První měsíce s Dastym

Dasty 30. srpna 2014Dnes jsou to již čtyři měsíce, co jsem s Dastym. Rozhodně nelituji, že ho mám. A snad i on se dostal do dobrých rukou. Je to mazel, rychle se naučil základní poslušnost, teď ho navíc čeká i psí školka, už celou noc neprospí v posteli, a když přijdu domů, tak mi samou radostí důkladně olíže celý obličej. Už i na Prahu a byt si zvykl a dokonce i na babičku. Dělá mi radost, i když to dost změnilo můj životní styl.

Léto

Léto jsme strávili s Dastym u rodičů na Ohrazenici u Jinec. Měl tam zahradu, takže se hodně rychle naučil chodit čůrat a kakat ven. V Praze s ním pak nebyli téměř žádné problémy.

Na zahradě se vylétal s kamarádem Charliem a pozvolna si zvykal na procházky. Jako malý toho příliš neušel, takže to byli ze začátku malé kousky. K potoku, k nádrži a postupně dále. Pak jsme už šli delší procházku, kdy jsem ho čas od času poponesl, aby si odpočinul. Seznámil se tak s okolím baráku, naučil se chodit po silnici na vodítku i na volno, seznámil se s místními pejsky za plotem, na něž Charlie po každé štěkal. Jak říká mamka, Charlie je vesnický buránek. Dasty se k Charliemu přidal pouze během k plotu, neštěkal však na ně.

Na zahradě se pak učil základní povely: ke mně, zůstaň, čekej, sedni, přiběhnutí na píšťalku. Na procházce pak ještě: pomalu, na chodník. S tím si zatím vystačíme. Teď v pátek jsme se byli podívat v psí školce v Tróji, kam začne teď od soboty chodit na kurzy nejen poslušnosti, ale i agility a lovecký výcvik. Doufám, že se mu to bude líbit a dostatečně se tam vyblbne a bude se tam pokaždé těšit.

V létě se seznámil i s lesem, tam se mu líbilo, neustále jel čumákem po zemi a nasával pro něj zatím neznámé pachy. Procházky v lese má od té doby v oblibě.

Auto

Když jsem si ho přivezl, tak celou cestu od Českých Budějovic nezvracel, když jsem s ním však jel na očkování, tak mi zvracel cestou do Prahy hned dvakrát. Trochu jsem měl obavu, jak si na auto zvykne. Zvracel pak ještě dvakrát, přičemž podruhé to bylo v novém autě. Od té doby si již na auto zvykl. Dokonce už necestuje u mě na klíně, ale spí na dece na sedačce spolujezdce. Teď již cestu autem zvládá jako starý mazák.

Voda

Voda to je jeho, jak vidí vodu, musí do ní vběhnout. V potoce byl několikrát. Jednou se byl Charlie napít, Dasty tam přiběhl a Charlieho tam málem strčil. Charlie je naopak odpůrce vody, jen vytřeštil oči a snažil se to vybalancovat, aby tam nespadl. Dasty tam mezitím vletěl a prohnal se vodou s rošťáckým výrazem. Pak vyběhl z vody a běhal jak pominutý.

Nejhorší jsou louže. Od těch ho odháním a on schválně do nich chce běhat. Když se mu to povede, běhá, dělá kličky a má z toho hroznou radost. Má pak bláto pomalu až za ušima.

Praha

Když jsem se vrátil z letní kuželkářské školy, tak jsem s ním v pátek odjel do Prahy, aby si na Prahu začal zvykat. Přeci jen to pro mě byla komplikace každý den dojíždět do práce do Prahy a večer zpět na Ohrazenici.

Jako malý již jeden den v červenci v Praze přespával. Podle pachů a mých věcí v pokoji mu došlo, že v tomhle bytě často pobývám, takže mu nedělalo problém se mnou v něm přespat. Horší to bylo s venčením, měl problém se za barákem vyčůrat, byl vyjukaný z nového prostředí. Byl na ještě malinký. Pomohlo až, když jsem se u stromu vymočil já a on to pak přeznačkoval.

Když jsme dorazili v srpnu, nebylo to pro něj již úplně neznámé prostředí, přesto pár dní trvalo, než si na okolí bytu zvykl. Výhoda je, že ze zadního vchodu baráku se vejde přímo do parčíku. Není však příliš velký. Přesto chodíme menší i větší okruhy. Vyvezl jsem ho i na Žižkov na Vítkov a na Pražačku. Jen jsem litoval, že už na Žižkově nebydlím, tam by se dělali s ním velké procházky. Musím ho tam čas od času vyvézt, nebo to tam s ním z Vršovic projít.

Do Prahy jsem s ním dorazil v pátek, aby si na byt přes víkend zvykl. V neděli jsem došel na zkoušku s odpadky, a pak ještě na nákup. Naštěstí v bytě nebyl sám, je tam babička, takže s ní v bytě přes den zůstává. Občas mu přijede na návštěvu i Charlie, když ho rodiče potřebují pohlídat, nebo vzít sebou do Prahy.

V bytě už několikrát byl i úplně sám, to když babička šla nakupovat. Zvládá to dobře, už ani nekňučí.

Kuželky

Na konci srpna jsem Dastyho vzal na kuželník. Před začátkem sezóny se tam družstvo sešlo. Původně jsem neplánoval tam jet, ale když už mi zavolali, zda se objevím, tak jsem si řekl, že se Dasty aspoň s kuželníkem seznámí, ještě než vypukne sezóna a bude tam víc lidí a hlučno.

Spoluhráči byli překvapeni, s kým jsem dorazil, Dasty se jim líbil, někteří si ho chtěli pohladit, ale Dasty to od cizích nemá rád a uhýbal. Pročichal si nejen kuželník, ale i k němu příslušející zahradu. Dokonce se byl podívat i na drahách.

Rychle si tam zvykl, když se pak zúčastnil mého druhého zápasu, nejen že dorazil na již známé místo, ale navíc tam dorazil i s kamarádem Charliem, a byl v klidu. A navíc se zápasu zúčastnila ještě jedna fenka. Počet diváků hned vzrostl díky nim o tři, neboť byli do diváků také počítáni.

Dasty se zúčastnil i mého dalšího zápasu na Edenu se Slávií a následujícího zápasu na mém domácím kuželníku. Na Eden se mi ho původně brát nechtělo, není tam odděleno sklem hlediště od drah a není tam možnost s ním hned vyběhnout ven. Spoluhráči mě ale ukecali, ať se pro něj vrátím, bydlím kousek, takže jsem s ním byl hned zpět. A nejen s ním, ale opět i s Charliem. Na další a zatím poslední zápas šel už sám bez Charlieho.

Víkendy

Na víkendy jezdíme za Charliem, Dasty tam má zahradu, vyběhá se tam s Charliem a každý den jdeme na procházku, většinou do lesa. Teď ho navíc o víkendech čeká i psí školka, kterou budu plánovat buď na sobotu ráno nebo neděli večer.

Změna životního stylu

Hodně se mi Dastym změnil životní styl. Hlavně, když byl úplně malinký. To jsem s ním vstával už kolem půl šesté ráno, teď už si s ním i přispím a vstávám občas i kolem sedmé. Přes poledne ho zajedu vyvenčit a rovnou se doma najím. Večer pak spěchám, abych ho opět vyvenčil a dal mu najíst. Večer pak s ním jdu ještě jednou.

Postupně se vracím do normálu, potřebuji opět začít chodit na angličtinu, kde jsem od začátku prázdnin zatím byl jen jednou, kam jsem sebou vzal i Dastyho, takže lekci řádně zpestřil. Plánuji ho brát i nadále sebou a to nejen na angličtinu.

Na počítač doma najednou nemám čas, ale vůbec mi nechybí, na film jsem nekoukal už ani nepamatuji. Někteří kamarádi říkali, že už mě chvíli neviděli, to naštěstí už dávám do pořádku.

Od té doby, co jsem si pořídil Dastyho, jsem zhubl přes pět kilo, a to jsem to ani nechtěl.

