Petr Mašek

12. března jsem publikoval článek 10.000 kroků a na toto téma jsem o osm dní později přednesl proslov. Samotného mě překvapilo, kolik lidí jsem tímto proslovem dovedl k pořízení vlastního krokoměru a kolik lidí si posléze alespoň vyzkoušelo, jak obtížné to je ujít oněch 10.000 kroků. Jeden z těch lidí, co si pořídil krokoměr, se mi 3. dubna na setkání Toastmasters klubu Amplion pochlubil, že již více jak týden každý den ujde přes 10.000 kroků denně a ptal se mně, jak jsem na tom já. To mě donutilo k zamyšlení, jak na tom jsem.

Jak mi to šlapalo

Až do onoho 3. dubna se mi nedařilo ujít každý den 10.000 kroků, podařilo se mi to tak jednou či dvakrát týdně. V průměru jsem již chodil více, než v listopadu 2013, kdy jsem si krokoměr pořídil a začal měřit kroky. Přesto průměr činil sotva osm tisíc kroků za poslední dny.

Když jsem se musel Herbertovi přiznat, že to stále po několika měsících nezvládám, byť jsem denní průměr zvýšil o dva tisíce kroků, bylo mi smutno a bál jsem se, že mu vezmu radost z toho, jak se mu daří. Dal jsem si tedy cíl ujít každý den minimálně oněch 10.000 kroků. A proč s tím váhat, rozhodl jsem se, že začínám už tento den!

Jak jsem začal více šlapat

A hned 3. dubna jsem ušel 11.023 kroků. Následujcí den 11.075 a celý duben jsem v tom pokračoval. Na konci měsíce mě pak mrzelo, že jsem s Herbertem o tom promluvil až 3. dubna, protože kdybych s ním promluvil o pár dní dříve, nebyl by 2. duben jediným dnem v měsíci, kdy jsem ušel pouhých 8.016 kroků.

Dovolená

O dovolené v první třetině května jsem začal podnikat výlety, měl jsem čas, potřeboval jsem vypnout a vyčistit hlavu, a jít se projít do lesa je to nejlepší, co se dá dělat. A tak se stalo, že jsem během jednoho týdne ušel 144.111 kroků a nebýt toho, že bylo deštivo, ušel bych více. Navíc jsem ten týden ujel na kole ještě 53,7 km.

Pracovní proces

Po návratu do pracovního procesu jsem najednou zjistil, že musím více chodit, občas se jít někam projít, a vymýšlet další způsoby, jak vytyčeného cíle dosáhnout. Nebylo to tak snadné jako o dovolené. Přesto, až dosud, se mi to každý den podařilo.

Jak jsem toho dosáhl

Chodím všude a vždy po schodech a to i v práci, byť kancelář je v sedmém patře.

V práci si vezmu raději menší skleničku a jdu si častěji pro vodu. Nejen, že tím ujdu kroky navíc, ale častěji se protáhnu a narovnám záda. A když jdu k práci pro svačinku do automatu, jdu delší cestou, nebo si zajdu koupit něco mimo budovu.

Když telefonuji, tak u toho chodí. A to i v práci. Zalezu si do volné zasedačky a chodím kolem stolu. Jeden by nevěřil, kolik se toho dá za několik minut hovoru nachodit.

Už mi nevadí vynášet odpadky, chodit na nákup a používat delší trasy. Nechodím nikde přes trávu a vždy to obejdu po chodníku či pěšině.

Když si čistím večer zuby, chodím po celém bytě sem a tam.

Po práci jsem se byl už dvakrát projít na půl hodinky kolem Vltavy nebo kolem domu. Dokonce jsem i zavítal opět na Žižkov do parku, kde jsem prožil své dětství a mládí. Nejen, že jsem se prošel, ale vracely se mi i mnohdy dávné vzpomínky. Někdy se tam opět musím projít, i v dalších parcích, kde jsem si jako malý hrával.

