Petr Mašek

„Choďte denně deset tisíc kroků.“ Tak to bylo námětem mého proslovu na setkání Toastmasters klubu Amplion 20.3.2014. Tento proslov ovlivnil několik členů k zakoupení krokoměru a jiné podnítil si alespoň zkusit, co znamená ujít 10.000 kroků za den. V tomto proslovu jsem vyšel ze článku 10.000 kroků, jejž jsem zde publikoval osm dní před proslovem, a upravil pro potřeby proslovu. A jak se mi to povedlo, můžete posoudit i vy.

Záznam proslovu:

Včera jsem se opět po kratší přestávce zúčastnil pravidelného setkání Toastmasters klubu Amplion. Celým setkáním nás provedl Petr Šedina, jenž se na to náležitě vyfiknul a působil jako elegán. Na jeho moderování bylo poznat, že to nedělá poprvé, a že s každým moderováním se zlepšuje. Moderování si vyzkoušel již potřetí. Setkání se zúčastnili tři hosté, jež nám představil Lukáš Veselý, a nebyl by to on, kdyby to nebylo v čepici.

Esenciální

Toto slovo nám představila Barbora Vondráčková. Esenciální znamená základní a esenciálním dokumentem všech Toastmasterů je jejich ústava, jak nám sdělila. Toto slovo jsme měli v průběhu programu ve svých projevech používat.

Jak jsem právě zjistil, toto slovo bylo slovem dne i 6. března tohoto roku. Asi je velmi oblíbené.

Morální dilemata

První proslov na téma Morální dilemata jsem měl já. Původně jsem plánoval projev na téma Čokoláda, ale z nedostatku času jsem si ho nestihl připravit, a tak jsem sáhl po tématu, o němž jsem tu nedávno psal. Vzhledem k přípravě na rychlo jsem s ním spokojen nebyl a nepodařil se mi závěr. Příště si musím na přípravu udělat dost času.

Pořadatel

Markéta Ferstová, nejen že se ujala role pořadatel místo Martina Žáka, jenž se tentokrát nezúčastnil, ale přednesla na toto téma i proslov, kde oznámila, že kandiduje na pořadatele na další období, přednesla důvody, proč by to měla být právě ona a vyzvala nás, abychom ji ve volbách, jež proběhnou 29. května, tedy na příštím setkání, volili.

Hodnotitel jejího projevu Herbert van Lynden, veselý Holanďan, jak ho nazval moderátor, její projev pochválil. A upozornil na nápis na jejím tričku „I don’t need control.“ a zamyslel se, jestli takovéto tričko je pro prezentaci, proč být zvolena jako pořadatel, vhodné.

Markéta pracovala na bodu Přesvědčit se silou. Jsem přesvědčen, že přesvědčila a příští setkání bude zvolena.

nePočúvať

Dalším řečníkem byl Peter Hrušovský, kdy jeho úkolem bylo vyprávět příběh, jímž nám sdělí důležitou myšlenku. Mluvil o situaci, již zažil v práci s novou kolegyní, kdy díky nedostatečné komunikaci odevzdali o dva dny později report, protože předpokládal, že ona bude vědět, co dělat. Díky tomu, že si to však včas uvědomil, zamyslel se nad sebou a kolegyni se omluvil a dodatečně to probrali, celou situaci nakonec zvládli.

Líbilo se mi, jak Peter hrál role a vždy se vložil do kolegyně, nebo do sebe a zároveň dokázal být i vypravěčem.

Westpoint

Posledním řečníkem připraveného projevu byl Radek Bartman. Byl to jeho druhý proslov. Nejprve nám vyprávěl o výuce ve Westpointu a o slavných lidech, kteří z této školy vyšli. Řekl nám, že v prvním ročníku studenti mohou pouze odpovídat čtyřmi možnostmi: „Pane, ne pane!“, „Pane, ano pane!“, „Pane, nerozuměl jsem pane!“ a „Pane, žádné výmluvy pane!“

Poslední možnost se mu líbila nejvíce a tu probral. Lidé mají tendenci se neustále na něco vymlouvat. Vyprávěl nám příběh, jak na pohovor jeho vytouženého povolání dorazil o deset minut později, kvůli problému v dopravě, sice se telefonicky omluvil, než dorazil, ale považoval to za esenciální věc, díky níž místo nezískal. Přitom stačilo počítat, že by ke komplikaci mohlo dojít a vyrazit dostatečně dopředu.

Od té doby se snaží řídit pravidlem na nic se nevymlouvat.

Improvizace

Následujícími improvizovanými projevy nás provedl Martin Javůrek. Nastínil nám pět katastrofických scénářů v nichž jsme se ocitli a jeden z nás měl ostatní přesvědčit tak, abychom situaci bez úhony zvládli.

První situací bylo to, že jsme v sedmém patře a hoří. Řečník nás měl přesvědčit, abychom zachovali klid, a vyvést nás bezpečně ven. Řečník zavolal vrtulník a dovedl nás na střechu.

V další situaci jsme se přenesli do banky, kterou přepadl lupič a úlohou řečníka ho bylo přesvědčit, aby se vzdal policii. Řečník nejen, že mu rozmluvil krádež, ale ještě s ním sjednal půjčku, takže zloděj odešel bez peněz a zadlužený.

V následujícím scénáři jsme se ocitli na lodi plavící se měsíce po moři s malými zásobami jídla. Kapitánka lodi nám měla dodat vůli pokračovat dál za radostnými zítřky. K čemuž mě napadla humorná scénka, kdy bych posádce slíbil objevení nového kontinentu, jeho plenění, hromady zlata a vybíjení lidí, kteří budou ze sluníčka rudější než my na palubě. Zakončil bych to tím, že bych zařval za slávu a zlato a na moderátora bych křikl: „Pojď sem plavčíku!“ čímž bych řeč ukončil. Řečnice však zvolila to, že se odkazovala na svou kapitánskou krev z několikátého kolene a tudíž, že vše pod jejím vedením zvládneme.