Pozitivní vliv na mě má ohledně vstávání a disciplíny a toho, že se musím o někoho starat a myslet na něj. Sám sebe jsem dokázal odfláknout, navíc od té doby, co bydlím s babičkou, jsem nemusel řešit pořádně ani jídlo, teď už musím řešit, aby Dasty měl co jíst, aby měl čerstvou vodu, venčení a věnování se mu. Můj život dostal trochu řád a změnil se.

Kroky

Od té doby, co jsem si pořídil krokoměr, jsem se snažil ujít každý den 10.000 kroků, což se mi ze začátku nedařilo, ale nakonec jsem to zlomil, a dokázal to po docela dlouhou dobu.

Změnil to až Dasty. Když byl malinký, nemohl chodit na dlouhé procházky a já se mu více věnoval. Po přibližně dvou měsících jsem tak přerušil své úspěšné tažení. Klesl jsem občas i hodně dolů.

Jak rostl a já s ním chodil na delší procházky, opět jsem se k tomu rychle vrátil a zvládal ujít denně alespoň 10.000 kroků. Tím jak s ním teď chodím více, ujdu většinou i hodně přes 12.000 kroků, takže chodím více než kdy jindy. Minulý týden jsem ušel v pondělí 14.200 kroků, což bylo nejméně z celého minulého týdne. Možná to je i jeden z důvodů, že šla váha dolů. Protože, kdo ujde mezi dvanácti a patnácti tisíci kroky denně, hubne.

Závěr

S Dastym jsme si na sebe hodně zvykli, je to i tím, že ho hodně beru sebou. Už bych ho za nic nevyměnil. Je můj a mám ho rád.

Průběh zápasu – 9.9.2014

Kuželky - zápas 9.9.2014Druhý zápas této sezóny jsme odehráli doma s TJ Sokol Praha Vršovice C. Měli jsme výhodu domácího prostředí, přesto přetahování o kuželky trvalo až do poslední dvojice, kdy se teprve rozhodlo o vítězi. Hra díky tomu byla velmi napínavá, což povzbuzovalo jak domácí, tak i hosty k fandění. Jako diváci tentokrát nedorazili jen lidé, ale i tři psi, mezi nimiž nechyběl ani můj Dasty. Zápas tím získal další rozměr.

Vyrovnaný začátek

První dvojice byla velmi vyrovnaná, přesto si soupeř dokázal připsat dva body, díky vítězství o pouhých 10 kuželek. Vzhledem k tomu, že se jednalo o začátek zápasu, zatím to nic neznamenalo. Přesto jazýček vah byl nakloněn soupeřícímu družstvu.

Nejslabší článek

Našemu dalšímu hráči se příliš nedařilo, ale dostal soupeřku, která zahrála nejhorší výsledek zápasu. Nad ní nejen zvítězil, ale zvrátil celkové skóre a my nyní vyhrávali o 21 kuželek. To nám vlilo sílu do žil.

Nejsilnější dvojice

Jako třetí proti sobě nastoupili hráči, kteří podali dva nejlepší výsledky zápasu. Byla škoda, že tím slabším byl zrovna náš hráč, neboť kdyby hrál proti komukoli jinému, vyhrál by. To vždy zamrzí. Soupeř opět obrátil celkový výsledek, byť jen na rozdíl pouhých pěti kuželek.

Přetahování

Jako čtvrtý nastoupil náš zkušený hráč, příliš se mu však nedařilo, naštěstí pro nás soupeři se dařilo ještě méně a náš hráč nejen že zvítězil, ale znovu přehoupl jazýček vah v náš prospěch, byť celkově jsme vyhrávali o pouhých 19 kuželek.

Jako pátý jsem nastoupil já. Začátek se mi vůbec nevyvedl, možná to bylo i tím, že jsem trochu nervák, a když na mě hráč z našeho družstva křičel, abych předvedl Jihlavu, silně jsem znervózněl a ze začátku se vůbec nedovedl soustředit na hru. V dorážce jsem se vzpamatoval a na druhé dráze se mi již dařilo, přesto jsem již nedotáhl to, co jsem začátkem ztratil. Nejhorší hráč zápasu jsem však opět nebyl. Jazýček vah se opět přechýlil v náš neprospěch a my prohrávali o 13 kuželek. Měla rozhodnout poslední dvojice.

Napínavý závěr

Náš dotahovák, nejen že dokázal svou soupeřku porazit, ale dokázal zvítězit o 18 kuželek, díky čemuž jsme zápas vyhráli rozdílem pouhých pěti kuželek. Chybělo však málo a výsledek mohl být opačný. Až do konce nic rozhodnuto nebylo, a rozhodovali až poslední hody. Naštěstí náš dotahovák měl pevné nervy a pevnou ruku.

Závěr

Byť výsledky jednotlivých hráčů a hráček byli slabší, nakonec se nám těsně podařilo zvítězit a my, stejně jako minulý rok, v druhém zápasu poprvé v této sezóně vyhráli.

Tabulka výsledků zápasu:

SK Uhelné sklady Praha C 2255 10:6 2250 TJ Sokol Praha Vršovice C
ŠKOLOVÁ Dana 370 0:2 380 KILIÁN Pavel
JAKOUBEK Otakar 379 2:0 348 RAUVOLFOVÁ Alena
MAŠEK Zdeněk 392 0:2 418 RAUVOLF Václav
PÝCHA Vladimír 379 2:0 355 WOLF Karel
MAŠEK Petr 353 0:2 385 ŠPIČKOVÁ Johana
ŠTICH Petr 382 2:0 364 MYŠIČKOVÁ Jana

Průběh zápasu – 3.9.2014

Kuželky - zápas 3.9.2014První zápas jsme přepísmenkovaní na SK Uhelné sklady Praha C, stejně tak jako minulý rok, nehráli doma, a dokonce ani ne v Praze, ale ve Velkých Popovicích, kde jsme naopak minulou sezónu končili, se Slavojem Velké Popovice B. Sice jsme náš první zápas prohráli, ale k remíze nám chybělo pouhých 8 kuželek. Přesto závěr zápasu byl velmi napínavý a dlouho vyrovnaný, kdy nakonec rozhodovaly až poslední hody.

Vyrovnaný začátek

Jako první nastoupila od nás jediná žena v tomto zápase, která začíná svou třetí sezónu. Minulý rok se jí tu příliš nedařilo, letos naopak na soupeře příliš neztratila. Po první dráze vedla o 10 kuželek, na druhé dráze se soupeř pochlapil a nejen že náskok dohnal, ale nahrál navíc dalších 24 kuželek.

Naopak druhá dvojice byla velmi vyrovnaná. Po první dráze náš soupeř sice prohrával prohrával o 17 kuželek, přesto zabojoval a soupeřův náskok stáhl na 4 kuželky, na vítězství to však již nestačilo.

Slabý střed soupeřů

Následně nastoupili nejslabší hráčka a hráč soupeře, kdy náš první hráč nejen dotáhl náskok, ale dokonce ho zvýšil o 43 kuželek. Dalšímu našemu hráči se sice příliš nedařilo, přesto se mu povedlo náš náskok zvýšit o 96 kuželek. A hra se tak otočila hodně v náš prospěch.

Silný konec soupeřů

V páté dvojici jsem nastoupil já proti velmi silné hráčce. Já si zde oproti loňsku polepšil o 34 kuželek, zlepšil jsem se tedy o víc jak deset procent, na předchozí dva hráče by to stačilo, na mojí soupeřku to však zdaleka nestačilo a náskok hodně dotáhla. Přesto jsme stále vedli o 20 kuželek.

Neuvěřitelný závěr

To, co se stalo v poslední dvojici, tomu nikdo nechtěl uvěřit. Náš poslední hráč nastoupil proti nejlepšímu hráči soupeřů. Našemu hráči se dařilo od začátku, naopak soupeř hrál hůře, než hraje obvykle. Tím, že náš hráč s ním dokázal držet krok, se soupeř vykolejil. Náš hráč dokonce po první dráze těsně o kuželku vyhrával, čemuž nikdo nechtěl věřit. Náš hráč chvilku vedl i o více jak deset kuželek, až do 85. hodu byl zápas mezi nimi vyrovnaný. Pak udělal náš hráč chybu, špatně si otevřel a měl problém s dorážením, naopak soupeř se vzepřel a v posledních hodech předvedl svou skvělou hru, což ho posunulo o 27 kuželek před našeho hráče, čímž nakonec zajistil svému družstvu těsné vítězství.