Daří se

Rekord 37.026 kroků, které jsem ušel v den, kdy jsem si udělal v únoru výlet na Sněžku, jsem zatím nepokořil. Přesto se mi od té doby podařilo 21. března ujít 30.335 kroků, 19. dubna 21.000 kroků a tento měsíc již dokonce čtyřikrát překonat 25 tisíc kroků. Přes dvacet tisíc jsem se dostal sedmkrát z toho čtyřikrát tento měsíc.

A když se mi teď ve čtvrtek na setkání Amplionu pochlubila Markéta Ferstová, že si pořídila krokoměr také a tento den již ušla 14 tisíc kroků, tak jsem s čistým svědomím mohl říci, že mě se také daří. A mohu tedy hrdě prohlásit, že 50 dní v řadě jsem ušel každý den více jak 10.000 kroků.

V těchto dnech se hraje mistrovství světa v hokeji v Minsku. Mnoho lidí kolem mě to sleduje, jen mě to zcela míjí. A nebýt toho, že se o tom v práci mluví, tak by mě to minulo zcela bez povšimnutí. Několik lidí se mě již ptalo, jak to, že mě to nezajímá. To mě snad nebaví sport? Já vždy odpovídám stejně: Mě sport baví dělat aktivně, ne na něj koukat. A už vůbec ne na sport, který sám nedělám.

Aktivně, ne pasivně

Od mala mě baví pohyb, už jako malé dítě jsem chodil do Sokola, abych se vyřádil. Byl jsem hyperaktivní dítě. Pohyb mě baví stále. Jezdím rád na kole, ale ne jen na takové malé projížďky, ale ujet několik desítek kilometrů a ne po silnicích. A nerad jezdím pomalu a kopce vždy vyšlapu, i kdyby to mělo být rychlejší vést. Občas si rád zahraji s přáteli i fotbal či jiný kolektivní sport.

Zkrátka a dobře, mám problém někde delší čas sedět a být v klidu.

Jak jsem se dostal ke kuželkám

Poté, co jsem se přestěhoval, jsem přestal chodit do posilovny a výpadek pohybu jsem potřeboval kompenzovat. A tak jsem několikrát zavolat strejdovi, který kuželky hraje závodně, zda bych si s ním mohl jít někdy zatrénovat. Jednou, když jsem mu volal, zda jde znovu trénovat, se mě zeptal, zda bych to chtěl hrát závodně, že v jednom družstvu mají nedostatek hráčů a někdo by se jim hodil. Bál jsem se, byl jsem jen párkrát si zaházet, samozřejmě jsem to příliš neuměl. Ale ukecal mě.

Měl jsem celé léto na trénování, naneštěstí jsem začal dělat pracovně na projektu, který se dostal do časových problémů, a já na trénink neměl vůbec čas. Čím více se blížil začátek sezóny, tak jsem byl nervóznější. Až teprve těsně před sezónou jsem se dostal na trénink a seznámil se prvně se členy mého družstva. Na prvním zápase jsem pak poznal zbytek. Všichni starší o mnoho let než já, jen jeden kluk stejně starý jako já.

Jak jsem začal hrát závodně

Hned první zápas, na který jsem dorazil, jsem hrál. Naštěstí jsme hráli na domácím kuželníku, přesto jsem byl nervózní. Kupodivu zápas nedopadl napoprvé úplně nejhůře.

Druhý zápas jsme však hráli venku. Nikdy jsem na jiném kuželníku nehrál. Byl to kuželník se čtyřmi drahami. Hráli tam čtyři družstva zároveň a bylo tam mnohem více lidí. Navíc jsem nebyl jediný nováček v družstvu a oběma se nám příliš nedařilo. Od nováčků se to ani nedalo čekat. Přesto družstvo, co hrálo proti nám, to nedokázalo překousnout a smálo se nám, což od nich nebylo fér. Ano, byli dobří a nechtělo se jim hrát proti slabým hráčům, ale nějak se začít musí. I když je pravdou, že jsme správně měli začínat jako nováčci ve čtyřce a ne ve dvojce.

Během sezóny se příliš trénovat nedalo a výsledky se příliš neměnily, přesto jsem se nevzdával. Prý trvá docela dlouho, než se hráč zahraje, já doufám, že toto léto se dokážu rychle zlepšit. Mám v plánu hodně trénovat.

