Únorová výprava na Sněžku
V neděli jsem se vypravil od Špindlerovky na Sněžku. Zbývalo ještě pět dní do konce února, přesto Špindlerův mlýn byl bez sněhu. Když jsem dorazil, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, v tuto roční dobu vidět takto Špindlerův mlýn je něco nevídaného. Tam, kde si pamatuji zasněženou stráň jsem viděl stráň holou bez sněhu. Pouze sjezdovka se táhla po svahu jak bílá stužka dolů.
Když jsem autem vyjížděl ke Špindlerovce, jel jsem po asfaltu. Sem tam se kousek od Špindlerovky objevil sníh.
V neděli, když jsem se vypravil na Sněžku, jsem poprvé u Špindlerovky narazil na souvislou vrstvu sněhu. Přesto místy prosvítal asfalt a nahoře na hřebenech Krkonoš na mě ze sněhu koukaly kameny, někde i s turistickou značkou. Pohledem ze hřebenu do údolí bylo poznat, že sníh je opravdu jen nahoře na hřebenech.
Když jsem pak poprvé uviděl Sněžku, dala za pravdu svému jménu. Byla celá bílá. Jen nahoře jak bradavice čněla tmavá budova polské restaurace, na níž žádný sníh nebyl.
Vydrápat se na Sněžku byl heroický výkon, cesta byla místy uklouzaná a zledovatělá. Nahoru stoupal již před polednem dav převážně polských turistů. Místy bylo potřeba se přitahovat za řetězy, místy však šlo hledat oporu v kamenech vyčnívajících ze sněhu. I zde toho sněhu moc nebylo.
Kupodivu jsem zjistil, že sestup nebude o moc lehčí. Místy jsem se sklouzl a ujel tak pár metrů po podrážkách. Většinu cesty jsem měl krásně teplo se sluníčkem, které nebylo schováno za mraky. Bylo to vykoupeno tajícím sněhem a křovisky již bez sněhu. Tam, kde přeci jen ještě nějaký sníh na křoviscích byl, jsem ho slyšel tát a téct.
Takto teplá zima se již opakovat jen tak nebude, takže jsem rád, že jsem výpravu na Sněžku podnikl a ušel během jediného dne přesně 37026 kroků.