Zhodnocení

Začali jsme tedy stejně jako minulou sezónu. Náš první zápas jsme nevyhráli, přesto výsledky dávaly tušit, že doma bychom mohli být přinejmenším stejně úspěšní jako minulou sezónu. A to se mělo ukázat hned další týden v úterý.

Já naopak svůj nejlepší výsledek z minulé sezóny, který jsem podal venku, přehodil o 5 kuželek. Výkon to sice nebyl nikterak dobrý, ale zlepšení tu rozhodně bylo. Určitě v tom sehrála roli letní kuželkářská škola v Jihlavě.

Tabulka výsledků zápasu:

Slavoj Velké Popovice B 2312 12:4 2304 SK Uhelné sklady Praha C
MUSIL Ladislav 400 2:0 376 ŠKOLOVÁ Dana
KAPAL Petr 433 2:0 429 JAKOUBEK Otakar
PROCHÁZKOVÁ Jana 322 0:2 393 ŠTICH Petr
JANATA Petr 314 0:2 367 PÝCHA Vladimír
SOMOLÍKOVÁ Emílie 418 2:0 342 MAŠEK Petr
PROCHÁZKA Jaroslav 425 2:0 397 MAŠEK Zdeněk

Kuželky – sezóna 2013/2014

Kuželky – trénink: devítkaRok se sešel s rokem a pro mě začala na podzim roku 2013 má druhá kuželkářská sezóna. Přes prázdniny se sice na tréninky chodilo, ale nepravidelně a každý trénoval a připravoval se podle sebe. Během této sezóny nám hrozilo spadnutí do nižší soutěže, nakonec jsme se udrželi a na rozdíl od roku předtím nesestupovali. A oproti roku předtím odpadl i problém s nedostatkem hráčů, neboť nám přibyl další hráč.

Pražský přebor 3

S dvěma nováčky, z nichž jeden jsem byl já, jsme se minulý rok v Pražském přeboru 2 neudrželi a s jednou výhrou a dvěma remízami sestoupili do trojky, kde jsme doufali, že se již udržíme, což se nakonec i stalo, byť to až téměř do konce nevypadalo vůbec jistě.

První zápas jsme odehráli venku. Hráli jsme na Edenu se Slávií a hned jsme prohráli. Druhý zápas, který jsme hráli doma, jsme však vyhráli a to nám vžilo krev do žil. Viděli jsme hned na začátku, že alespoň doma jsme schopni vyhrávat. Což se ukázalo hned v dalším zápase hraném doma, který jsme také vyhráli. Sice jsme nakonec žádný zápas venku nevyhráli, ale alespoň doma jsme byli schopni vyhrávat, i když ne vždy.

Přepísmenkování

Vzhledem k tomu, že Éčko se ve dvojce udrželo, kdežto mi Céčko spolu s Déčkem jsme sestupovali, a vzhledem k tomu, že naše výsledky byly horší, než výsledky Déčka, prohodili jsme si s Éčkem písmenko, takže se z nás staly Uhelné sklady E.

Nováček

Od začátku sezóny nám do týmu přibyl nováček, který úplným nováčkem nebyl, neboť kdysi kuželky již hrával a nyní se k tomu, jako můj taťka na jaře 2013, znovu vrátil. Čekalo se, že se do toho rychle dostane. V některých zápasech se mu opravdu dařilo, v jiných zase ne, celkově se ale do toho opět rychle dostal.

Závěr podzimu – Procházka

Závěr podzimu přinesl něco nečekané, kdy proti nám u nás na Zvonu nastoupil Slavoj Velké Popovice B. Proti našemu nejlepšímu hráči nastoupil jejich nejlepší hráč – Jaroslav Procházka, který si to sám zvolil, aby ho hra bavila.

Hned na začátku Jaroslav Procházka nasadil zběsilé tempo a hned od prvního hodu se našemu hráči vzdaloval a našeho hráče ani na hod nepustil do vedení. Náš hráč by nikdy neuvěřil, že s 440 poraženými kuželkami o téměř sto prohraje. Jaroslav Procházka srazil neuvěřitelných 534 kuželek, čímž nejen zahrál nejlepší výsledek, který jsem kdy na vlastní oči viděl, ale zároveň přepsal nejlepší výsledek kuželníku (525), který roku 2010 zahrál Miloš Beneš.

Mé výsledky

Musím říct, že podzim se mi nevyvedl.

Doma jsem byl schopen zahrát slušně, svůj nejlepší výkon jsem podal v 7. zápase našeho družstva, kdy jsem shodil 380 kuželek, což byl nakonec vůbec můj nejlepší výkon sezóny, jen o 2 kuželky nižší než v sezóně předchozí. Druhý nejlepší výkon jsem podal již v 2. zápase, kdy jsem shodil 376 kuželek. Naopak v 13. a zároveň posledním zápase podzimu, jsem zahrál 304 kuželek, což bylo způsobeno tím, že jsem si něco provedl s rukou, a abych vůbec dohrál, musel jsem ji chladit chladícím sprejem. I přes doporučení ostatních hráčů, abych to vzdal a zápas nedohrával, jsem přesto zápas dokončil, ale za cenu toho, že jsem následně měsíc ruku léčil a nemohl hrát ani trénovat. Naštěstí mezi podzimní a jarní částí byl víc jak měsíc a půl volna.

Naopak venku se mi na podzim vůbec nedařilo a byla to katastrofa, hned 1. zápas na Edenu jsem se jen tak tak dostal přes tři sta a shodil 306 kuželek, v následujícím zápase venku, což byl náš třetí zápas, jsem se již přes tři stovky nedostal a zahrál svůj vůbec nejhorší zápas sezóny, kdy jsem na Zahradním městě shodil pouhých 292 kuželek. Ještě jednou a naštěstí naposledy, jsem se v 10. zápase ve Vršovicích přes tři stovky těsně nedostal. Naopak nejlepší výkon venku jsem podal v 5. zápase na Žižkově, kdy jsem shodil pouhých 318 kuželek, na nejlepší výkon venku, opravdu katastrofa.

Na jaře jsem se venku naopak zlepšil, i když žádná sláva to stále nebyla. Svůj nejlepší výkon jsem podal na Unionu, kdy jsem v 15. zápase shodil 337 kuželek, přičemž druhý nejlepší výkon byl jen o 2 kuželky nižší. Naopak nejhorší výkon na jaře jsem podal venku ve Velkých Popovicích, kdy jsem shodil 308 kuželek a prohrál o 154 kuželek, neboť jsem hrál proti nejlepšímu hráči Pražského Přeboru, kterému se příliš nedařilo, jinak bych prohrál ještě o více.

Doma jsem hrál naopak hůře, odehrál jsem pouhé dva domácí zápasy, neboť jako čulibr jsem nehrál, když se nás sešlo dost. V 17. zápase jsem shodil 359 kuželek, v 22. zápase 347 kuželek.

Neuspokojivé výsledky, jichž jsem dosahoval, mě donutili k zamyšlení, což vedlo k tomu, že jsem se v únoru přihlásil na kuželkářskou školu do Jihlavy, jíž jsem se v létě zúčastnil.

Výsledky družstva

Výsledky:

Závěr

Již v předposledním zápase bylo jisté, že sestupovat nebudeme, což už bylo téměř jisté i v zápase předtím, i když ještě ne stoprocentní.