Z paluby lodi jsme se přenesli do kádí lidojedů chystajících se nás sníst. Řečník mluvil o špatné stravě, kterou mi Evropané jíme, a že by bylo chybou nás sníst, neboť by jim bylo z toho špatně, že jsou zvyklí na dobrou stravu. Mně k tomu napadlo, že bych se s hlavním lidojedem dohodl, že já jsem hubený, ať sní zatím ostatní a já mu v Evropě a v Americe seženu dost potravy, neboť tam je spousta tlustých lidí.

V posledním scénáři nás navštívili mimozemšťané a úlohou řečnice bylo, promluvit za lidstvo a domluvit se s nimi tak, aby nedošlo ke konfliktu. Řečnice jim nabídla jídlo a pohoštění, což nevěděli co je. V samém závěru jen řekla, co je to červené a proč tím na mě míříte. Zda to byla zbraň, sosák, či něco jiného jsme se již nedozvěděli. Tato improvizace nakonec vyhrála jako nejlepší.

Kvíz

Včerejší kvíz mě překvapil dynamikou. Padlo celkem 17 otázek a skóre bylo velmi vyrovnané, nakonec ti u dveří, kde jsem byl i já, prohráli o bod.

Zbytek programu

Hodnocení, pokud se netýká mě, a zprávu časoměřiče považuji za nudnou část a proto to zde odbudu pouze konstatováním, že to proběhlo.

Čtvrteční pravidelné setkání Toastmasters klubu Amplion jsem si náležitě užil, neboť jsem poprvé moderoval celé setkání a na pódiu jsem tak byl často. Celé setkání se neslo v pozitivní náladě a to nejen díky mému moderování, ale hlavně díky dobré přípravě všech řečníků, kteří vystoupili se svými proslovy, hodnoceními a moderováním improvizací a kvízu. Atmosféru podtrhly i improvizace a také to, že jsme se dověděli, že našemu bývalému prezidentovi klubu a stálému členu Zbyňkovi Šťávovi se narodila druhá dcera.

Moderování

Poprvé jsem se zhostil moderování celého setkání. Měl jsem trému a leckdy jsem si říkal, že to je katastrofa. Ale tyto pocity má prý každý, kdo se této role ujme poprvé.

Na moderování se mi líbilo to, že jsem na pódiu byl často. Snažil jsem se dopředu připravit a zjistit si něco o řečnících a jejich řečech. Přesto se mi stalo, že mi sem tam něco vypadlo a dokonce i u názvu proslovu a to i přesto, že jsem si ho ještě několikrát přečetl, než jsem ho šel oznámit.

A to byl jeden z okamžiků, kdy jsem si říkal, že moje moderování je katastrofa. Nejlepší je se však tomu zasmát a přiznat to, což jsem v závěru setkání udělal, když jsem se zamotal a nejjednodušší věc, jak se z toho vymotat, bylo to, že jsem to prostě přiznal a řekl to znovu už dobře.

Moderování je hodně o improvizaci a neustálém vystupování. Všem, kdo si tuto roli ještě nevyzkoušeli, to doporučuji. Neváhejte a vyzkoušejte si ji co nejdříve. Posune vás to hodně dopředu. Já už se těším, až si někdy v budoucnu tuto roli zopakuji a věřím, že to bude o něco lepší než na tomto setkání.

Německy snadno a rychle!

První humorný proslov na téma „Německy snadno a rychle!“ přednesl hostující řečník Ondřej Vodňanský z jiného pražského Toastmasters klubu. Mluvil o zajímavé metodě, jak se učí německy a do jakých kuriózních situací ho to přivedlo.

Řečník zmínil metodu, kdy stále dokola poslouchá fráze a tím se je učí. Tak jako se malé děti učí posloucháním, on se učí posloucháním němčinu. Kdykoli a kdekoli se sluchátky na uších – v MHD, při uklízení a dokonce i na návštěvě u tchyně. A přesně to ho několikrát přivedlo do zajímavých situací jako například, když jel v tramvaji plné německých turistů, poslouchal rozhovor a nevědomky jej nahlas opakoval. Sám sebe se ptal, jestli má manželku, kolik má dětí a sám si odpovídal. Němečtí turisté byli patřičně vykulení, jemu to však došlo až teprve, když jedna německá rodinka vystupovala s malými dětmi a děti na něj naprosto zmateně koukaly.

Já takto zkoušel poslouchat angličtinu při řízení, ale plně jsem se na angličtinu nedokázal soustředit.

Překonávání trémy těžce a pomalu

Další řečník, nováček klubu Amplion, přednesl svůj první proslov, kde se členům klubu a několika hostům, kteří nás přišli navštívit, představil.

Povídal o trémě mluvit na veřejnosti a podělil se se zkušenostmi, kdy v minulosti překonal strach a mluvil před publikem. A přesně to je ten důvod, proč se rozhodl začít chodit do našeho klubu.

Je takovým pravidlem klubu Amplion, že každý řečník, který přednese svůj první proslov tzv. otvírák, dostane symbolicky otvírák. Naneštěstí otvíráky došly a nikdo další nedokoupil, takže Lukáš Stejskal svůj otvírák nedostal, ale nemusí věšet hlavu, neboť chyba bude napravena a dostane ho příště, jak bylo slíbeno.

Ústava Tostmasters

Třetí řečník přednesl svůj vzdělávací proslov, který trval 16 minut, o ústavě Toastmasters. Mnoho členů netuší, že Toastmasters mají svoji ústavu. Řečník přednesl pouze první část tohoto proslovu, druhá nás čeká o 14 dní později.

Co Pavel Farský nezmínil, a co málokdo i ví, je, že klub Amplion má svou hymnu, kterou jsme zazpívali na rezidenčním víkendu Toastmasters v roce 2013.

Drobná práce

Ještě minutu před začátkem to vypadalo, že čtvrtý proslov tentokrát nebude, nakonec si ho vzala Anežka Nováková. Přednesla svůj soutěžní proslov, který přednášela nejen na soutěži, ale už i jednou u nás v klubu.