Kuželky máme prostě v rodu

Děda, když jako mladý přišel za prací do Prahy, potřeboval pohyb, stejně jako ho potřebuji já. Dělal závodně atletiku a hrával fotbal. V Praze si to potřeboval kompenzovat. Někdo v práci mu řekl o kuželkách a tak se to rozhodl zkusit a zůstal u toho téměř půlstoletí. I teď se občas rád přijde podívat, a to i na mě.

Když se i babička přistěhovala do Prahy, krátce hrála kuželky i ona, nebo se jen chodila na dědu dívat.

S takovýmito rodiči ani nešlo se vyhnout kuželkám, a tak je nejprve začala hrát mamka a následně i strejda, tedy její mladší bratr, jenž je hraje dodnes, již více jak třicet let. Mamka to hrála více jak deset let, byla přebornicí Prahy a skončila druhá a také třetí na mistrovství Československa.

Když se mamka seznámila s taťkou a ten se dověděl, že hraje kuželky, nejprve se smál a tvrdil, že to není sport, že kuželky jsou lehké. A tak ho mamka vytáhla, aby si to zkusil. Samozřejmě, že mu to napoprvé vůbec nešlo. Babička tvrdí, že ho to vzalo, a když se s mamkou vrátili domů, zalezl si do pokoje, jak se prý styděl, taťka tvrdí, že si to nepamatuje, že to není pravda. Jak to skutečně bylo, se asi nikdy nedovím. Každopádně to neznamenalo, že by taťka na kuželky zanevřel, ba naopak. A tak taťka hrál kuželky více jak deset let, a to i v době, kdy mamka už nehrála, než toho z pracovních důvodů musel nechat.

Já je začal hrát před necelýma dvěma roky a taťka se k tomu opět vrátil půl roku poté, co jsem začal hrát. A mamka se na nás již také byla podívat.

A proč zrovna kuželky?

To vše samozřejmě hodně napomohlo tomu, že jsem začal hrát kuželky. Chodit si však jen zaházet, to není ono. To dlouho nevydrží a přestane to bavit. Ten správný rozměr to dostává až teprve, když o něco jde. Tedy zápasy, vyhrát nad soupeřem, pomoci vyhrát družstvu nad družstvem soupeře, udržet se ve skupině či z ní postoupit. A úplně nejlepší je, když je zápas nerozhodně a rozhoduje poslední dvojice, zde více než technika pak rozhoduje psychika. Proto jako poslední musí jít dobrý hráč, který je psychicky odolný.

Kuželky také trénují soustředěnost. Bez soustředění se na každý hod, nelze zahrát výborně. Hlavně u nováčků je soustředěnost nezbytná a nejvíce rozhoduje o jejich výkonu. A zkuste se soustředit na každý jednotlivý hod ze sta hodů po dobu čtyřiceti minut. U netrénovaného člověka to způsobuje psychické vypětí. Hráč se musí soustředit na techniku, kroky, jak drží kouli, jak ji pokládá, jestli natahuje ruku, jestli s ní nekvedlá a jestli nekroutí tělem. Hlavně pro nováčka si to ohlídat není snadné.

Tím vším jsou kuželky zajímavé. Proto se uchytil všude bowling, kuželky jsou těžší a náročnější, o to však zajímavější.

No dobře, ale proč ne třeba ten hokej? Nebo fotbal? Mám rád, když jsem v tom sám za sebe, což u kuželek jsem. Je jen a jen na mně, jak zahraji svých sto hodů, jaký předvedu výkon. Družstvo mi v tomto nepomůže. I když hraji v družstvu, mohu hrát zápasy jednotlivců. V družstvu je to však zajímavější. Nejen, že mě ostatní podpoří a já podpořím zas ostatní, ale jsem i já odpovědný za výsledek družstva a nikomu se nechce to svému družstvu zkazit, proto je tam větší snaha podat dobrý výsledek.