Poslední zápas se odehrál v příjemném prostředí a s příjemnými lidmi. Další zápas nás čeká opět v září a opět v Pražském přeboru 3, kde jsme se udrželi. Budeme však opět Céčko jako minulou sezónu a ne Éčko jako tuto sezónu. Naše Ǎčko nás opouští a již dále nebude hrát za SK Uhelné sklady Praha, tudíž budeme již jen čtyři družstva (A až D) a došlo tak k přeznačení. Vzhledem k tomu, že naše Déčko sestupuje z trojky do čtyřky, zůstalo mu poslední písmeno D.

Kuželky – sezóna 2012/2013

Kuželky - cena a kouleNa podzim roku 2012 jsem poprvé začal hrát kuželky závodně. Popravdě, do té doby jsem netrénoval, prostě jsem si občas šel hodit se strejdou jen tak pro zábavu. Před letními prázdninami roku 2012, kdy jsem mnoho měsíců na kuželky ani nepomyslel, mě napadlo, co zajít se strejdou na kuželky. Místo toho mě zlanařil, abych od podzimu začal hrát Pražský přebor za Uhelné sklady C, kterému chyběli hráči.

První domácí zápas

V úterý 4.9. nadešel ten den, kdy jsem šel odehrát svůj první zápas, který se naštěstí hrál doma. Spíše více nervózní, nadopován vitamínem B, který má být na nervy, jsem dorazil na domácí kuželník.

Můj první zápas nedopadl zle. Soupeři se nedařilo a mi byli hodně vyrovnaní, což jsem až do skončení zápasu vůbec netušil, neboť jsem skóre vůbec nesledoval. Svůj první zápas jsem prohrál o pouhých 9 kuželek. Kdybych býval vyhrál, uhráli jsme remízu, takto jsme prohráli. Jenže kdyby nemá cenu řešit.

První zápas venku

Druhý zápas se hrál venku. Hrálo se ve Strašnicích. Nikdy jsem kuželky nehrál na cizím kuželníku. Navíc se jednalo o čtyřdráhu a na dalších dvou drahách hráli další dvě družstva.

Na tomto zápase jsem nebyl jediný nováček, za nás nastoupila i Dana Školová, která také začínala. Od soupeřů nebylo hezké, že se nám posmívali a říkali, co takové družstvo dělá v Pražském přeboru 2. Souhlasím, jako nováčci bychom správně měli začínat ve čtyřce, ale to bychom museli hrát za někoho jiného a naše družstvo by nemělo dost hráčů.

Když jsem nastoupil proti svému soupeři, oznámil jsem, že jsem nováček a hraji teprve podruhé. Šlo vidět, že ho to se slabým hráčem nebaví hrát.

Prvních pět hráčů nad námi zvítězilo a soupeři se těšili, jak nám dají kanára, proto je překvapilo, že náš dotahovák zahrál nadmíru dobře a zvítězil nad svým soupeřem a my tak unikli ostudnému kanárovi, kterému jsme úspěšně unikali celou sezónu a nezískali ani jednoho.

Mé vítězství

Až teprve v sedmém zápase se mi podařilo přehodit své první skóre (352) a to o rovných 30 kuželek (382), což nakonec bylo i moje nejlepší číslo celé sezóny. S tímto výsledkem jsem poprvé a také naposledy v letošní sezóně zvítězil nad svým soupeřem Josefem Císařem o 12 kuželek.

Z vítězství nad soupeřem jsem se samozřejmě radoval. Škoda jen, že naše hráčka Olga Brožová musela předčasně odstoupit na první dráze a neměl to kdo za ní dohrát, jinak jsme mohli pomýšlet na naše první vítězství.

Tomuto číslu jsem se opět přiblížil až v 25. zápase na Meteoru, kde jsem hodil 373, kdy jsem i přesto o 17 kuželek prohrál.

 Remíza

Po neustávajících prohrách se nám konečně na podzim v 10. zápase podařilo uhrát remízu. Sice pouze dva hráči z našeho družstva vyhráli nad svými soupeři, přesto jsme na celkové skóre zvítězili o 34 kuželek a to hlavně díky pěkným výsledkům Vládi Pýchy a Jirky Bendla. Měli jsme svůj první bod.

Další remíza na sebe nenechala dlouho čekat a v posledním zápase podzimní části jsme získali další bod. Tentokrát byla situace opačná, naše družstvo na celkové skóre prohrálo o 12 kuželek, ale čtyři naši hráči zvítězili na svými soupeři. Tentokrát první vítězství bylo opravdu na dosah, nakonec jsme dosáhli pouze na remízu. Tento zápas jsem jako jediný z celé sezóny nehrál.

Naše vítězství

Celé jaro nás stíhala jedna prohra za druhou, do posledního zápasu jsme vstupovali smíření s tím, že tuto sezónu zůstaneme bez výhry a doufali, že snad alespoň uhrajeme ještě třetí remízu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v posledním zápase zvítězili. Zvítězili jsme na celkové skóre o pouhých 16 kuželek. Tři naši hráči vyhráli nad svými soupeři a dvěma, z nichž jeden jsem byl já, prohráli nad svým soupeřem o pouhý bod. Vítězství tedy bylo opravdu zasloužené.

V kuželkářském zpravodaji to bylo zmíněno jako Nej… událost kola.

Nový hráč

Od 17. zápasu s námi začal hrát nový hráč – můj taťka. Začal to hrát opět po více jak čtvrt století. Dařilo se mu sice lépe než mně, ale ne tak, jak by si představoval. Přesto byl vítanou podporou družstva.

Mé výsledky

Svůj nejlepší výkon 382 za celou sezónu jsem podal na podzim v 7. zápase doma, abych hned v následujícím zápase zahrál svůj nejhorší domácí výkon sezóny 308. Na jaře jsem byl doma vyrovnanější, kdy jsem svůj nejhorší výkon 331 podal ve 26. zápase a nejlepší výkon 365 v 16. zápase.

Venku jsem byl vyrovnanější na podzim, kdy nejhorší výkon 312 jsem podal hned v 2. zápase (1. zápas, co se hrál venku) ve Strašnicích a nejlepší 341 v 5. zápase v Rudné. Naopak na jaře jsem byl venku naprosto nevyrovnaný. Svůj nejlepší výkon 373 jsme hodil ke konci v 25. zápase na Meteoru. Naopak nejhorší výkon 298 jsem hodil v 27. zápase na Konstruktivě, kdy jsem se jedinkrát tuto sezónu dostal pod tři sta, což pro mě byla potupa.

Výsledky družstva

Výsledky:

Závěr

Naše družstvo skončilo na posledním (patnáctém) místě s získanými pouhými čtyřmi body. Na předposlední, také sestupující, družstvo, kterým shodou okolností bylo naše Déčko, nám sházelo 15 bodů a na první družstvo dokonce 39. Sestupovali jsme tedy z Pražského přeboru 2 do 3.

Letní kuželkářská škola 2014

Letní kuželkářská škola v Jihlavě 2014V únoru jsem na stránkách pražského kuželkářského svazu narazil na nabídku účasti na letní kuželkářské škole v Jihlavě. Za 3400 Kč byly slibovány plné čtyři dny tréninků na kuželně s novými čtyřmi drahami, také ubytování od středy do neděle, snídaně, obědy a večeře. A též další volnočasové aktivity, z nichž jsem nakonec využil saunování. Nabídce se nedalo odolat a tak jsem se ihned přihlásil, a nakonec toho rozhodně nelitoval.

Odjezd

Příjezd jsem plánoval ve středu 6. srpna na čtvrtou odpolední. Do práce ten den jsem nešel, čas před odjezdem jsem využil procházkou do lesa s Dastym, kde jsem s podivem zjistil, že má rád borůvky a může se po nich utlouct. A Dasty byl i důvodem, proč se mi odjet vůbec nechtělo, byť jsem původně byl hodně natěšen. Stýskalo se mi po něm, ale nakonec jsem byl rád, že jsem na kuželkářskou školu odjel.

Příjezd

Díky komplikaci na dálnici, z níž jsem naštěstí sjel a objel to, jsem dorazil lehce po čtvrté a hned následoval první zkušební trénink, kdy jsem byl sledován jak hraji. První otázka, kterou jsem dostal, než jsem šel házet, byla, zda jsem předtím dostatečně trénoval, že trénink bude fyzicky náročný a nebylo by to dobré na začátek přehnat. Přiznal jsem, že netrénoval. Důvodem byl Dasty, díky němuž jsem se na trénink od května nedostal. I přesto jsem odházel celou šedesátku s plus deseti hody na rozházení.