Mluvila o výroku amerického prezidenta George Washington: „Neptejte se, co pro vás může vaše země udělat, ale ptejte se, co pro vaši zemi můžete udělat vy.“ Podobný výrok pronesl prý i první český prezident T. G. Masaryk.

Řečnice mluvila i o třech ženách, které pro lidi udělaly hodně. Jednou z nich byla i Milada Horáková, která za svou odvahu zaplatila životem.

Následně se zamyslela nad tím, co obyčejný člověk, jako je ona sama, může pro lidi udělat. Co takhle pomoci lidem s komunikací? Nebo pomoci nějakému hnutí? A v čem jsme dobří my? Co mi můžeme pro naše okolí, pro lidi, pro svět udělat?

Improvizace

Je pěkné, když si hlavní moderátor může oddychnout a přenechat pódium moderátorovi improvizací, kterým byl tentokrát Petr Pelčík. Ujal se toho náležitě, je vidět, že je velmi zkušeným řečníkem. Z minulého setkání se nechal inspirovat tehdejší moderátorkou improvizací Dominikou Radanou Morkovinovou a také si přinesl tašku. A nejen jednu, ale rovnou dvě. Jednu plnou a jednu prázdnou.

První polovina řečníků si měla vybrat jednu věc z první tašky a přendat ji do druhé tašky tak, aby nešlo poznat, co to je, a pak nám o tom říci. Druhá polovina měla dělat to samé, ale v opačném pořadí. My pak měli hádat, co to bylo.

Navštívil nás i host z klubu z Linze z Rakouska. Sice nerozuměl česky, ale alespoň nasával atmosféru našeho klubu a zúčastnil se jedné z improvizací a poprvé tak v našem klubu zazněla angličtina.

Další role

Pěkné na setkání je to, že každý řečník je ohodnocen, dostane se mu rad, co zlepšit a na čem dále zapracovat, i pochvaly, co udělal dobře, což podporuje další zlepšování se. Ohodnoceny byly jak připravené řeči, tak i improvizované. V samém závěru pak byly hodnoceny i zbylé role.

Následovala i role moderátor kvízu, kdy jsme mohli vyzkoušet paměť. Jednou z otázek bylo i to, kdo z řečníků měl červenou košili. V sále bylo chvíli ticho, než někdo zmínil mě. Pravda, měl jsem přes ni sáčko, i tak mě překvapilo, že nikdo odpověď okamžitě nevyhrkl.

Časoměřič, který o sobě prohlásil, že neumí měřit čas, protože nenosí hodinky, svou práci i přesto odvedl dobře a informoval nás, kdo přetáhl, kdo se vešel do časového limitu a kdo ho naopak nevyužil.

Vyhodnocení

Nejlepším improvizátorem tohoto setkání byl zvolen Milan Poláček a nejlepším hodnotitelem byl vybrán David Talacko.

Setkání se povedlo. Jsem rád, že jsem si mohl zkusit roli moderátora, byť jsem sem tam něco pozapomněl. Příště to bude jistě lepší.

Ve čtvrtek jsem se opět zúčastnil pravidelného setkání Toastmasters klubu Amplion. Setkání se tentokrát zúčastnil pouze jeden host, který s námi šel po setkání do palačinkárny, kam chodíme po každém setkání pravidelně. Programem tentokrát provázel Lukáš Veselý, který nezklamal a opět jako vždy měl na hlavě svou oblíbenou čepici. Vidět ho bez čepice je téměř to samé, jako zahlédnout v pohoří Himalájí yettiho.

10.000

První proslov jsem přednesl já, byl to proslov číslo 4 ze základního manuálu. V tomto proslovu jsem vyšel ze zde nedávno publikovaného článku 10.000 kroků.

V proslovu jsem zmínil i svůj dosavadní rekord v počtu ušlých kroků (37.026) od doby, co jsem si krokoměr pořídil. Tuto sobotu jsem se vypravil na zříceninu hradu Valdek, rekord se však kvůli odpolední nepřízni počasí nepodařilo překonat. I přesto jsem ušel 30.335 kroků.

TBA

Se svým prvním proslovem tak zvaným otvírákem vystoupil Radek Bartman, který nám řekl něco o sobě a představil nám své tři ženy v jeho životě. Od sestry po jeho manželku.

Také se s námi podělil o zajímavé informace z doby, kdy trávil hodně času po diskotékách. S kamarádem totiž přišli na to, že když na diskotéce hodně pijí, spoustu si toho nepamatují. Vzhledem k tomu, že alkoholu se vzdát nechtěli, rozhodli se to řešit jinak, pořídili si sešit a přímo na diskotéce si své zážitky zapisovali. Zjistili pak, že jsou tam jak zážitky, které si pamatují, tak i ty, co si nepamatují. Měli radost, jak na to vyzráli, až do doby, kdy se viděli ve zprávách, kde moderátor mluvil o hluku z místní diskotéky. Viděli tam něco, co si nepamatovali a co si ani nezapsali. Tím tato metoda vzala za své.

Jeho proslov končil právě seznámením s jeho nynější manželkou.

Škola života

Václav Sekvard, který stejně jako já dělal proslov číslo 4 ze základního manuálu, nás ve svém proslovu zavedl do Anglie. A mluvil o tom, jak se z bankovního úředníka stal v Anglii kuchačem ryb. Dělal i další podřadná zaměstnání, která v Anglii místní odmítají dělat a dělají je tam lidé převážně z Polska, s nimiž byl házen do jednoho pytle. To vedlo k tomu, že si svého stávajícího zaměstnání váží.

V Anglii také zjistil, že jak člověk nezná místní jazyk je považován za podřadného člověka. Pobyt v Anglii se mu tak stal školou života.

Zlatá Praha

Jako hostující řečník vystoupila Silvana Wasitová, která je napůl Češka a napůl Indonézanka. V Čechách žila do svých čtyř let, poté žila v Jakartě, která má téměř deset miliónů obyvatel. V dospělosti pak žila v několika dalších zemích a do Prahy přišla před 18 měsíci ze Švýcarska, kam se bude brzy vracet.

