i potopa ustaly. Na moře jsem pohlédl, všude zavládlo ticho a všechno lidstvo se v bahno proměnilo. Jak plochá střecha se prostíral močál. Poklop jsem otevřel a na mou tvář dopadlo světlo. Poklekl jsem a usedl v pláči.

Utanapištim vypustil holubici, pak vlaštovku. Obě se vrátily zpět. Nakonec vypustil havrana, který se již nevrátil. To bylo znamením, že vody ustoupily (biblický Noe vypouští nejprve havrana a pak holubice). Utanapištim přinesl bohatou oběť nejvyšším bohům.

A jak vypadal Sumer v roce 2370 př. n. l., který nás zajímá? V Sumeru vládla první urská dynastie, toto období se nazývá zlatým věkem Sumeru. Zároveň již je znám epos o Gilgamešovi.

Akkadská říše

Akkadská říše je název starověkého státního útvaru, který existoval zhruba v letech 2334 – 2154 př. n. l. a zahrnoval prakticky celou Mezopotámii (dnes Irák) a část Sýrie. Jednalo se o první rozlehlou říši v této oblasti (do té doby charakterizovanou městskými státy) a zároveň první významnou politickou jednotku, jejímž nositelem byla semitská, nikoli sumerská složka populace. Název sám je odvozen od pojmenovaní města Akkadu, založeného kolem roku 2330 př. n. l.

Zakladatelem akkadské říše byl Sargon Akkadský, k jehož původu se váží legendy, jedna z nich praví, že ho matka pustila na vodu v košíku (podobně jako Mojžíše), on se dostal na dvůr krále Ur-Zababy a stal se jeho číšníkem; jak se stal vládcem, už legendy nevysvětlují.

A jak vypadala akkadská říše v roce 2370 př. n. l., který nás zajímá? Akkadská říše vznikla krátce po tomto roce. Je velmi pravděpodobné, že její zakladatel se již v té době narodil, zároveň bylo území akkadské říše dostatečně osídleno, aby zvládla dobýt Sumer s několika set letou historií.

Skutečná potopa

Podle některých teorií jsou evropské a asijské legendy o potopě odrazem zpráv o zatopení prolákliny Černého moře. Například William Ryan a Walter Pitman předpokládají relativně rychlé zatopení celé rozsáhlé oblasti v okamžiku prolomení pevninské šíje v oblasti Bosporu a Dardaneli, k němuž podle nich došlo přibližně v roce 5600 př. n. l.

Časová osa

Vznik sjednoceného Egypta lze datovat téměř 700 let před biblickou potopu a vznik samostatného dolního a horního Egypta téměř 1000 let před biblickou potopu. Egyptskou kulturu, z níž Egypt vzešel ještě hlouběji do minulosti. To samé je u Sumerů, mykénské kultury a dalších kultur. Několik staletí před biblickou potopu lze datovat i harrapskou kulturu (3100 – 1900 př. n. l.) a dokonce i čínskou a některé americké kultury. I kdybychom připustili chybu v dataci, nemůže být tak velká, abychom se s datací vzniku egyptské a sumerské kultury dostali za potopu. Je potřeba vzít v úvahu, že potopu podle Bible přežilo pouhých 8 lidí a tyto civilizace tak mohly začít vznikat až nějaký čas poté, co se lidé opět dostatečně rozmnožili.

Další problém je návaznost starověkých civilizací. Na sumerskou říši navázala akkadská říše, která ji po několika stech letech dobyla, na ni navázali Gutejci, kteří akkadskou říši dobyly po dvou stech letech a poté starobabylónská říše.

Vznik města Babylón (Bab-ili – v překladu Brána boží, nikoli jak se tvrdí zmatení jazyků) lze datovat před rok 2300 př. n. l. do akkadského období. Právě v období akkadské říše je první zmínka o tomto městu za krále Sargona. V posunu datace starobabylónské říše nám nedává prostor ani sama Bible, která zmiňuje příběh o Nimrodovi. Založení Babylónu Bible vkládá 101 let za potomu, tedy  datuje na rok 2269 př. n. l. Díky tomu by bylo potřeba více jak 1000 let vývoje vtěsnat do několika málo desetiletí, což je nemožné.

Závěr

Byla potopa světa či nebyla? Dle mého názoru nebyla a je to jen ozvěna starších událostí, kdy došlo k prolomení pevninské šíje v oblasti Bosporu a Dardaneli a zatopení prolákliny Černého moře.