Po tréninku následovala večeře, ubytování na nově zrekonstruované studentské ubytovně, která byla opravdu pěkná, a hospoda, kde jsme se měli možnost více poznat. Celkem se sjelo 20 účastníků.

Natáčení

V osm byl sraz na kuželně, kde jsme se nasnídali a následně rozdělili do pěti skupin po čtyřech. Dostali jsme deset hodů na rozházení a následně jsme odehráli třicítku, při níž jsme byli každý několik hodů natáčeni, abychom viděli náš aktuální hrací styl. Za každým hrajícím účastníkem seděli další dva účastníci coby trenéři, kteří si měli dělat poznámky, co hráč dělá za chyby. Další skupina se rozcvičovala a ta, co zrovna odehrála, odpočívala.

Následně účastníci trenéři řekli, co si všimli za chyby na hráči, a pak nám každému bylo zpomaleně puštěno natočené video, kde bylo vše opravdu podrobně rozebráno.

Můj styl byl zhodnocen jako nekuželkářský. Mě nikdo nikdy při trénincích netrénoval, pouze mi občas někdo dal nějakou radu. Často se i lišili, a hlavně mi bylo říkáno, ať to házím přes střed a natahuji ruku a občas zaznělo, ať ji nekroutím a běhám rovně.

Bylo mi sděleno, že to celé překopeme. A to, že proč nevypustím kouli přes střed a nevytahuji ruku, je příčinou špatných kroků, kterých je příčinou už samotný nástup, díky němuž nesynchronizuji ruku s nohama, což je příčinou i toho, že neběhám rovně. Zkrátka a dobře prý na mě bylo vidět, že se trénuji sám a nikdo zkušený za mnou nesedí.

Technika

Odpolední trénink začal upravením techniky účastníků, u mě jejím totálním překopáním.

Při nástupu jsem byl narovnán. Ruku s koulí jsem spustil k tělu. Přesně mi bylo odměřeno místo, odkud jsem se měl rozebíhat. Už samotný nástup tedy najednou vypadal zcela jinak.

Následoval menší krok, při němž ruka s koulí dělala synchronizovaně pohyb dopředu. Při došlapu se koule zastavila v krajní poloze.

Při druhém už delším kroku se koule jako na kyvadle zhoupla za tělo a při došlapu se ocitla v krajní poloze za tělem. Při tomto kroku jsem své těžiště přibližoval dráze.

Následovat třetí nejdelší krok, kdy jsem již v předklonu přesně při došlapu před sebou u nohy vepředu vypouštěl kouli z natažené ruky položením na dráhu. Ruka ještě pokračovala ve směru ke kuželkám za koulí. Mé oči spočívaly celou dobu na místě, kam jsem pokládal kouli.

Čtvrtý krok, stále ve ve stejném směru, nikoli úkrok, kterému přezdívali trenéři kočičák, byl opět krátký, byl to takzvaný dokrok. V tu dobu již koule byla na dráze a blížila se kuželkám.

Konečně to byla technika, konečně jsem přesně věděl, jak se rozebíhat. O synchronizaci ruky a nohou jsem zatím neměl páru. Spoustu kuželkářů jsem viděl dělat tu chybu, že se při nástupu předkloní a kouli tím přiblíží dráze, já do této doby dělal to samé. Tím, že jsem si správně nastoupil a synchronizoval rozeběh, zmizelo vybíhání. Samo od sebe. Tím se i z velké části odstranilo kroucení koule a hlavně zmizel kočičák, který u mě byl opravdu extrémní.

Konečně jsem prý začal hrát jako kuželkář. Nyní přišlo tvrdé trénování této techniky po celou dobu kuželkářské školy.

Přednášky

Na kuželně proběhly dvě přednášky, jedna, která byla obecně o kuželkách, jak se hraje, a jak trénovat a druhá o hraní dorážky. A na ubytovně proběhla přednáška a diskuze o trénování s Robinem Parkanem.

Bylo tam pro mě mnoho podnětných informací, z nichž jsem si rozhodně neodnesl všechno, neboť toho na mě bylo hodně.

Líbila se mi myšlenka, že polovinu hodů se hraje do plných, tedy pořád na jednu a tu samou ulici. Dorážka se otevírá tou samou ulicí. A po sražení všech kuželek v dorážce, se opět hraje na tuto ulici. Odpovídá to tedy cca 70% hodů na jednu a tu samou ulici. Proto je potřeba věnovat v tréninku nejvíce času hraní právě na tuto ulici.

Při správném otevření v dorážce zůstane většinou pár kuželek na druhé straně, které se dají většinou dorazit hraním na malou ulici, té je proto se potřeba v tréninku věnovat hned po hlavní ulici.

Trénink na samostatné kuželky prý nemá cenu, lepší je trénovat ulice. Strefit samotnou kuželku je mnohem snazší, než zahrát ulici. Samotnou kuželku mohu trefit přímo, nebo ji líznout z jedné či druhé strany, nebo někde mezitím, mám tedy relativně velký prostor, kam mohu kouli poslat. Naopak hraní na ulici je o přesném poslání koule, kdy hraji do prostoru mnohonásobně menšího. Kdo zahraje jakoukoli ulici, zahraje naprosto s přehledem i samotnou kuželku. Přesto většina hráčů se bojí právě samostatné kuželky.

Trénovat jenom dorážku je velká chyba, neboť každým hodem se hraje jinam. Je potřeba zvládnout mnohokrát po sobě poslat kouli přesně na to samé místo, a to je potřeba trénovat. V dorážce je to pak už jen o nástupu. Když hraji nalevo, ukročím si při nástupu doprava, a obráceně. Při hraní na malou ulici o necelou šířku boty. Jinak je to zas ten samý hod. Při tréninku je tedy potřeba trénovat posílat kouli pořád stejně. Ne pořád měnit nástup při dorážce.

Také jsem se dověděl, jak je důležité se před tréninkem a hlavně zápasem protáhnout a jak to dělat. Každé ráno po snídani jsme měli protahování venku na hřišti.

Závěrečné natáčení

V sobotu odpoledne jsme byli opět natočeni, abychom se viděli, jaký na nás kuželkářská škola zanechala vliv. Můj styl byl konečně kuželkářský, je však nyní potřeba techniku zažít mnoha tréninky.

Trenéři nám nabídli, že když budeme mít cestu kolem, můžeme se jim ozvat, a pokud budou na kuželně, přijít si s nimi zatrénovat. Případně si můžeme trénink natočit a zaslat jim to a oni nám k tomu napíší, co děláme stále špatně, co a jak je potřeba zlepšit. Čehož jistě využiji.

Zhodnocení

Byť to bylo celé jak fyzicky tak i psychicky náročné, neboť jsem se musel na každý hod i na každý bod v rozeběhu soustředit, náramně jsem si to užil a vůbec by mi nevadilo, kdyby to celé bylo delší. Příští rok jistě pojedu zas a už teď se na to těším.

Auto versus MHD

Metro - JinoniceNa konci června a teď na začátku července jsem se několikrát dopravoval do práce a z práce ne po vlastní ose ale městskou hromadnou dopravou. První jízdu jsem tím sice nadšen nebyl, ale považoval jsem to za dobrý způsob dopravy. S dalšími jízdami jsem však objevil několik nevýhod a začal uvažovat, který způsob dopravy je lepší. Zda je výhodnější jet autem nebo raději volit hromadnou dopravu.

Metro

Už po několika prvních jízdách metrem mně začal vadit průvan, který mě provázel při vstupu do metra. Na eskalátorech a na nástupišti, který s přijíždějícím vlakem zesiloval. Z vedra vlézám do průvanu a z něj pak opět vylézám do vedra. Od té doby pšíkám. Mám chladovou alergii, která se projevuje právě pšíkáním při prudkých změnách teplot. Táhne to po krku a mám teď zatuhlý krk. A za toto nepohodlí ještě platím 24 korun za čtvrt hodiny jízdy.