Sdělila nám, co ji do Prahy táhlo a jak se sem těšila. Mimo jiné se těšila na dršťkovou polévku, vánoční pečivo a překvapivě na pražské metro, i když jak sdělila, bydlí poblíž místa, kde pracuje, takže chodí do práce pěšky.

 Improvizace

Improvizací se ujala poněkud netradičně Dominika Radana Morkovinová, kdy hned na začátku vybrala sedm lidí a ty poslala za dveře. Na pult položila tašku tak, aby nešlo vidět z hlediště, co v ní je. Pak postupně volala jednoho řečníka po druhém z těch, co byli za dveřmi. Ti nám pak měli popsat, co v tašce je.

První řečnice nám popsalo cosi chlupatého a hebkého s šesti končetinami.

Naopak druhá řečnice začala popisovat obsah papírové tašky stylem, jestli může být jídlo baleno v papíru a jestli může v papíru být zabaleno pití, čímž nás o obsahu tašku naprosto zmátla.

Třetí řečník nám pro změnu začal popisovat dámské prádélko. A ukončil to tím, že pokud se odkryje, jsou ženě vidět oči. Zde některým z nás již došlo, co se v tašce skrývá.

Čtvrtý řečník nám vylíčil, že na tuto věc musíme mít dobrou náladu, abychom ji chtěli, nebo si ji koupili. Stejně tak ji nemůžeme ani dostat, pokud máme špatnou náladu. Jinak zůstal řečník tajemný.

Pátý řečník vynadal moderátorce improvizací, že mu sebrala věc, že to je jeho, a že ji již od dětství má rád, byť už se začíná rozpadat. Moderátorka se bránila, že to je její věc.

Šestý řečník nás zavedl i do světa hvězdných válek. Všem již jistě bylo jasné, co v tašce je, byť nás řečník vodil za nos.

Poslední řečník krásně vyjádřil, co v tašce je a vytvořil krásnou českou větu: Věc která tu byla, když tu nic nebylo, a věc, která tu bude, až tu nic nebude.

Improvizace posledního řečníka se mi líbila právě hraním si se slovy a vyjádřením toho, co v tašce skutečně bylo, tedy nic. Jak řekla posléze moderátorka improvizací, byla tam představivost a záleželo na každém řečníkovi, jak se jí nechá vést a co nám představí.

Improvizace se mi líbila jejím nápadem, jen mi bylo líto posledního řečníka, že neviděl všechny předchozí improvizace, stejně i řečníci před ním, kteří neviděli improvizace před nimi. Poslední řečník má výhodu, že se stará o natáčení celého programu a improvizace tak uvidí ze záznamu, ti ostatní však nikoli.

Hodnotitelé

Následovala část, která je zajímavá hlavně pro řečníky připravených projevů i improvizacích, kde se doví, co udělali dobře a co by měli zlepšit. Já byl ze začátku svého projevu trochu nervózní, takže mi gesta rukama neseděla k projevu, posléze se to zlepšilo. Potěšilo mě, že téma mého projevu zaujalo.

Mezi hodnotiteli, jichž bylo pět, nakonec drtivou většinou hlasů vyhrál jako nejlepší hodnotitel Petr Pelčík, který hodnotil improvizované projevy, a pro něhož jsem hlasoval i já.

Závěr setkání

Následovaly další role. Nejzábavnější byla role moderátor kvízu, kdy jsme soutěžili, kdo si co ze setkání zapamatoval a tedy nejvíce si odnesl. Já opět byl ve skupině, která získala méně bodů. Nejnudnější naopak byla role časoměřič, která je čistě jen o čase, který kdo potřeboval na svůj proslov či hodnocení. Já svůj čas využil téměř bezezbytku, tedy bez pár vteřin sedm minut.

Celkově se setkání vyvedlo a už se těším na další, které bude 3.4.2014, kdy si navíc poprvé vyzkouším moderovat celý program.

Včera jsem se zúčastnil pravidelného setkání Toastmasters klubu Amplion, které se koná vždy jednou za čtrnáct dní od 19:15 a trvá cca dvě hodiny, byť včerejší setkání se protáhlo až téměř do deseti, hlavně díky proslovu Tomáše Sedlmajera, který byl z pokročilého manuálu a trval podstatně déle než běžné proslovy. Setkání se zúčastnili i tři hosté a programem provázela Helena Jukinová.

Na úvod nám Martin Žák, jako již po několikáté, představil misi klubu:

Poslání Toastmasters klubu je poskytnout prostředí ke vzdělávání s pozitivní atmosférou vzájemné podpory, ve kterém má každý člen možnost rozvinout své schopnosti v komunikaci a vedení, což následně podporuje sebevědomí a osobní vývoj.

Nahlas

První proslov „Nahlas“ přednesla Markéta Ferstová a měla v něm pracovat s hlasem – hlasitostí, rychlostí, přestávkami a barvou hlasu. Markétin projev byl plný energie a s hlasem si poradila dobře. Mluvila o své zkušenosti, kdy navštívila fotbalové utkání na Slávii u Edenu v únoru, kde skandovala a názorně předvedla i jak to dělala, následně mluvila o hokejovém utkání tentokráte na Spartě a rozdílu ve skandování oproti fotbalu. A jako třetí mluvila o tenise, kde naopak je potřeba být tiše.

Jako radu na závěr doporučila, pokud si někde chceme zaskandovat, nemáme chodit na tenis. A já dodávám, přijďte se někdy podívat na kuželky, tam se taky fandí hlasitě a dokonce zvoní i zvonem, který si naše družstvo tahá na každý zápas sebou.

Z Československa do Izraele a zase zpátky

Martin Žák v druhém proslovu „Z Československa do Izraele a zase zpátky“ začal příběhem muže jménem Imrich Lichtenfeld, který se narodil v Budapešti, ale vyrůstal v Bratislavě. Jeho otec ho vedl ke sportu, zápasení a boxu. V dospělosti vyhrál několik šampionátů.