Když pak vidíte někoho, kdo to opravdu umí, kdo během sezóny přepsal rekord několika kuželníků. Kdo zahrál číslo, které je pro vás z říše snů, potom tak chcete také umět hrát a motivuje vás to na sobě pracovat. Mám kamaráda, který říká, že když už se člověk do něčeho pustí, měl by se snažit dostat na vrchol. Být nejlepší. Mluvil o jiném sportu, ale platí to ve všem.

A hlavně, to co děláte, vás musí bavit a naplňovat, a mě to baví a naplňuje, jinak bych to nedělal. Já jsem ve své podstatě velmi líný člověk, ale když mě něco baví, tak to dělám rád. Jinak si neumím představit, že bych několikrát týdně jel přes Prahu si zaházet a přihlásil se na léto do kuželkářské školy v Jihlavě.

Baví mě to a rád s někým soupeřím.

Opravdu sport nikdy nesleduji?

Výjimečně ano. Když jsem na základní škole hrával košíkovou, sledoval jsem jednou zápas v televizi, abych viděl, jak to hrají profesionálové. Ale bylo to jen jednou.

Co jsem však sledoval, bylo mistrovství ČR v kuželkách. Naneštěstí toto není sport, o nějž by byl v ČR příliš velký zájem, a tak se téměř v televizi neobjevuje. Což je škoda, neboť je to sport zajímavý a Česká republika dříve patřila v kuželkách ke světovým velmocem a stále zde máme světové hráče.

Já však kuželky sleduji hlavně z důvodu, že koukám, jak to hrají profesionální hráči, na jejich techniku, abych přišel na to, co dělám špatně já. Dokonce jsem si videa i zpomaloval či zastavoval, abych přesně zmapoval jejich pohyb. Nehrát kuželky závodně, nevěřím, že bych je sledoval. Bylo by to stejné jako s jakýmkoli jiným sportem. Rád si ho zahraji, ale nesleduji.

Shrnutí

Kuželky jsou velmi zajímavý sport. Kdo si je nezkusil, asi tomu věřit nebude. Mě na nich baví mimo jiné i to, že nejsou zrovna lehké, a že jsou fyzicky a psychicky náročné.

O kuželkách jsem měl i proslov, kde jsem rozebral i jejich historii a rozdíl oproti bowlingu.

„Choďte denně deset tisíc kroků.“ Tak to bylo námětem mého proslovu na setkání Toastmasters klubu Amplion 20.3.2014. Tento proslov ovlivnil několik členů k zakoupení krokoměru a jiné podnítil si alespoň zkusit, co znamená ujít 10.000 kroků za den. V tomto proslovu jsem vyšel ze článku 10.000 kroků, jejž jsem zde publikoval osm dní před proslovem, a upravil pro potřeby proslovu. A jak se mi to povedlo, můžete posoudit i vy.

Záznam proslovu:

Včera jsem se opět po kratší přestávce zúčastnil pravidelného setkání Toastmasters klubu Amplion. Celým setkáním nás provedl Petr Šedina, jenž se na to náležitě vyfiknul a působil jako elegán. Na jeho moderování bylo poznat, že to nedělá poprvé, a že s každým moderováním se zlepšuje. Moderování si vyzkoušel již potřetí. Setkání se zúčastnili tři hosté, jež nám představil Lukáš Veselý, a nebyl by to on, kdyby to nebylo v čepici.

Esenciální

Toto slovo nám představila Barbora Vondráčková. Esenciální znamená základní a esenciálním dokumentem všech Toastmasterů je jejich ústava, jak nám sdělila. Toto slovo jsme měli v průběhu programu ve svých projevech používat.

Jak jsem právě zjistil, toto slovo bylo slovem dne i 6. března tohoto roku. Asi je velmi oblíbené.

Morální dilemata

První proslov na téma Morální dilemata jsem měl já. Původně jsem plánoval projev na téma Čokoláda, ale z nedostatku času jsem si ho nestihl připravit, a tak jsem sáhl po tématu, o němž jsem tu nedávno psal. Vzhledem k přípravě na rychlo jsem s ním spokojen nebyl a nepodařil se mi závěr. Příště si musím na přípravu udělat dost času.