Pohodlí v autě

Auto mi vždy stojí před barákem. Doma nemám večer, když se vracím z práce nebo odjinud, problém zaparkovat. Takže ráno nasednu před barákem rovnou do auta. Nemusím nikam pospíchat, nemusím hlídat jízdní řád a řešit, zda tam stíhám být včas, nebo si tam pár minut počkám na další spoj. Navíc v tomto horku. A nemusím řešit nepohodlné přestupy, dojedu přesně tam, kam potřebuji.

V autě si zapnu klimatizaci a za chvíli je mi příjemně. Žádný průvan, žádné vedro a hlavně žádní páchnoucí lidé. V městské hromadné dopravě je příšerný odér, obzvláště, když přistoupí někdo, kdo příliš na hygienu nedbá, nebo když je spolucestující bezdomovec nebo ožrala.

V zimě si v autě zvolím takovou teplotu, aby mi nebylo horko. Nechápu, proč vozy městské hromadné dopravy jsou tak přetopeny. V bundě se tam člověk za chvíli vaří. V dešti je pak hromadný dopravní prostředek zapařen.

Hudbu si mohu v autě poslouchat jakou chci a jak hlasitě chci, nemusím si do uší cpát nepohodlná sluchátka, abych nerušil ostatní cestující.

A co víc, v autě si vždy sednu, což se o hromadné dopravě říci nedá. Úplně nejhorší je, když řidič prudce zabrzdí, všichni stojící cestující se snaží udržet, někteří méně stabilní padají a sedící, neboť nemají bezpečnostní pás, jsou v pohybu také. A všichni se snaží udržet svá zavazadla. Jednu jízdu, a to jsem jich moc nejel, jsem si nesedl, byť jedno místo několik stanic volné bylo, ale bylo vedle páchnoucího podivného mladíka, vedle něhož si nikdo nechtěl sednou, ani já. Několik jízd jsem prostál s taškou s počítačem v ruce v přeplněném vagónu.

A nejhorší na tom všem je to ustavičné hlídání si tašky, v níž mám počítač, peněženky, mobilu, klíčů a krokoměru. V autě se o to starat nemusím.

Nevýhody auta

V autě si nemohu číst, což v městské hromadné dopravě můžu dělat. Tedy pokud si sednu, ve stoje se totiž velmi blbě čte, navíc když se musím jednou rukou držet a druhou rukou držet tašku s počítačem. V autě si tak maximálně mohu přečíst tweety na světlech, což také dělám. Navíc v metru si je nepřečtu, protože mezi stanicemi není signál.

Mnoho lidí si však v metru nečte a jen tupě zírají. Několik jedinců však sebou vozí čtečky a čtou si knihy, což je zajímavý způsob, jak strávit čas jízdou. To já v autě nemohu. Mohu však místo toho poslouchat audio knihy nebo nahrané podcasty.

V autě musím dávat pozor a v případě dopravního kolapsu nebo nehody nemohu auto zanechat svému osudu a pokračovat jinak. V autě jsem však při bouračce lépe chráněn. V těch malých rychlostech jde jen o ťukance, pokud k něčemu dojde. Pás mě vždy zadrží v pohybu.

S autem musím řešit parkování, s nímž naštěstí doma problém nemám. Navíc jsem na auto vázaný, ale zas mi poskytuje větší volnost pohybu.

Čas

Časově mi to vyjde nyní do práce stejně jako městskou hromadnou dopravou, nemusím se však v tomhle horku pohybovat tolik času po chodníku. Parkuji vždy blíže, než jsou stanice.

Když jsem předtím dělal na Chodově, bylo to autem rychlejší o čtvrt hodiny, denně jsem tedy ušetřil půl hodiny a měsíčně přibližně jedenáct hodin. Za několik měsíců, co jsem tam dělal, už to bylo několik dní.

Samozřejmě to souvisí s místem kde bydlím a dělám, také by to mohlo vycházet pro auto nevýhodně, ale nyní mi to tak nevychází.

Navíc po práci často ještě jezdím na angličtinu či kuželky či někam jinam a pak je pro mě auto rychlejší na přesun a i flexibilnější.

Cena

Pokud vezmu v úvahu cenu 24 korun za jízdenku, autem to vyjde přibližně nastejno. Ovšem proti kupónu auto vychází samozřejmě dražší, ale to už je prostě daň za pohodlí.

Závěr

Vzhledem k tomu, že jsem pohodlný člověk, nemám rád horka a přeplněné dopravní prostředky, volím pohodlí auta.

Můj Dasty

Dasty 11. června 2014V sobotu 7. června jsem si přivezl pejska, jehož jsem pojmenoval Dasty. Narodil se 27.3.2014 a jedná se o jezevčíka dlouhosrstého trpasličího černého s pálením. Téměř dvouhodinovou cestu od Českých Budějovic přežil bez úhony a bez zvracení, což mě velmi potěšilo. Na nové prostředí i na mě si zvykl rychle. A hned první večer se mi ho zželelo a vzal jsem si ho do postele, kde si navykl spát a spí v ní se mnou každou noc.

Kdo je jezevčík

Kamarád, když se dověděl,že jsem si pořídil štěně jezevčíka, tak hned řekl, že budu mít těžkou výchovu, že jezevčíci jsou tvrdohlaví.

Ano, jezevčík je sice paličatý a kolikrát i neposlušný, ale pokud se důsledně vycvičí, je z něj opravdu skvělý a věrný společník. Jezevčík je velmi inteligentní pes – má vlastní rozum jelikož v noře nemůže spoléhat na svého pána. Navíc jezevčíci jsou velmi pohodlní a co mohou, to si usnadní.

Jedná se o lovecké plemeno. Tedy o psy náročné na pohyb, není to pes na gauč, nebo zahradu, potřebuje dlouhé procházky a ideálně do lesa, kde se dosytosti vyběhá a případně prožene nějakou lesní zvěř. Pokud je na stopě, nedá se snadno odvolat, ale vždy se po stopě vrátí na místo, kde se ztratil z dohledu.

Jezevčík rád noruje a hrabe, má rád vodu a rád se vyhřívá na sluníčku.

Proč jezevčík

O pejskovi jsem začal vážně uvažovat na podzim, nechtěl jsem si ho však pořizovat na zimu, proto jsem čekal až na jaro. Uvažoval jsem, jaké plemeno si pořídit.

Bydlím ve třetím patře bez výtahu, tak by se hodilo plemeno, kterému nevadí schody, což jezevčík není, má dlouhou páteř a nemůže tedy třikrát denně sejít a vyjít tolik schodů, musí se nosit. Z tohoto důvodu jsem se zajímal i o jiná plemena. Nechtěl jsem nic velkého, aby mi nekoukal do talíře a nezabíral moc prostoru. A nic těžkého, kdyby ho bylo potřeba nosit. Navíc jsem chtěl loveckého psa, který má rád pohyb, dlouhé procházky a zvládne větší výlet.

Uvažoval jsem proto o teriérech a bíglovi. Jenže jsem od dětství navyklý doma na jezevčíky. I vzhledově se mi líbí nejvíce. Líbí se mi i ta jejich délka. Žádné jiné plemeno se mi tolik nelíbilo. Proto jsem se zase vrátil k jezevčíkovi. A aby se snadno nosil, chtěl jsem trpasličího nebo králičího, ne standardního.

Jenže jakého jezevčíka?

Krátkosrstého jezevčíka jsem nechtěl, má křivé nožky a jsou na něm vidět všechny nerovnosti. Uvažoval jsem tedy mezi dlouhosrstým a drsnosrstým.

Štěně drsnosrstého jezevčíka jsem viděl na jedné zahradě a hrozně se mi líbilo, tak jsem se byl na jedno štěně drsnosrstého jezevčíka podívat, hrozně se mi líbilo, ale jeho dospělí příbuzní už tolik ne, koukal jsem pak i na fotku jeho otce na internetu a ten se mi tolik nelíbil. Dospělí jedinci už tolik hezcí nebyli.