Když Slovenský štát přejal nacistický názor na Židy a vydával je postupně na smrt do koncentračních táborů, opustil Imi domov, rodinu a přátele a nalodil se na poslední loď do Palestiny. Zde pak 20 let trénoval elitní jednotky. Během té doby vyvinul a zdokonalil svou unikátní metodu sebeobrany a boje zblízka – krav maga.

Následně nám Martin přiblížil krav magu, s níž před půl rokem sám začal. A sdělil nám, proč s ní začal – sebeobrana. Pokud není zbytí, člověk by se měl umět ubránit. Také řekl, že pokud po nás někdo chce peněženku, je lepší mu ji dát, než se začít rvát a utrpět tak zbytečně možná i vážná zranění nebo přijít o život. Nikdy nevíme, kdo proti nám stojí.

Pí Ár Amplijónu

Třetím proslovem nebyl ani tak proslov jako spíše brainstorming (zamýšleli jsme se během toho i nad tímto slovem, a zda by se dal vymyslet příhodný český ekvivalent). Zde se probíralo jak více propagoval směrem k veřejnosti klub Amplion.

Mezi návrhy mimo jiné bylo psaní příspěvků na blog klubu, vlastní Youtube kanál, stránka na Facebook a Twitter účet.

Podivné přátelství

Dalším řečníkem se svým připraveným projevem „Podivné přátelství“ byl Petr Šedina, který nemluvil o žádném svém živém příteli, ale o MS PowerPointu. Jako pomůcku použil právě PowerPoint a ukázal nám obrázek i jeho první verze běžící na Applu. Dal doporučení, jak má prezentace vypadat, a jak ne – méně je lepší než více.

Závěrem přislíbil, že v brzké době uspořádá workshop na to, jak tvořit prezentace, a že si účastníci na něj budou muset přinést počítač, na kterém si vše odzkouší. Když jsem se ptal, zda se mohu zúčastnit s Ubuntu, na němž mám pouze Libre Office, bylo mi sděleno, že to vůbec nevadí, a že jsem vítán.

Improvizace

Následovala improvizovaná část, kterou nás provedla Lucie Tejnorová a pojala ji v duchu rad kamarádovi:

• jak dohodit kamarádovi dívku
• poradit kamarádovi, kam s dívkou na rande – jedna z rad byla velmi netradiční: kanalizace
• co dívce uvařit – dozvěděli jsme se, že dívku, kterou jsme ještě neviděli, zvát na rande k sobě na večeři, není úplně dobrý nápad
• co k narozeninám – líbila se mi myšlenka na začátku proslovu, že by dárek měl představit dárce a něco o něm říci a zároveň obdarované udělat radost, na konec z toho vylezl elektrický vláček, tak nevím, jestli obdarovaná nakonec radost měla
• jak žádat o ruku
• jaká svatba je nejlepší – nápad byl, odjet do Ameriky do LA a vzít se tam, ušetří se za hostinu a není třeba nikoho zvát
• kam na svatební cestu – dověděli jsme se mnoho zajímavých míst a nakonec zvítězila Paříž, která je prý stejně romantická jako Praha a tedy nejlepší volba
• pořídit si děti a případně kolik

Hodnotitelé

Následně byl každý připravený proslov ohodnocen. Já hodnotil první proslov Markéty Ferstové, která však již nebyla setkání účastna, neboť měla ještě jiný program, tak doufám, že se alespoň podívá na video s mým hodnocením, až bude k dispozici.

Pochválil jsem jí energie, s jakou nám příběh vyprávěla, že předvedla skandování a nebála se to předvést dostatečně hlasitě. Také jsem ji pochválil za hraní rolí, kdy si vždy stoupla jako by do osoby, která danou řeč pronesla. Naopak jsem ji vytkl, že občas popocházela, když to bylo zbytečné a za zbytečné nic neříkající fráze typu kdy jako, nám to jako, že by mi jako.

Celkově se mi projev líbil, hlavně již zmiňovaná energie, s jakou byl pronesen, a odvaha zesílit hlas.

Moje hodnocení bylo následně také zhodnoceno, prý jsem měl pevný postoj a sebevědomý hlas, jen jsem se nemusel omlouvat, že nevím co je to kotel na stadiónu, a měl bych si dát pozor na nespisovné koncovky.

Zhodnoceny byly i všechny improvizované projevy jedním hodnotitelem Martinem Javůrkem.

Mezi hodnotiteli, jichž bylo i se mnou pět, nakonec vyhrál jako nejlepší hodnotitel Milan Poláček. Já sám hlasoval pro Zbyňka Šťávu. Se svým hodnocením jsem úplně spokojen nebyl.

Gramatik

Následně nám gramatik, jímž byl Pavel Růžička, vyčetl chyby, jichž jsme se dopustili, hlavně vycpávek é a á. Já sám jich udělal 10. Příště si na to musím dát více pozor, protože to by tam opravdu být nemělo, a jak nám Pavel řekl, kdo se nebojí ticha, nedělá á.

Závěr setkání

Následovaly další role. Nejzábavnější byla role moderátor kvízu, kdy jsme soutěžili, kdo si co ze setkání zapamatoval a tedy nejvíce si odnesl. Nejnudnější naopak byla role časoměřič, která je čistě jen o čase, který kdo potřeboval na svůj proslov či hodnocení.

Celkově se setkání vyvedlo a už se těším na další, které bude 20.3.2014, a kde budu mít svůj další proslov.

 Můj třetí proslov v Toastmasters pod názvem „Kuželky“ jsem přednesl 2.5.2013. Zde je jeho obsah:

Již odehrálo pět dvojic a zápas byl nerozhodně. Nastupovala poslední dvojice. Bylo jasné, že tato dvojice rozhodne, které mužstvo vyhraje. Závěrečných sto hodů, dvě dráhy. V polovině, když si hráči měnili dráhu, byl stav stále nerozhodný. Už teď bylo jasné, že až do poslední chvíle to bude napínavé a pravděpodobně rozhodne dorážka a psychika hráčů. A taky ano. V dorážce domácí hráč hodil ke konci dvě devítky a tím zajistil těsné vítězství svému mužstvu. Spoluhráči vítězného mužstva jásali, cinkali zvonečky a panovalo veselí.