Pořadatel

Markéta Ferstová, nejen že se ujala role pořadatel místo Martina Žáka, jenž se tentokrát nezúčastnil, ale přednesla na toto téma i proslov, kde oznámila, že kandiduje na pořadatele na další období, přednesla důvody, proč by to měla být právě ona a vyzvala nás, abychom ji ve volbách, jež proběhnou 29. května, tedy na příštím setkání, volili.

Hodnotitel jejího projevu Herbert van Lynden, veselý Holanďan, jak ho nazval moderátor, její projev pochválil. A upozornil na nápis na jejím tričku „I don’t need control.“ a zamyslel se, jestli takovéto tričko je pro prezentaci, proč být zvolena jako pořadatel, vhodné.

Markéta pracovala na bodu Přesvědčit se silou. Jsem přesvědčen, že přesvědčila a příští setkání bude zvolena.

nePočúvať

Dalším řečníkem byl Peter Hrušovský, kdy jeho úkolem bylo vyprávět příběh, jímž nám sdělí důležitou myšlenku. Mluvil o situaci, již zažil v práci s novou kolegyní, kdy díky nedostatečné komunikaci odevzdali o dva dny později report, protože předpokládal, že ona bude vědět, co dělat. Díky tomu, že si to však včas uvědomil, zamyslel se nad sebou a kolegyni se omluvil a dodatečně to probrali, celou situaci nakonec zvládli.

Líbilo se mi, jak Peter hrál role a vždy se vložil do kolegyně, nebo do sebe a zároveň dokázal být i vypravěčem.

Westpoint

Posledním řečníkem připraveného projevu byl Radek Bartman. Byl to jeho druhý proslov. Nejprve nám vyprávěl o výuce ve Westpointu a o slavných lidech, kteří z této školy vyšli. Řekl nám, že v prvním ročníku studenti mohou pouze odpovídat čtyřmi možnostmi: „Pane, ne pane!“, „Pane, ano pane!“, „Pane, nerozuměl jsem pane!“ a „Pane, žádné výmluvy pane!“

Poslední možnost se mu líbila nejvíce a tu probral. Lidé mají tendenci se neustále na něco vymlouvat. Vyprávěl nám příběh, jak na pohovor jeho vytouženého povolání dorazil o deset minut později, kvůli problému v dopravě, sice se telefonicky omluvil, než dorazil, ale považoval to za esenciální věc, díky níž místo nezískal. Přitom stačilo počítat, že by ke komplikaci mohlo dojít a vyrazit dostatečně dopředu.

Od té doby se snaží řídit pravidlem na nic se nevymlouvat.

Improvizace

Následujícími improvizovanými projevy nás provedl Martin Javůrek. Nastínil nám pět katastrofických scénářů v nichž jsme se ocitli a jeden z nás měl ostatní přesvědčit tak, abychom situaci bez úhony zvládli.

První situací bylo to, že jsme v sedmém patře a hoří. Řečník nás měl přesvědčit, abychom zachovali klid, a vyvést nás bezpečně ven. Řečník zavolal vrtulník a dovedl nás na střechu.

V další situaci jsme se přenesli do banky, kterou přepadl lupič a úlohou řečníka ho bylo přesvědčit, aby se vzdal policii. Řečník nejen, že mu rozmluvil krádež, ale ještě s ním sjednal půjčku, takže zloděj odešel bez peněz a zadlužený.

V následujícím scénáři jsme se ocitli na lodi plavící se měsíce po moři s malými zásobami jídla. Kapitánka lodi nám měla dodat vůli pokračovat dál za radostnými zítřky. K čemuž mě napadla humorná scénka, kdy bych posádce slíbil objevení nového kontinentu, jeho plenění, hromady zlata a vybíjení lidí, kteří budou ze sluníčka rudější než my na palubě. Zakončil bych to tím, že bych zařval za slávu a zlato a na moderátora bych křikl: „Pojď sem plavčíku!“ čímž bych řeč ukončil. Řečnice však zvolila to, že se odkazovala na svou kapitánskou krev z několikátého kolene a tudíž, že vše pod jejím vedením zvládneme.

Z paluby lodi jsme se přenesli do kádí lidojedů chystajících se nás sníst. Řečník mluvil o špatné stravě, kterou mi Evropané jíme, a že by bylo chybou nás sníst, neboť by jim bylo z toho špatně, že jsou zvyklí na dobrou stravu. Mně k tomu napadlo, že bych se s hlavním lidojedem dohodl, že já jsem hubený, ať sní zatím ostatní a já mu v Evropě a v Americe seženu dost potravy, neboť tam je spousta tlustých lidí.

V posledním scénáři nás navštívili mimozemšťané a úlohou řečnice bylo, promluvit za lidstvo a domluvit se s nimi tak, aby nedošlo ke konfliktu. Řečnice jim nabídla jídlo a pohoštění, což nevěděli co je. V samém závěru jen řekla, co je to červené a proč tím na mě míříte. Zda to byla zbraň, sosák, či něco jiného jsme se již nedozvěděli. Tato improvizace nakonec vyhrála jako nejlepší.

Kvíz

Včerejší kvíz mě překvapil dynamikou. Padlo celkem 17 otázek a skóre bylo velmi vyrovnané, nakonec ti u dveří, kde jsem byl i já, prohráli o bod.

Zbytek programu

Hodnocení, pokud se netýká mě, a zprávu časoměřiče považuji za nudnou část a proto to zde odbudu pouze konstatováním, že to proběhlo.

Ve čtvrtek 24. dubna odehrálo naše družstvo SK Uhelné sklady Praha E poslední zápas letošní sezóny s družstvem Slavoj Velké Popovice B, které bylo na čtvrtém (bramborovém) místě. Toto místo si uhájili. My naopak hájili desáté místo, které jsme uhájili, byť jsme v tomto zápase nevyhráli. Byl to jediný zápas sezóny, který jsme odehráli mimo Prahu – hrálo se ve Velkých Popovicích v Sokolovně.

Vyrovnaný začátek

Jako první nastoupil náš kapitán, který z nás podal nejlepší výkon a jako jediný z nás se dostal přes čtyři stovky. I přesto se svým soupeřem prohrál, byť těsně. Dvojice byla velmi vyrovnaná. I tak to pro nás nebyl vůbec špatný začátek. Ztráta 12 kuželek zatím nic neznamenala.

Přetahování

Jako druhý nastoupil náš další dobrý hráč, který však měl z tohoto kuželníku hrůzu, že prý zde nikdy nezahrál dobře a zde to neumí. Přesto nakonec zahrál dobře a tvrdil, že to je snad vůbec nejlepší výkon, který tu kdy podal. A to i přesto, že mu soupeřka řekla, že tříská koulí a ona se nemůže soustředit a jeho to naštvalo. Soupeřka naopak byla nejslabším článkem soupeřova družstva, díky čemuž se zápas obrátil v náš prospěch a vedli jsme o 40 kuželek.

Jako třetí nastoupila naše hráčka, která hraje již řadu let. Tento zápas se jí však nedařilo a trápila se. Proti ní nastoupila velmi zkušená hráčka, která předvedla velmi pěkný výkon, a proti které by prohrál každý z nás. Díky tomu se zápas opět otočil a mi nyní prohrávali o 32 kuželek.

Psychika

Jako čtvrtá nastoupila naše hráčka, která sice hraje druhou sezónu, je však velmi aktivní, hodně trénuje a s největší pravděpodobností bude příští rok naší kapitánkou. Začátek se jí naprosto nevyvedl, na první dráze zahrála velmi špatný výsledek, díky čemuž to začínalo vypadat, že se snad ani nedostane přes tři stovky, a nálada se jí zhoršovala. Když se jí ani první hody na druhé dráze nedařily, přinesl ji hráč ze soupeřícího družstva panáka na uklidněnou. Kopla ho do sebe a začaly se dít divy. Začalo se jí dařit. Dostala ještě jednoho, a pak dalšího panáka a nálada i hody se prudce zlepšily, díky čemuž neuvěřitelně vytáhla počet shozených kuželek. Nyní jsme prohrávali již o 69 kuželek a 4 body.

Naděje?