Proto jsem se po dlouhém zvažování rozhodl pro dlouhosrstého. A zde jsem stál před další volbou. Hnědého, nebo černého s pálením? Nakonec jsem se rozhodl pro černého s pálením, líbí se mi více, i když někteří hnědí jsou také pěkně zbarvení.

Když jsem si pak pro Dastyho přijel, paní měla na zahradě několik dospělých drsnosrstých jezevčíků a dvě feny dlouhosrstého jezevčíka – jednu hnědou a jednu černou s pálením. Když jsem je viděl pohromadě, tak jsem zkonstatoval, že ti dlouhosrstí jezevčíci černí s pálením jsou opravdu nejhezčí.

Jméno

Výběr jména byl těžký, dal bych mu jméno Čárlí, jenže tak už se jmenuje jezevčík rodičů a pletlo by se to. Mamka navrhovala Dasty nebo Rasty. Prošel jsem si několik psích kalendářů a Dasty se mi opravdu líbilo nejvíc.

Když však teď na něj koukám, připadá mi jako čertík a uvažuji, zda jsem mu neměl dát jméno Bertík. Teď už je však pozdě, na jméno Dasty si již zvykl jak on, tak i já, tak i rodiče, u nichž s ním zatím pobývám, než se naučí chodit čůrat ven, pak se s ním přestěhuji ke mně do bytu do Prahy.

O Dastym

Dasty se narodil 27.3.2014. Když jsem si ho přivezl 7.6.2014, vážil 2,1 kg, včera již vážil 2,3 kg.

Dastymu jsem založil blog, na němž budou jeho příspěvky, fotky i videa:
http://dasty.masek.info/.

10.000 kroků – jak mi to šlape

Prošlapané boty12. března jsem publikoval článek 10.000 kroků a na toto téma jsem o osm dní později přednesl proslov. Samotného mě překvapilo, kolik lidí jsem tímto proslovem dovedl k pořízení vlastního krokoměru a kolik lidí si posléze alespoň vyzkoušelo, jak obtížné to je ujít oněch 10.000 kroků. Jeden z těch lidí, co si pořídil krokoměr, se mi 3. dubna na setkání Toastmasters klubu Amplion pochlubil, že již více jak týden každý den ujde přes 10.000 kroků denně a ptal se mně, jak jsem na tom já. To mě donutilo k zamyšlení, jak na tom jsem.

Jak mi to šlapalo

Až do onoho 3. dubna se mi nedařilo ujít každý den 10.000 kroků, podařilo se mi to tak jednou či dvakrát týdně. V průměru jsem již chodil více, než v listopadu 2013, kdy jsem si krokoměr pořídil a začal měřit kroky. Přesto průměr činil sotva osm tisíc kroků za poslední dny.

Když jsem se musel Herbertovi přiznat, že to stále po několika měsících nezvládám, byť jsem denní průměr zvýšil o dva tisíce kroků, bylo mi smutno a bál jsem se, že mu vezmu radost z toho, jak se mu daří. Dal jsem si tedy cíl ujít každý den minimálně oněch 10.000 kroků. A proč s tím váhat, rozhodl jsem se, že začínám už tento den!

Jak jsem začal více šlapat

A hned 3. dubna jsem ušel 11.023 kroků. Následujcí den 11.075 a celý duben jsem v tom pokračoval. Na konci měsíce mě pak mrzelo, že jsem s Herbertem o tom promluvil až 3. dubna, protože kdybych s ním promluvil o pár dní dříve, nebyl by 2. duben jediným dnem v měsíci, kdy jsem ušel pouhých 8.016 kroků.

Dovolená

O dovolené v první třetině května jsem začal podnikat výlety, měl jsem čas, potřeboval jsem vypnout a vyčistit hlavu, a jít se projít do lesa je to nejlepší, co se dá dělat. A tak se stalo, že jsem během jednoho týdne ušel 144.111 kroků a nebýt toho, že bylo deštivo, ušel bych více. Navíc jsem ten týden ujel na kole ještě 53,7 km.

Pracovní proces

Po návratu do pracovního procesu jsem najednou zjistil, že musím více chodit, občas se jít někam projít, a vymýšlet další způsoby, jak vytyčeného cíle dosáhnout. Nebylo to tak snadné jako o dovolené. Přesto, až dosud, se mi to každý den podařilo.

Jak jsem toho dosáhl

Chodím všude a vždy po schodech a to i v práci, byť kancelář je v sedmém patře.

V práci si vezmu raději menší skleničku a jdu si častěji pro vodu. Nejen, že tím ujdu kroky navíc, ale častěji se protáhnu a narovnám záda. A když jdu k práci pro svačinku do automatu, jdu delší cestou, nebo si zajdu koupit něco mimo budovu.

Když telefonuji, tak u toho chodí. A to i v práci. Zalezu si do volné zasedačky a chodím kolem stolu. Jeden by nevěřil, kolik se toho dá za několik minut hovoru nachodit.

Už mi nevadí vynášet odpadky, chodit na nákup a používat delší trasy. Nechodím nikde přes trávu a vždy to obejdu po chodníku či pěšině.

Když si čistím večer zuby, chodím po celém bytě sem a tam.

Po práci jsem se byl už dvakrát projít na půl hodinky kolem Vltavy nebo kolem domu. Dokonce jsem i zavítal opět na Žižkov do parku, kde jsem prožil své dětství a mládí. Nejen, že jsem se prošel, ale vracely se mi i mnohdy dávné vzpomínky. Někdy se tam opět musím projít, i v dalších parcích, kde jsem si jako malý hrával.

Daří se

Rekord 37.026 kroků, které jsem ušel v den, kdy jsem si udělal v únoru výlet na Sněžku, jsem zatím nepokořil. Přesto se mi od té doby podařilo 21. března ujít 30.335 kroků, 19. dubna 21.000 kroků a tento měsíc již dokonce čtyřikrát překonat 25 tisíc kroků. Přes dvacet tisíc jsem se dostal sedmkrát z toho čtyřikrát tento měsíc.

A když se mi teď ve čtvrtek na setkání Amplionu pochlubila Markéta Ferstová, že si pořídila krokoměr také a tento den již ušla 14 tisíc kroků, tak jsem s čistým svědomím mohl říci, že mě se také daří. A mohu tedy hrdě prohlásit, že 50 dní v řadě jsem ušel každý den více jak 10.000 kroků.

Proč hraji kuželky

Kuželky - tréninkV těchto dnech se hraje mistrovství světa v hokeji v Minsku. Mnoho lidí kolem mě to sleduje, jen mě to zcela míjí. A nebýt toho, že se o tom v práci mluví, tak by mě to minulo zcela bez povšimnutí. Několik lidí se mě již ptalo, jak to, že mě to nezajímá. To mě snad nebaví sport? Já vždy odpovídám stejně: Mě sport baví dělat aktivně, ne na něj koukat. A už vůbec ne na sport, který sám nedělám.

Aktivně, ne pasivně

Od mala mě baví pohyb, už jako malé dítě jsem chodil do Sokola, abych se vyřádil. Byl jsem hyperaktivní dítě. Pohyb mě baví stále. Jezdím rád na kole, ale ne jen na takové malé projížďky, ale ujet několik desítek kilometrů a ne po silnicích. A nerad jezdím pomalu a kopce vždy vyšlapu, i kdyby to mělo být rychlejší vést. Občas si rád zahraji s přáteli i fotbal či jiný kolektivní sport.

Zkrátka a dobře, mám problém někde delší čas sedět a být v klidu.

Jak jsem se dostal ke kuželkám

Poté, co jsem se přestěhoval, jsem přestal chodit do posilovny a výpadek pohybu jsem potřeboval kompenzovat. A tak jsem několikrát zavolat strejdovi, který kuželky hraje závodně, zda bych si s ním mohl jít někdy zatrénovat. Jednou, když jsem mu volal, zda jde znovu trénovat, se mě zeptal, zda bych to chtěl hrát závodně, že v jednom družstvu mají nedostatek hráčů a někdo by se jim hodil. Bál jsem se, byl jsem jen párkrát si zaházet, samozřejmě jsem to příliš neuměl. Ale ukecal mě.

Měl jsem celé léto na trénování, naneštěstí jsem začal dělat pracovně na projektu, který se dostal do časových problémů, a já na trénink neměl vůbec čas. Čím více se blížil začátek sezóny, tak jsem byl nervóznější. Až teprve těsně před sezónou jsem se dostal na trénink a seznámil se prvně se členy mého družstva. Na prvním zápase jsem pak poznal zbytek. Všichni starší o mnoho let než já, jen jeden kluk stejně starý jako já.

Jak jsem začal hrát závodně

Hned první zápas, na který jsem dorazil, jsem hrál. Naštěstí jsme hráli na domácím kuželníku, přesto jsem byl nervózní. Kupodivu zápas nedopadl napoprvé úplně nejhůře.

Druhý zápas jsme však hráli venku. Nikdy jsem na jiném kuželníku nehrál. Byl to kuželník se čtyřmi drahami. Hráli tam čtyři družstva zároveň a bylo tam mnohem více lidí. Navíc jsem nebyl jediný nováček v družstvu a oběma se nám příliš nedařilo. Od nováčků se to ani nedalo čekat. Přesto družstvo, co hrálo proti nám, to nedokázalo překousnout a smálo se nám, což od nich nebylo fér. Ano, byli dobří a nechtělo se jim hrát proti slabým hráčům, ale nějak se začít musí. I když je pravdou, že jsme správně měli začínat jako nováčci ve čtyřce a ne ve dvojce.

Během sezóny se příliš trénovat nedalo a výsledky se příliš neměnily, přesto jsem se nevzdával. Prý trvá docela dlouho, než se hráč zahraje, já doufám, že toto léto se dokážu rychle zlepšit. Mám v plánu hodně trénovat.

Kuželky máme prostě v rodu

Děda, když jako mladý přišel za prací do Prahy, potřeboval pohyb, stejně jako ho potřebuji já. Dělal závodně atletiku a hrával fotbal. V Praze si to potřeboval kompenzovat. Někdo v práci mu řekl o kuželkách a tak se to rozhodl zkusit a zůstal u toho téměř půlstoletí. I teď se občas rád přijde podívat, a to i na mě.

Když se i babička přistěhovala do Prahy, krátce hrála kuželky i ona, nebo se jen chodila na dědu dívat.

S takovýmito rodiči ani nešlo se vyhnout kuželkám, a tak je nejprve začala hrát mamka a následně i strejda, tedy její mladší bratr, jenž je hraje dodnes, již více jak třicet let. Mamka to hrála více jak deset let, byla přebornicí Prahy a skončila druhá a také třetí na mistrovství Československa.

Když se mamka seznámila s taťkou a ten se dověděl, že hraje kuželky, nejprve se smál a tvrdil, že to není sport, že kuželky jsou lehké. A tak ho mamka vytáhla, aby si to zkusil. Samozřejmě, že mu to napoprvé vůbec nešlo. Babička tvrdí, že ho to vzalo, a když se s mamkou vrátili domů, zalezl si do pokoje, jak se prý styděl, taťka tvrdí, že si to nepamatuje, že to není pravda. Jak to skutečně bylo, se asi nikdy nedovím. Každopádně to neznamenalo, že by taťka na kuželky zanevřel, ba naopak. A tak taťka hrál kuželky více jak deset let, a to i v době, kdy mamka už nehrála, než toho z pracovních důvodů musel nechat.

Já je začal hrát před necelýma dvěma roky a taťka se k tomu opět vrátil půl roku poté, co jsem začal hrát. A mamka se na nás již také byla podívat.

A proč zrovna kuželky?

To vše samozřejmě hodně napomohlo tomu, že jsem začal hrát kuželky. Chodit si však jen zaházet, to není ono. To dlouho nevydrží a přestane to bavit. Ten správný rozměr to dostává až teprve, když o něco jde. Tedy zápasy, vyhrát nad soupeřem, pomoci vyhrát družstvu nad družstvem soupeře, udržet se ve skupině či z ní postoupit. A úplně nejlepší je, když je zápas nerozhodně a rozhoduje poslední dvojice, zde více než technika pak rozhoduje psychika. Proto jako poslední musí jít dobrý hráč, který je psychicky odolný.

Kuželky také trénují soustředěnost. Bez soustředění se na každý hod, nelze zahrát výborně. Hlavně u nováčků je soustředěnost nezbytná a nejvíce rozhoduje o jejich výkonu. A zkuste se soustředit na každý jednotlivý hod ze sta hodů po dobu čtyřiceti minut. U netrénovaného člověka to způsobuje psychické vypětí. Hráč se musí soustředit na techniku, kroky, jak drží kouli, jak ji pokládá, jestli natahuje ruku, jestli s ní nekvedlá a jestli nekroutí tělem. Hlavně pro nováčka si to ohlídat není snadné.

Tím vším jsou kuželky zajímavé. Proto se uchytil všude bowling, kuželky jsou těžší a náročnější, o to však zajímavější.

No dobře, ale proč ne třeba ten hokej? Nebo fotbal? Mám rád, když jsem v tom sám za sebe, což u kuželek jsem. Je jen a jen na mně, jak zahraji svých sto hodů, jaký předvedu výkon. Družstvo mi v tomto nepomůže. I když hraji v družstvu, mohu hrát zápasy jednotlivců. V družstvu je to však zajímavější. Nejen, že mě ostatní podpoří a já podpořím zas ostatní, ale jsem i já odpovědný za výsledek družstva a nikomu se nechce to svému družstvu zkazit, proto je tam větší snaha podat dobrý výsledek.

Když pak vidíte někoho, kdo to opravdu umí, kdo během sezóny přepsal rekord několika kuželníků. Kdo zahrál číslo, které je pro vás z říše snů, potom tak chcete také umět hrát a motivuje vás to na sobě pracovat. Mám kamaráda, který říká, že když už se člověk do něčeho pustí, měl by se snažit dostat na vrchol. Být nejlepší. Mluvil o jiném sportu, ale platí to ve všem.

A hlavně, to co děláte, vás musí bavit a naplňovat, a mě to baví a naplňuje, jinak bych to nedělal. Já jsem ve své podstatě velmi líný člověk, ale když mě něco baví, tak to dělám rád. Jinak si neumím představit, že bych několikrát týdně jel přes Prahu si zaházet a přihlásil se na léto do kuželkářské školy v Jihlavě.

Baví mě to a rád s někým soupeřím.

Opravdu sport nikdy nesleduji?

Výjimečně ano. Když jsem na základní škole hrával košíkovou, sledoval jsem jednou zápas v televizi, abych viděl, jak to hrají profesionálové. Ale bylo to jen jednou.

Co jsem však sledoval, bylo mistrovství ČR v kuželkách. Naneštěstí toto není sport, o nějž by byl v ČR příliš velký zájem, a tak se téměř v televizi neobjevuje. Což je škoda, neboť je to sport zajímavý a Česká republika dříve patřila v kuželkách ke světovým velmocem a stále zde máme světové hráče.

Já však kuželky sleduji hlavně z důvodu, že koukám, jak to hrají profesionální hráči, na jejich techniku, abych přišel na to, co dělám špatně já. Dokonce jsem si videa i zpomaloval či zastavoval, abych přesně zmapoval jejich pohyb. Nehrát kuželky závodně, nevěřím, že bych je sledoval. Bylo by to stejné jako s jakýmkoli jiným sportem. Rád si ho zahraji, ale nesleduji.

Shrnutí

Kuželky jsou velmi zajímavý sport. Kdo si je nezkusil, asi tomu věřit nebude. Mě na nich baví mimo jiné i to, že nejsou zrovna lehké, a že jsou fyzicky a psychicky náročné.

O kuželkách jsem měl i proslov, kde jsem rozebral i jejich historii a rozdíl oproti bowlingu.