Co jsou to vlastně kuželky a jak se liší od bowlingu?

Kuželky, byť se to nezná, jsou převážně týmová hra. I když hrají se i zápasy jednotlivců. Jak již zaznělo v úvodu, hrají se převážně v mužstvech po šesti hráčích. Hraje se na dvou, v lize dokonce na čtyřech, drahách.

Pokud se hraje na dvou drahách, což je nejčastější, hráči si v polovině přehodí dráhy, takže každý hráč odehraje polovinu hodů na jedné a polovinu hodů na druhé dráze.

Na každé dráze hráč polovinu hodů hraje do plných. Do plných se hraje tak, že se po každém hodu vždy všechny kuželky postaví a znovu se hazí do všech. To začátečníky baví, protože se jim daří alespoň něco shazovat.

Polovinu hodů pak hráč odehraje do dorážky. Tu začátečníci nemají rádi, protože se tu mohou dlouho mořit. Hráči se znovu všechny kuželky totiž postaví až po shození všech kuželek. Takže pokud vám tam zůstane jedna kuželka, kterou nemůžete strefit, můžete na ni střílet klidně až do konce dorážky.

Proto se v kuželkách počítají újezdy. Újezd je právě ono nestrefení žádné kuželky. Ideální je mít nula újezdů. Dobří hráči to ještě hrají tak, že za každý újezd dávají symbolickou částku jako příspěvek na kuželník, pět, deset, nebo dvacet korun, takže nováčkům, jako jsem já, by se to mohlo prodražit, proto jsou hájeni a újezdy neplatí.

Pokud je zápas nerozhodně, jako v příběhu na začátku, tak to poslední hráč má mnohem těžší, než ti předchozí. Čím to je? Na jejich bedrech totiž spočívá výsledek mužstva, zda vyhrají, prohrají, nebo alespoň uhrají remízu. Těmto hráčům se říká dotahováci. Jsou to většinou psychicky silní a dobří hráči. Někdy totiž dotahováka zradí psychika a jeho výsledek pak stojí za nic. To lze poznat z jeho postoje, jak máchá rukama, či jak se projevuje verbálně ještě na dráze.

Za svou krátkou kuželkářskou éru jsem to viděl mnohokrát. A nejen u dotahováků. Leckdy se hráči ze začátku nedaří a selže mu psychika a odehraje mizerný výkon. Děda mi vyprávěl, že hrával s hráčem, co několikrát spálil kecky v kamnech na kuželníku a tvrdil, že s kuželkami končí. Nikdy neskončil. Jen ho dočasně zklamala psychika. Od toho je dobré se na dráze oprostit. Mně osobně se daří tak zvaně zresetovat zatím jen při přechodu na druhou dráhu.

Viditelný rozdíl mezi kuželkami a bowlingem je jak v kuželkách tak i v kouli. A dokonce i v technice.

Koule je hladká, bez děr a je menší. Váží plus mínus 2,85 kg a má průměr 16 cm. Drží se tedy v dlani a přidržuje prsty. Kuželek je pouze devět oproti bowlingu, jsou o něco větší, jsou rozestavěny do kosočtverce a je mezi nimi větší mezera, takže je mnohem těžší shodit všechny najednou. To se nestává příliš často. Viděl jsem i, že koule proletěla skrz přední kuželky, aniž by je shodila a srazila až kuželky zadní.

Koule se vypouští z dlaně rovně proti kuželce, nebo mezi kuželky proti tak zvané ulici. Není dobré hrát proti přední kuželce, protože při přesném hodu se vyrazí jen prostředek a strany zůstanou stát. Tomu se říká Brandejs. Hází se přes střed a směr se udává tím, jak si hráč postoupí oproti středu prkna do strany. Když se hází doleva, vystupuje se doprava, aby se dala koule hodit přes střed.

Nabíhá se tedy na střed ze strany. Hráč se rozebíhá, jde do podřepu a vypouští kouli přes střed s rovně nataženou rukou před sebe. Jakékoli cuknutí ruky či pootočení má za následek nepřesný hod. Je proto potřeba být soustředěný na každý hod.

Předměty připomínající kouli a kuželky byly nalezeny v egyptském dětském hrobě. Hrob pocházel z období 3200 př.n.l. Německý dějepisec ale tvrdí, že kuželky pochází z území dnešního Německa z období okolo roku 300 n.l. Hra byla součástí náboženského obřadu a o těch, kterým se podařilo kuželky srazit, se říkalo, že mají dobrou povahu. Ti, jimž se to nepovedlo, museli učinit pokání. Ve středověku se hra rozšířila v Anglii do té míry, že král Eduard III. roku 1366 kuželky údajně zakázal, aby muže neodpoutávaly od tréninku lukostřelby. Hra byla populární i za dalších anglických panovníků a rozšířila se i do dalších evropských zemí a hrával ji i německý teolog Martin Luther. V každé ze zemí se však používala mírně odlišná pravidla. Díky zámořským objevům a kolonizaci Ameriky se kuželky dostaly i za oceán.

V roce 1841 byl v Connecticutu vydán zákon, který kuželky zařadil mezi zakázané hazardní hry. Protože zákon hovořil o hře s devíti kuželkami, hráči ho obešli přidáním jedné kuželky navíc, dále se upravil jejich rozměr a rozestavení, pozměnily se též průměr a hmotnost koule a hra se přejmenovala na bowling.

Česká republika dříve patřila v kuželkách ke světovým velmocem. A stále zde máme světové hráče. Kuželkářská základna je mnohem širší než bowlingová. Bowlingový centra se zde začala objevovat až po sametové revoluci.