Jako další nastoupil náš poslední nováček. Jemu se naopak dařilo a předvedl velmi pěkný výkon. Je vidět, že už to kdysi hrával, než se k tomu teď v září vrátil. Stejně tak je vidět na jeho zlepšení, že hodně trénuje. Vyhrál nad svým soupeřem, získal nám dva body a snížil soupeřův náskok na 55 kuželek.

Podle čísel to nevypadalo beznadějně, stačilo by vyhrát v poslední dvojici o 56 kuželek a vítězství by bylo naše. To není tak nemožné. Jenže…

Procházka

Jako šestý jsem nastoupil z našeho družstva já. Nastoupil jsem proti nejlepšímu hráči nejen soupeřícího družstva, nejen Pražského přeboru 3, ale celého Pražského přeboru a letošnímu přeborníkovi. Ze začátku jsem se do toho obul, byť pomýšlet na to, že s ním udržím tempo, bylo nemyslitelné. Ze začátku se mi dařilo, ale on exceloval, pak se mi přestalo dařit. Navíc pohled na jeho rychle se vzdalující číslo, mi na náladě nepřidalo. Nakonec jsem prohrál o 154 kuželek, což je šílené číslo, a to to mohlo být ještě horší, kdyby dvacet hodů před koncem nedostal křeč – díky čemuž, jak řekl, se mu přestalo tolik dařit. Přesto zahrál číslo, které pro nás všechny bylo neuvěřitelné – 462!

Je pravda, že proti tomuto hráči nikdo nikdy nechce nastoupit, protože je jasné, že prohraje. Když hrají venku, vybírá si vždy toho nejlepšího hráče ze soupeřícího družstva a s ním pak hraje. Každý, kdo hraje u nich doma, proti němu naopak staví nejhoršího hráče, protože je téměř jisté, že s ním stejně nikdo nevyhraje.

Když hráli před vánoci u nás doma, hrál proti našemu kapitánovi, který se ho ptal, proč mu to dělá. On odpověděl, že aby ho to bavilo, chce hrát vždy s těmi nejlepšími. Našeho kapitána to vyburcovalo a předvedl velmi pěkný výkon – shodil 440 kuželek, přesto prohrál o 94 kuželek, tedy téměř o celou stovku. Procházka zahrál neuvěřitelných 534, pro všechny z nás číslo z říše snů, díky čemuž přepsal dosavadní několikaletý rekord našeho kuželníku. A nejen u nás. Jak jsme hráli venku, všímal jsem si, že i na několika dalších kuželnících přepsal rekord.

Pokud by procházka hrál za nás a hrál proti našemu nejlepšímu hráči, který v tomto zápase hodil 401, vyhrál by o 61 kuželek a zápas otočil. Naneštěstí hrál proti nám. Takového hráče si přeje každé družstvo, hráče, který je schopen otočit zápas. Navíc je opravdu radost sledovat jeho hru.

Zhodnocení

Poslední zápas se odehrál v příjemném prostředí a s příjemnými lidmi. Další zápas nás čeká opět v září a opět v Pražském přeboru 3, kde jsme se udrželi. Budeme však opět Céčko jako minulou sezónu a ne Éčko jako tuto sezónu. Naše Ǎčko nás opouští a již dále nebude hrát za SK Uhelné sklady Praha, tudíž budeme již jen čtyři družstva (A až D) a došlo tak k přeznačení. Vzhledem k tomu, že naše Déčko sestupuje z trojky do čtyřky, zůstalo mu poslední písmeno D.

Tabulka výsledků zápasu:

Na svém blogu jsem přesně 3 týdny nic nepublikoval. Důvodem není, že bych už nic psát nechtěl či mi došly témata. Naopak, témat mám ještě dost a o dalších jsem již přemýšlel. Stále mám tedy co říct. Polovinu tohoto času jsem však měl dovolenou, kdy jsem trávil více času procházkami a výlety po Brdech, takže jsem nachodil opravdu hodně kroků. A konečně jsem si po dlouhých měsících také zajezdil na kole. Teď jsem zpět, odpočinutý, pln sil a nápadů na další články.