Laická veřejnost však upřednostňuje bowling. Je pravdou, že mnoho veřejných kuželen není. Jedna vznikla na podzim v Praze na Žižkově. Nahoře je krásná bowlingová šestidráha s pěknou hospodou a dole je čtyřdráha pro kuželky s menším barem. Tam se spíše hraje profesionálně, ale lze si tam dráhu i pronajmout, když nejsou zápasy.

Bowling má výhodu, že to tam více padá a hráči se rychle střídají. I když i v kuželkách existují hry pro zábavu, kde se rychle hráči střídají, ale moc se to nepraktikuje. Bowling se u nás více hraje na amatérské úrovni a kuželky na profesionální.

A naskýtá se ještě jedna otázka? Jsou lepší hráči muži než ženy, nebo je to u tohoto sportu vyrovnané? V nižších soutěžích je to víceméně vyrovnané, ale na profesionální úrovni, byť neznám důvod, podávají muži lepší výkony.

Kuželky jsou velmi starý sport, který lidé praktikují od nepaměti. Byly součástí náboženských obřadů, i zakázovány. Jsou těžší než bowling a o to je to možná zajímavější. Když se sejdou vyrovnaní hráči, panuje napětí až do konce a mnohdy rozhoduje psychika dotahováků.

Až někdy půjdete hrát bowling, vzpomeňte si na kuželky, že bowling vznikl kvůli jejich zákazu, a třeba je i někdy zkuste.

A zde je záznam tohoto proslovu:

Můj druhý proslov v Toastmasters pod názvem „Strach“ jsem přednesl 7.3.2013. Zde je jeho obsah:

Kdysi v jedné vesnici říkávali rodiče dětem: „Nepřibližujte se k hoře, na vrcholku žije příšera!“ Po mnoho generací děti poslouchali své rodiče, až jednou jisté mladíky napadlo, že se tam vypraví a na příšeru se podívají. Vybavili se na cestu a vyrazili nahoru. V polovině cesty slyšeli hrozný hluk a cítili smrad z vrcholku hory. Polovina mladíků se dala na úprk zpět do vesnice. Druhá polovina pokračovala dále. Když se přiblížili vrcholku, zahlédli příšeru, nebyla tak velká, jak čekali, přesto naháněla hrůzu, páchla a vydávala strašný rámus. Všichni, až na jednoho, utekli. Osamělý mladík pokračoval a s každým krokem zjišťoval, že příšera je menší a menší, a když byl u ní, mohl ji vzít na dlaň. Páchla, ale již ne tolik. Zeptal se jí: „Kdo jsi?“
Příšerka odpověděla slabým pištivým hláskem: „Já jsem strach.“

Strach je emoce, která nám v některých situacích může zachránit život. Třeba, když na jaře na rybníce praská led, strach nás varuje, abychom na něj nelezli.

Často náš strach ale zveličujeme. Mnohdy si ho malujeme větší a větší a brání nám dělat to, co by pro nás bylo dobré, nebo co bychom rádi dělali. Jeden můj kamarád má svůj strach rád, bere ho jako svého průvodce. Jako někoho, kdo mu ukazuje cestu jeho životem. Strach může být signálem, že právě teď máme šanci se něco naučit.

Jak se s takovým strachem však vypořádat?

Nejdůležitější je umět si strach přiznat a rozlišit, kdy je strach neopodstatněný. Potom jej můžeme začít brát jako výzvu. Jsou lidé, kteří nám zdůvodní, proč to či ono neudělají, než aby si přiznali, že prostě mají jen strach. Budou hledat tisíce výmluv. Začněte tím, že si toho začnete všímat u druhých a postupně si toho začnete všímat i u sebe. Těch situací a výmluv bude nespočítaně. Stejně jako je to i u mě.

Dále jsem si založil tak zvaný strachový deník. Občas si do něj zapíši situaci, kdy jsem měl strach. Zda sotva postřehnutelný nebo velký přitom nehraje roli. Pomáhá to si uvědomovat, jak často strach máme. Tím, že si to napíšete, vám pomůže si uvědomit, jak přehnaný ten strach je a zároveň se tím ten strach zmenší a příště, až této situaci budete vystaveni, už nebude tak silný.

Také si postupně vytvářím seznam úkolů. Co úkol, to překonání strachu. Strachu z toho, co si o mně budou myslet druzí, strachu z oslovení, strachu ze ztrapnění. Proto jsem dělal v Palladiu kliky mezi lidmi, proto jsem si zazpíval hlasitě karaoke, byť vím, že zpívám falešně. Takových úkolů mám napsaných již desítky. Jsou to různě těžké úkoly. Zbývá mi je ještě rozumně uspořádat podle obtížnosti. Na některé si zatím netroufám, ale vím, že pokud na úkolech budu pracovat, budu postupně překonávat těžší a těžší úkoly. Pokud splníte každý den jeden úkol, pomalými krůčky se dostanete za rok k obrovskému skoku.

Také vám doporučím se obklopit stejně smýšlejícími lidmi. Lidmi, kteří vás budou pozitivně motivovat, a kteří vás podpoří v plnění vašich úkolů. Některé úkoly totiž těžko budete plnit sami. Kamarád si chtěl zkusit na Příkopech free hugs – objetí zdarma. Bál se toho, tak požádal mě, abych šel s ním. Vzali jsme nad hlavu cedule, napsali na ně z jedné strany free hugs a z druhé objetí zdarma a vydali se po Příkopech. Měli jsme strach. Obrovský. Ale celý den jsme oba byli jak po velmi silné droze. Zážitek to byl opravdu silný. Proto je dobré mít lidi, kteří do toho půjdou s vámi. Jsem rád, že takových lidí je kolem mě víc než dost.

Proč to vše dělat? Přestanete řešit lidi, co si o vás myslí a začnete jednat skutečně tak, jak chcete vy. Budete svobodnější. Volněji se vám bude dýchat. Proto bych vás rád vybídl, abyste svůj neopodstatněný strach brali jako navigaci do neprozkoumaných oblastí mimo vaši komfortní zónu, protože právě na její hranici začíná vzrušující život. A strach nikdy není tak velký a příšerný, jak se zdá.

Zde je záznam tohoto proslovu:

Doslov:

V proslovu jsem zmiňoval dvě události, kdy jsem překonával strach. Tou první bylo klikování mezi lidmi v Palladiu a tou druhou free hugs (objetí zdarma) na Příkopech.

Z první události dokumentaci nemám, ale s kamarádem jsme klikování zopakovali znovu v OC Chodov a dokonce přímo u vchodu. Tentokrát jsme z toho pořídili toto video:

Z druhé zmiňované události byly pouze pořízeny tyto fotografie:

Po proslovu několik kamarádů projevilo zájem, že bychom free hugs zopakovali někdy za hezkého počasí. K tomu došlo 4.7.2013. Kamarád, jehož baví natáčení a práce s videem to natočil a sestřihal do této podoby:

Můj první proslov v Toastmasters pod názvem „Kdo jsem“ jsem přednesl 15.11.2012. Zde je jeho obsah:

Nedávno jsem se zúčastnil psychologické hry s názvem „Kdo jsem?“. Stál jsem uprostřed čtverce, kdy v každém rohu stál člověk. Ještě předtím, než hra začala, jsem si napsal na papír dvacet rolí, které ve svém životě hraji: syn, bratr, řidič, programátor a další. Během hry, kdy jsem stál uprostřed čtverce, mi byly postupně role přednášeny větou jako: „Jsi syn.“ nebo „Jsi bratr.“ A mou odpovědí bylo: „Ne, nejsem syn. Je to jen role, kterou hraji.“ Když se prošlo všech dvacet rolí, tak mi někdo na závěr položil otázku: „A kdo tedy vlastně jsi?“ Odpověď následovat nemusela, ani jsem v ten okamžik žádnou neznal. Měl jsem v hlavě v ten okamžik hrozný zmatek.

Pokusím se tady tedy odpovědět, které největší role ve svém životě hraji, a snad i přijít na to, kdo doopravdy jsem.

Role, kterou doslova žiji poslední dva měsíce, je role kuželkáře. V září jsem začal hrát kuželky závodně. Nejprve jsem měl strach, byl jsem nervózní, nechtělo se mi do toho. Vymlouval jsem se na to, že jsem ještě dost netrénoval. Abych se přiznal, tak jsem měsíce předtím žil jako workoholik a tréninky jsem nezvládal. Takže mé obavy byly oprávněné. Jenže strejda, který hraje kuželky víc jak čtvrt století, mě do toho uvrtal. Sehnal mi tým, kterému chyběli hráči. Byl jsem hozen do vody a nezbylo než začít plavat.

Po několika zápasech jsem tomu naprosto propadl a začal si vést tabulky se svými výsledky a s výsledky spoluhráčů a mých protihráčů. Já, který nikdy v televizi sport nesledovat, který nesledoval ani finále v hokeji. Já si začal vést tabulky.

Na každý zápas se teď neskutečně těším, byť vím, že zatím nepodávám dobré výkony, ale vidím, jak se postupně pomaloučku zlepšuji. I tréninky mě teď baví víc a už se nevymlouvám na to, že se mi nechce, naopak, i když jsem unaven, jdu si zatrénovat.

Kuželky, to je rodinná tradice. Začal s tím děda, pokračovala mamka se strejdou a jeden čas to hrál i taťka. Já jsem další generace, která přebírá štafetu. Kuželky se mi staly vášní. Ale teprve, až když začalo opravdu o něco jít. Soupeření mezi týmy, boj o pořadí, o vítězství nad soupeřem, cinkot zvonečků spoluhráči, když se mi daří, emoce, které doslova visí ve vzduchu, i případná zklamání, to vše mění koníček ve vášeň.

Další mou velkou rolí je mé povolání. Jsem programátor. Mnozí si hned představí zarostlého, neupraveného mladíka, který pořádně ani neví, co je denní světlo, neboť je stále zavřen za staženými žaluziemi… Ano, to jsem já. Tedy, když pracuji na něčem opravdu zajímavém. To pak nestíhám jíst a pomalu ani spát. Možná to je tím, že počítače mi byly vždy koníčkem, dalo by se říct i vášní.

Už jako malého kluka mě počítače zaujaly. Tenkrát jsem chodil s mamkou uklízet, protože mě neměl kdo hlídat. Byly tam velké sálové počítače a kolem se válela spousta děrovaných štítků. Fascinovalo mě to. S počítači jsem se opět krátce setkal na základce v šesté třídě a byl jsem fascinován, jak snadné je počítač přinutit dělat, co chci. S počítačem jsem se opět setkal až na střední. A rodiče mi pořídili počítač domů. Za 14 dní už sice nefungoval, ale podařilo se ho dát dohromady. Tím mé objevitelské nadšení neskončilo, ba naopak, pustil jsem se do něho z o to větší vervou. Začal jsem se učit doma programovat. A tak jsem se dostal ke své profesi, aniž bych ji kdy vystudoval.

Počítače mě nejspíš budou provázet celý život, jednou bych se však chtěl živit obchodováním na burze.

To byly dvě velké role, které mi zabírají dost času.

Další role, kterou bych rád hrál častěji, neboť je to mým koníčkem, snad i vášní, je cestování. Nemám rád dovolené, kdy se plácnu na několik dní u moře a smažím se ve vlastní šťávě celý den na pláži. Mám rád cestování, poznávání nových krajů, lidí a kultur. Nejvíce jsem si proto v poslední době užil dovolenou, kdy jsme si s kamarádem v Rusku půjčili auto a cestovali tam po městech a vesnicích a každý den spali někde jinde.

Kdo tedy vlastně jsem? Hráč kuželek, kterého to pohltilo? Programátor, jehož povolání je nejen povinností, ale i koníčkem? Cestovatel, který na to nemá tolik času, kolik by si přál?

Kdo tedy vlastně jsem?

A zde je záznam tohoto proslovu: